Exekuci k dobytí výživného nelze zpravidla odložiti.

(Srov. rozhodnutí sb. n. s. čís. 10073 a 10389, pak čís. 11492.)
Z odůvodnění nejvyššího soudu: Rekurent odporuje naříkanému usnesení z toho důvodu, že rekursni soud změnil usnesení prvého soudu, jímž byl povolen odklad exekuce až do pravoplatného skončení sporu o oposiční žalobě pod С VI 1510/31, zahájeného u okresního soudu v P. a vytýká rekursnímu soudu, že nezjistil konkrétní okolnosti, zda na straně rekurenta bylo nebezpečí nenahraditelné nebo těžce napravitelné újmy majetkové, — leč činí tak neprávem.
Při rozhodování o návrhu na odklad exekuce nutno soudu podle § 44 ex. ř. přihlížeti též k věcným podmínkám návrhu, a to jednak po stránce positivní, zda s početím exekuce nebo pokračováním v exekuci není spojeno pro navrhovatele — povinného — nebezpečí nenahraditelné nebo těžce napravitelné majetkové újmy, jednak po stránce negativní, zda odkladem exekuce nebude ohroženo uspokojení nároku vymáhajícího věřitele. Soud tedy musí dbáti zájmů obou stran vzájemně se křižujících, a to podle volné úvahy.
Tak tomu také skutečně bylo v souzeném případě. Rekursni soud měl pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad již ve spisech, neboť z exekučního návrhu jde najevo, že se vede exekuce o výživné, vymáhající straně pravoplatně přisouzené.
Z povahy výživného již vyplývá, že má sloužiti ke krytí životních potřeb dítěte, jeho fysické existence, zdraví a vzdělání, tedy vesměs okolnosti, před nimiž nebezpečí případné majetkové újmy na straně povinného musí ustoupiti do pozadí. Odkladem exekuce v takovémto případě byla by vymáhající straně způsobena nenapravitelná škoda na životních zájmech a právem dovodil rekursni soud, že zájem vymáhajícího věřitele je tu mocnější než zájem povinného, a neshledal zákonných předpokladů pro žádaný odklad exekuce.
Otázkou, zda nárok povinného uplatněný oposiční žalobou je opodstatněný, nelze se zabývati, ježto by se tím předbíhalo věci hlavní. Ostatně i kdyby žaloba měla úspěch, ač rozsudkem ze dne 28. prosince 1932 č. j. C VI 1510/31-15, dosud právní moci nenabyvším, byla žaloba zamítnuta, má vždy povinný možnost započítati si přeplacené výživné na budoucí, když ani netvrdí, že dnem 1. srpna 1932 se končí jeho povinnost k placení.
Nerozhodnou jest v rekursu tvrzená okolnost, že zabavené platy jsou u poddlužníka zadrženy, ježto jde tu o výživné, jehož vymáhající věřitel (nezletilé manželské dítko povinného) potřebuje ke krytí svých životních potřeb a nelze mu čekati až do skončení sporu, rovněž i další okolnost, že matka věřitele jest úřednicí a má prostředky na výživu a ošacení dítěte, poněvadž vyživovací povinnost byla uložena otci a ten ji má plniti a nikoli matka.
Ostatně podle výpovědi Blanky J. ve sporu zn. sp. С VI 1519/31 jest rekurent od 1. ledna 1932 bez zaměstnání, výživné neplatí, takže povolená exekuce se stala bezpředmětnou, a to již v době, kdy rekurent podal žádost za její odklad, to jest dne 9. ledna 1932.
Vzhledem k tomu, co uvedeno, nemohl se dovolací rekurs potkati s úspěchem.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 24. února 1933 č. j. R I 546/32/9.
Dr. Jar. Koutník.

Citace:

Exekuci k dobytí výživného nelze zpravidla odložiti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 8, s. 269-270.