K platnosti rukojemské doložky na směnce stačí, že byla rukojmím vlastnoručně podepsána, nemusí jím býti i napsána.

Nejv. s. zrušil oba rozsudky nižších stolic a ve věci samé uvedl :
Právní názor nižších soudů, že jest podle § 62, odst. 2. směn. zák. potřebí k platnosti závazku směnečného rukojmí (avalisty), by rukojmí rukojemskou doložku vlastnoručně napsal a podepsal, a že, poněvadž se tak nestalo, dlužno směnečný platební rozkaz zrušiti ohledně všech žalovaných rukojmí, nelze sdíleti.
Nejv. s. vyslovil sice v rozhodnutí č. 10029 sb. n. s. právní větu, že rukojemská doložka musí býti rukojmím nejen podepsána, nýbrž i vlastnoručně napsána, avšak podrobiv vzhledem k vývodům dovolání novému rozboru důvody uvedeného rozhodnutí, shledal, že nemůže setrvati při právním názoru dosavade hájeném.
Nejv. s. vychází při tom z těchto úvah: Podle vládního návrhu směneč. zákona zněl § 62 o směnečném rukojemství takto: »Plnění směnečné může býti zaručeno směnečným rukojemstvím. Rukojemství musí býti psáno na směnce nebo na listu se směnkou spojeném; vyjadřuje se slovy »jako rukojmí« nebo jinou doložkou téhož významu; prohlášení to musí býti směnečným rukojmím podepsáno. Také pouhý podpis na přední straně směnky platí, pokud nejde o podpis směnečníka nebo výstavce za směnečné rukojemství.«
Ústavně-právní výbor senátu Nár. Shrom. škrtnul třetí odstavec § 62, nechtěje připustiti, aby rukojemství směnečné mohlo založeno býti pouhým podpisem směnky a vyjádřil to též v nové stylisaci odstavce druhého. Rukojemství musí býti psáno na směnce nebo listu se směnkou spojeném a vyjádřeno slovy: »jako rukojmí« nebo jinou doložkou téhož významu; toto prohlášení směnečného rukojmí musí býti jím podepsáno. § 62 stal se v této stylisaci zákonem.
Podle důvodové zprávy ústavně právního výboru senátu mělo tím býti vyjádřeno, že podpisem vzniká rukojemství jen tehdy, je-li to zřejmě při podpisu vyjádřeno, a není-li to vyjádřeno, nevznikne rukojemství směnečné, může to však znamenati rukojemství civilně-právní. Z toho vidno, že novou stylisaci § 62 sm. zák. nemělo býti nic měněno na dosavadním právu, podle něhož rukojemská doložka mohla, avšak nemusila býti psána vlastní rukou rukojmího. O požadavku vlastnoručnosti se nezmiňuje ani doslov zákona, ani motivy zákona a nelze proto vkládati do zákona jako jeho smysl, co nevyplývá ani z jeho znění ani z úmyslu zákonodárcova v motivech vyjádřeného. Požadavek vlastnoručního napsání rukojemské doložky nelze však dovoditi ani z histor. vzniku tohoto zák. předpisu.
§ 62 vl. osnovy byl převzat z § 66 býv. uher. zákona. Odst. 1. převzat úplně, na místě odst. 2. a 3. uher. sm. zák. převzato výstižnější znění čl. 30. haagské osnovy z r. 1912, které se však v podstatě shoduje se zněním uher. zákona. V oblasti uher. zákona nebyl nikdy uplatněn v praksi právní názor, že by mimo vlastnoruční podpis rukojmího musila i rukojemská doložka býti psána vlastnoručně rukojmím. Nedá se proto požadavek vlastnoruční doložky dovoditi ani historicko právně.
Že předpis § 62, odst. 2. sm. zák. lze chápati jen jako požadavek písemnosti pro rukojemskou doložku v tom smyslu, že nestačí doložka projevená toliko ústně, a že není potřebí jejího vlastnoručního napsání rukojmím, nýbrž jen jeho vlastnoručního podpisu, vysvítá i z jiných míst zákonných. Tak se shledáváme s požadavkem písemnosti prohlášení vůle u indosamentu (§ 10), u akceptu (§ 19), aniž by v praksi žádána byla vlastnoručnost zavázaného pisatele.
Opak nedá se dovoditi z §§ 8, 29, odst. 2., 22., 58 a 68, odst. 1.
Z uvedeného plyne, že směn. zákon nežádá, by doložka rukojemská byla psána rukojmím vlastnoručně a proto stačí, byla-li psána i třetí osobou; vlastnoruční musí býti jen její podpis. Tak vykládá stálá prakse předpis písemnosti při akceptu a indosamentu a nutno proto stejný výklad zachovati i při rukojemství, tak i srovnale nejnovější právní věda.
Rozhodnutí nej. soudu ze dne 10. dubna 1933 č. j. R v II 219/33. Dr. J. H.

Citace:

K platnosti rukojemské doložky na směnce stačí, že byla rukojmím vlastnoručně podepsána, nemusí jím býti i napsána.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 11, s. 371-373.