Nárok na náhradu škody za vyšetřovací vazbu podle zák. ze dne 18. srpna 1918 č. 318 ř. z. jest nárokem práva veřejného. Neuznal-li trestní soud (radní komora) náhradní povinnost státu, brání projednání žaloby co do výše důvod zmatečnosti § 477 č. 6 c. ř. s.
Z důvodů nejvyš. soudu: Náhrada za utrpěnou vazbu vyšetřovací není nárokem práva soukromého, nýbrž nárokem z důvodu práva veřejného, povstalého výkonem státní moci soudcovské. O tom, zda nárok na náhradu za vyšetřovací vazbu přísluší, nerozhodují civilní soudcové, nýbrž soud trestní (§ 3 zák. ze dne 10. srpna 1918 č. 318 ř. z.). Civilní soudy rozhodují jen výjimečně o výši náhrady a to teprve, když trestní soud uznal nárok na náhradu, strana vybídla stát, aby dobrovolně uznal výši jí požadovanou do tří měsíců po doručení usnesení nárok odůvodňujícího a ministr spravedlnosti buď do tří měsíců se o výši škody neprohlásil nebo ji odepřel zcela neb z části. (§ 4 a 5 uv. zák.) Tento případ nenastal a poškozený nemůže se obcházením předpisů § 3 zákona obraceti o rozhodnutí na civilní soud také o důvodu nároku vůbec a o výši rovněž ne, když tu není předpokladu § 4 zákona. Proto není o žalobě, kterou se domáhá poškozený uznání svého nároku na náhradu za vyšetřovací vazbu pořad práva přípustný. Přípustným by byl jen tehdy, kdyby trestní soud uznal jeho nárok a nastaly předpoklady § 4 cit. zák.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 11. června 1931 RvI 796/31.
Dr. J. H.
Pozn. zasilatele: Rozhodnutí toto znamená úplný obrat v dosavadní soudní praxi, s nímž lze plně souhlasiti. Napříště musí soudy již samy z moci úřední žaloby tohoto druhu usnesením podle § 261, 471, 477 č. 6. c. ř. s. pro zmatečnost odmítati, nikoliv jako doposud rozhodovati in merito rozsudkem.
Dr. J. H.