K výkladu § 46 čes. hon. zák. Zrušovací stížnost obmezuje se na formální stránku řízení a výroku smluvčího soudu a soudu jest se zabývati výrokem smluvčího soudu jen po této stránce.
Soud prvé instance zrušil výrok smluvčího soudu honebního společenstva, poněvadž nejde o škodu způsobenou při výkonu honby, když výslechem stran vyšlo najevo, že poškození stromů bylo způsobeno poplašnou střelbou proti škůdcům stromů, dále se také rozhodci o tom neshodli, takže věc bylo rozhodnouti v řádném řízení soudním.
Rekursní soud vyhověl rekursu a zrušovací stížnost pachtýře honitby zamítl, a to z těchto důvodů :
O odškodnění nároků za škody vzniklé honbou a zvěří jest rozhodnouti podle § 45 čes. hon. zák., nebylo-li dohodou stran ujednáno nic jiného, smluvčím soudem zřízeným k tomuto účelu. Řízení jest upraveno v § 46 hon. zák. velice nedostatečně. Rozhodování tohoto smluvčího soudu jest skoro suverénní, poněvadž není upraveno (Pražák v Právníku 1900, str. 347). Napadati smluvčí výrok připouští se jen pro nedodržení předpisů zákona honebního, tedy jen pro vady formální, nikdy však pro materielní nezákonnost, poněvadž zákon nedal žádné materielně právní předpisy pro vyměřování škody. Povážlivost materielní nenaříkatelnosti nálezu smluvčího soudu záleží právě v tom, že procesní předpis § 46 hon. zák. jest velice chudý: stačí, když se škoda vyšetří na místě samém, když se vrchní rozsudí pokusí o smír a když rozsudí rozhodnou v mezích obapolných návrhů stran, které se nedohodly. Předpisy §§ 45, 46 hon. zák. nebyly zrušeny civilním řádem soudním, pokud jde o zrušovací stížnost (Hoetzl v Slovníku veřejného práva československého I. 334; Gl. U. N. F. 1847).
Rekursní soud dospívá proto k názoru, že zrušovací stížnost podle § 46 hon. zák. může uplatňovati jen porušení formelních předpisů honebního zákona, nikoli však nesprávnost výroku, jak a kterou náhradu jest poskytnouti (sb. n. s. 9874).
Stěžovatel sice tvrdil ve zrušovací stížnosti, že se při jednání sběhly hrubé chyby, neuváděl však takové chyby, nýbrž napadal jen výrok o tom, že poškození stromů nebylo způsobeno výkonem honby. To není porušení předpisů daných pro řízení v § 46 hon. zák. Výrok zjišťuje, že dvě jabloně a jedna hrušeň byly poškozeny při výkonu honby. Zdali poškození stromů skutečně vzniklo výkonem honby anebo poplašnými výstřely, nemůže přezkoušeti soud rozhodující o zrušovací stížnosti, touto otázkou tvořící věcné rozhodnutí věci zabýval se smluvčí soud sám a rozhodl o ní konečně. Formální chyba nebyla tedy vůbec uplatňována a bylo tedy zrušovací stížnost zamítnouti.
Dovolacímu rekursu nejvyšší soud nevyhověl s poukazem na důvody rekursního soudu a uvedl dále: Podle § 46 čes. hon. zák. je zrušovací stížnost přípustná pro nezachování toho, co v tomto paragrafu je nařízeno. Protože v § 46 zmíněného honebního zákona jsou dány předpisy upravující postup a rozhodování smluvčího soudu toliko po stránce formální, omezuje se zrušovací stížnost jen na tuto stránku řízení a výroku smluvčího soudu a jest se soudu toliko po této stránce zabývati výrokem smluvčího soudu při zrušovací stížnosti. Otázka, zdali ovocné stromy byly poškozeny výstřely při výkonu honby dovolacím rekurentem nebo jeho hosty, případně podpachtýřem, je otázka týkající se věcné opodstatněnosti nároku souzeného smluvčím soudem, tedy věci samé a rekursní soud právem neřešil otázku onu podle toho, co bylo řečeno. Je nesprávný názor dovolacího rekurenta, že smluvčí soud je povolán určití jen výši škody, o které jest mezi stranami nesporno nebo jinak (na př. sporem) již uznáno, že jde o škodu způsobenou hanbou nebo zvěři. Podle § 46 druhý odstavec čes. hon. zák. rozhodne smluvčí soud, nedojde-li mezi stranami k narovnání, o tom, má-li se dáti náhrada a jaká. Rozhodne tedy nejen o výši škody, nýbrž i o tom, zda náhrada přísluší, tudíž když na to přijde, také o tom, zdali nastalá škoda je škoda, způsobená honbou nebo zvěří. Rozhodnuv i tuto otázku, pokud se týče přiznav náhradu za poškozené stromy jako náhradu za škodu způsobenou honbou, smluvčí soud nepřekročil meze své pravomoci a rekursní soud právem nezrušil výrok smluvčího soudu z uvedeného důvodu. Honební zákon ani v § 46 ani jinde nepředpisuje odůvodnění výroku smluvčího soudu a neprávem vytýká dovolací rekurent, že nález smluvčího soudu nebyl zrušen pro nedostatek odůvodnění.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 7. července 1932 R I 533/32/1.
J. K.