Je-li zjištěno, že šofér, pozorující, že poškozený se obrátil a učinil jako opilý dva kroky do jízdní dráhy, nezmírnil rychlost tak, aby mohl včas zastaviti, nelze říci, že způsobenou škodu zavinil toliko poškozený sám.
První stolice uznala, že žalobní nárok jest oprávněný jen jednou třetinou. Odv. soud toto rozhodnutí potvrdil, nejv. soud uznal však žalobní nárok jen jednou pětinou.
Důvody: Že žalovaný R., spatřiv žalobce, zmírnil rychlost na 30 km, předpokládal již první soud. Tomuto předpokladu nevytýkali dovolatelé rozpor se spisy, nemohou tedy tuto vadu vytýkati odvolacímu soudu, když vychází ze stejného předpokladu. Mínění odvolacího soudu, že žalovanému R. kázala prostá opatrnost, aby nestrhl volant do prava, není skutkovým předpokladem, nýbrž úsudkem, jemuž nelze odporovati dovolacím důvodem v § 503 čís. 3 c. ř. s.
Po stránce právní marně se snaží dovolání dovoditi, že počínání žalovaného šoféra odpovídalo jak platným jízdním předpisům, tak i dané situaci. Jest zjištěno, že žalovaný pozoroval, když byl od žalobce asi 100 kroků vzdálen, jak tento znenadání se obrátil a učinil jako opilý 2 kroky do jízdní dráhy. Právem odv. soud z toho zjištění dovozuje, že žalovaný šofér z toho musel usouditi, že má co činiti s chodcem nejistým, který mu může každou chvíli zabočiti do jízdní dráhy a proto jest jeho zavinění spatřovati v tom, že nezmírnil svou rychlost tak, aby byl pánem svého vozidla a mohl včas potřeby kdykoliv zastaviti.
Nepodařilo se tedy žalovaným prokázati, že při řádných a věcných opatrnostech ve vedení jízdného silostroje a zacházení s ním škodná událost nemohla býti odvrácena, nebo že byla způsobena výhradným zaviněním poškozeného žalobce.
Není proto ani v tomto směru dovolání, opírající se o § 503 c. ř. s., důvodným. Naproti tomu však právem vytýká napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení v tom směru, že nižší soudy uznaly na zavinění obou stran v poměru 2 : 1. Nižším soudům dlužno přisvědčiti v tom, že větší díl viny na náhodě nutno připočísti žalobci jako poškozenému. K tomu ale dlužno dodati, že zavinění žalobcovo jest velmi značné, neboť nehodu zavinil žalobce hlavně sám svým neopatrným počínáním, kdežto zavinění řidiče auta, spočívající v porušení zvláštních povinností zákonem mu uložených, jest jen nepatrné. S ohledem na to nutno uznati za přiměřené rozdělení zavinění obou stran na nehodě v poměru 4 :1.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 1932 Rv II 186/32.
K. Jelínek.