Lze společníka veřejné obchodní společnosti (čl. 85 a násl. obch. zák.), jehož jména užito ve znění firmy s následujícím dodatkem »a spol.«, považovali někdy i za pouhého figuranta beze všech společenských práv, když společník ten jest obdařen jménem, které v obchodním styku nabylo zvuku?
Námitkám firmy »Prokop Skorkovský a syn«, podaným proti zamýšlené protokolaci firmy »Skorkovský a spol. v Humpolci«, krajský soud v K. H. nevyhověl.
Rovněž vrch. soud v P. nevyhověl stížnosti firmy Prokop Sk. a syn, přes to, že uváděla, že podobné znění povede k omylům při poštovní dopravě, ježto firem podobného znění jest v Humpolci více, že jeden společník (Skorkovský) jest osobou nastrčenou, která se v obchodu vůbec nezúčastní, a že dostává od žalované firmy určitý paušál bez povinnosti ke konání nějaké obchodní činnosti, k níž nemá ani potřebných schopností. Nejv. s. po opětném provedení nového šetření, zejména i u úřadu živnostenského a po slyšení svědků dovolacímu rekursu nevyhověl z těchto důvodů:
Podle § 46 zákona z 19. června 1931 číslo 100 Sb. z. a n. může býti proti usnesení vyššího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvé stolice, podán rekurs k nejvyššímu soudu jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost.
Rekurentka opírá dovolací rekurs o nezákonnost. Leč dovolací soud přezkoumav spisy, neshledal, že by napadené usnesení bylo v rozporu se zákonem, dovolací rekurs není tedy v § 46 uvedeného zákona opodstatněn a nemohlo mu býti vyhověno.
Ke správným důvodům napadeného usnesení dlužno vzhledem k vývodům dovolacího rekursu uvésti ještě toto:
Skutkový stav, který vedl ke zrušovacímu usnesení nejvyššího soudu ze dne 29. května 1931 č. j. R I 390/31-1, doznal podstatné změny tím, že bylo osvědčeno, že Jan Karel Skorkovský byl svého času soukeníkem a jako takový byl přijat do společenstva soukenníků v Humpolci jako mistr a že as do roku 1898 pracoval jako samostatný výrobce suken. Poněvadž předmětem podniku nově se utvořivší společnosti pod firmou »Skorkovský a spol. v Humpolci« jest »prodej a zasilatelství látek všeho druhu, jakož i hotových obleků a jejich součástí ve velkém i v malém«, nelze tvrditi, že by společník Skorkovský neměl potřebných odborných zkušeností, aby se v tomto odvětví mohl činně uplatniti.
Nebylo však ani osvědčeno původní tvrzení dovolatelčino, že Skorkovský před svědky seznal, že bude od nové firmy dostávati za propůjčení jména odměnu 100 Kč měsíčně, aniž by byl vázán k nějaké obchodní činnosti. Konečně podle dodatečné opovědí jest Jan Karel Skorkovský oprávněn zastupovati i znamenati firmu kolektivně s druhým společníkem Milošem Poláčkem a pokládá mimo to rekursní soud za zjištěno, že Skorkovský do podniku vložil 10 000 Kč.
Těmito okolnostmi jest otřesen základ úsudku, jako by byl Skorkovský jen osobou nastrčenou.
Šlo by tedy již jen o to, zda se firma »Skorkovský a spol. v Humpolci« zřetelně liší od firmy »Prokop Skorkovský a syn« (čl. 20 obch. zák.). I když v obou firmách přichází jméno »Skorkovský«, nelze tvrditi, že by se proto od sebe zřejmě nelišily, neboť prvá má jako dodatek naznačující společnost, slova »a spol.«, druhá »a syn« a mimo to předchází v této ještě jméno »Prokop«. Záměna při průměrné bedlivosti není tedy tak snadno možná, a to tím méně, ježto v Humpolci jsou zapsány, nehledíc k sporné firmě, celkem čtyři firmy, v nichž jest též jméno »Skorkovský«, takže zákazníci, chtějíce se obrátiti na určitou z nich, musí dbáti při rozlišování jisté opatrnosti.
Jinak proti utvoření firmy s hlediska čl. 17 obch. zák. nelze činiti žádných námitek.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 19. ledna 1933 č. j. R I 17/33.
Vrch. s. r. Jaroslav Karas.