Praktické případy.
Poraněný, který byl u okr. nem. pojišťovny pojištěn, může se domáhati náhrady výloh za léčení soukromým lékařem, musí však prokázati, že bylo třeba obrátiti se na takového lékaře.
První stolice žalobě vyhověla, druhá ji částečně zamítla. Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Důvody: Základem žaloby jest okolnost, že žalovaný poškodil žalobkyni na těle hrubou nedbalostí, pro kterou byl pravoplatným rozsudkem trest, soudu vinným uznán přestupkem proti bezpečnosti těla podle § 335 tr. zák. Důsledkem tohoto byla žalobkyně oprávněna zrušiti služební poměr ihned a bez výpovědi (§ 29 č. 2 čel. ř.). Jsou proto dovolatelovy vývody, že žalobkyně mohla dáti výpověď teprve 15. listopadu a odejíti od něho až 1. prosince 1928, bez významu. Právě pro to zavinění na tělesném poškození žalobkyně jest žalovaný povinen podle § 1325 obč. zák. zaplatiti jí útraty léčení, nahraditi promeškaný výdělek a dáti jí přiměřené bolestné. Pokud jde o náklady léčení soukromým lékařem a výdaje za léky, nesdílí soud dovolací názoru soudu odvolacího, že by žalovaný měl povinnost dokázati, že nebylo potřebí, že žalobkyně se dala léčiti jiným lékařem nežli lékařem okr. nem. pojišťovny. Soud dovolací jest toho názoru, že naopak žalobkyni tíží důkazní břímě, že bylo zapotřebí, aby se obrátila na lékaře soukromého. Avšak potřeba tato vyplývá při nesporném rázu poranění, t. j. popáleninách 1. а 2. stupně, již z poranění samého. Proto nepochybil odvolací soud, když přiznal žalobkyni náhradu výloh soukromého lékaře a výloh na léky. Jest nerozhodno, že následky poranění projevily se až ve službě žalobkyně v kavárně »Boston«, kterou nastoupila 19. listopadu 1928. Odvolací soud správně uznal, že náhrada ušlého výdělku jí přísluší podle požitků, které měla v této službě. Náhradu mzdy za dobu od 10. prosince 1928 do 16. ledna 1929 nemůže žalobkyně sice žádati podle § 1325 obč. zák., poněvadž podle tohoto ustanovení má jen nárok na ušlý výdělek po dobu neschopnosti k výdělku, způsobené zraněním, avšak má nárok na náhradu další škody zraněním způsobené, když zranění bylo způsobeno ze zlého úmyslu nebo z hrubé neopatrnosti. Takováto další škoda jest škoda, kterou žalobkyně utrpěla tím, že následkem zranění ztratila své služební místo, na kterém by, nebýti zranění, byla zůstala a že, ač se stala k výdělku nezpůsobilou již 10. prosince 1928, nemohla jiného místa jinde nalézti až 16. ledna 1929. Za tuto škodu ručí žalobce podle § 1325 obč. zák., poněvadž jeho jednání bylo hrubě nedbalé, což plyne z toho, že byl odsouzen pro přestupek podle § 335 tr. zák. Bolestné přisouzené odvolacím soudem jest přiměřeno velikosti poranění a jeho následkům.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1932 R II 858/30.
K. Jelínek.