Předpoklad pro syndikátní žalobu.
Opatrovanec měl ve spořitelně vklad, který byl vinkulován ve prospěch zemského fondu. Přes tuto vinkulaci byl vklad s povolením opatrovnického soudu vydán osobě k přijetí neoprávněné. Opatrovanec zemřel, nárok na vklad byl pojat do aktiv opatrovancovy pozůstalosti a odevzdán zemskému fondu. Tento nepokusiv se dříve o to, aby mu spořitelna vklad vydala, podal syndikátní žalobu.
Vrchní i nejv. soud žalobu zamítly. Tento soud učinil tak z těchto důvodů: Žalující fond napadá rozsudek vrchního soudu v celém jeho rozsahu a uplatňuje jako odvolací důvody vadnost řízení a nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen, pokud se týče změněn a žalovaní uznáni povinnými zaplatiti 25 000 Kč s 5% úroky ode dne 22. května 1922 rukou společnou a nerozdílnou. Při odvolacím líčení navrhli zástupci žalovaných, aby odvolání nebylo vyhověno a napadený rozsudek byl potvrzen.
Děj vylíčený v napadeném rozsudku nedoznal v odvolacím řízení změny ani opravy, pročež se na něj poukazuje. Předem bylo se obírati výtkou nesprávného právního posouzení věci.
První soud usoudil správně, že zde není podmínek pro syndidátní žalobu, poněvadž žalobce může žádati vyplacení původního vkladu s úroky na spořitelně v C:
Nesporno jest, že vklad Karla M. ve spořitelně v C. ve výši 23 399 Kč 54 hal. byl soudně vinkulován ve prospěch Slezského ústavu pro léčení chorob nervových v Opavě a že obnos 24 800 Kč, o nějž jde, nebyl vyplacen tomuto ústavu, nýbrž Janu B., který nebyl nikterak k jeho vyzvednutí oprávněn.
Prvním soudem bylo zjištěno, že pozůstalost po Karlu M. byla iure crediti odevzdána žalujícímu fondu a že mezi aktivy pozůstalostí, jež byly tomuto fondu odevzdací listinou přiřčeny, jest i pohledávka proti osobám, jež jsou odpovědny za vydání tohoto vkladu v okrouhlé sumě 25 000 Kč. Tím přešla pohledávka ze zápůjčky Karla M., pokud se týče jeho pozůstalosti 24 800 Kč s přísl. iure crediti na žalující fond, jakožto na věřitele. Žalobce musí především požadovati zaplacení pohledávky té i s úroky na spořitelně v C. jako na přímé dlužnici. Nárok na náhradu škody proti žalovaným mu nevzešel, dokud není dokázáno, že zanikne pohledávka Karla M. proti spořitelně jejím zaplacením osobě ku přijetí peněz oprávněné (§ 1424 obč. zák.), neboť do té doby, do které jest tu možnost, že spořitelna žalobci pohledávku jemu iure crediti odevzdanou vyrovná, nelze mluviti o tom, že žalobci vznikla škoda jednáním Jana B. nebo Roberta B. Není-li však žalobcem podán důkaz, že utrpěl škodu, jejíž náhrady se domáhá, není tu do té doby předpokladu náhradního nároku podle § 1295 a následujících občanského zákona.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 19. září 1932 Co II 2/32.
Karel Jelínek.