Sborník prací z dějin práva československého. I. svazek. K padesátým narozeninám profesora J. Kaprasa. Práce ze semináře českého práva na Karlově universitě č. 15, str. 124. Praha 1930. Sborník jest souborem prací žáků orofesora Kaprasa. Úvodem ohlašuje prof. Dr. Čáda úmysl vydávati i další čísla Sborníku.
V prvním pojednání »Právní dějiny české, československé, slovanské, středoevropské«, vytyčuje prof. Dr. Čáda pojem i hranice těchto úseků právní historie. Rozebíraje dosavadní ohraničení pojmu právních dějin českých, dokazuje autor přesvědčivě, že zmíněný pojem nutno ohraničovati. territoriálně t. j. pracovati na dějinách právních českého státu. Obtížné a sporné ohraničení úseku právních dějin československých řeší autor tím, že vidí v této disciplině především zpracování vzájemných vztahů právních dějin českých a slovenských a příčin těchto vztahů. Podobnou směrnicí vytyčuje autor právním dějinám slovanským. Právní dějiny středoevropské vymezuje autor podle působnosti tohoto oboru ve shodě s našimi badateli. Závěrem vyzdvihuje autor význam všech těchto výseků právní historie pro náš stát. v němž, dík jeho geografické poloze, se stýkají mnohé rozdílné vlivy právní.
Ve stati »Soudní knihy osvětímské z r. 1440—1557«, která má býti úvodem k edici zmíněných knih, charakterisuje prof. Dr. Rauscher právní řád knížectví osvětímského a zátorského. Obě knížectví po svém odtržení od české koruny v X.V. stol. podržela až do právní unifikace s ostatním Polskem, tedy do r. 1563, právní řád shodný s právním řádem ostatního Slezska. Ba i po dlouhém oddělení od českého státu přejala obě knížectví slezský landfríd z r 1512. Ostatně i po právní unifikaci bylo užíváno českého originálu soudních knih až do roku 1638, kdy na základě sněmovního usnesení byly knihy přeloženy do polštiny.
V článku »Několik slov o nejstarším inventáři českého korunního archivu z roku 1437« popisuje Phdr. Otakar Bauer zmíněný inventář, zřízený na rozkaz nově jmenovaného purkrabí karlštejnského, Menharta z Hrádce. Zajímavým jest roztřídění aichivniho materiálu inventářem na užitečný a neužitečný (věci mající cenu pouze historickou). V pojednání »Ještě k říniskoprávnímu obsahu brněnské právní knihy« navazuje prof. Dr. Boháček na svoji práci »Římské právní prvky v právní knize brněnského písaře Jana«. Autor rozeznává v římskoprávních partiích Janova manipulu trojí vrstvy; jednak zákonné texty (úryvky justiniánské kompilace), jednak legistické glossy a konečně teoretické výklady, které stojí částečně pod vlivem kanonického práva. Badatelé dosavadní, Ott a Roessler, opomíjeli, sledujíce předlohu Janovy knihy, vrstvu glossární. Mnoho, míní autor, převzal Jan z Jus regale montanorum krále Václava II., nejvíce však asi z nějaké praktické příručky legistické, opírající se o Summu Azzonovu.
V stati »Státní občanství a národnost v českém právu do Bílé hory« vytýká Dr. Kliment úzkou spojitost obou těchto faktorů. Autor vychází od středověké právní instituce »míru«. Pojem tento byl jednak v podstatě shodným s našim pojmem právního řádu, jednak neznamenal souhrn oprávnění, příslušejících tehdejšímu státnímu občanu. Silná německá kolonisace rozrušuje dosavadní státní správu a zavádí fakticky němčinu jako druhý úřední jazyk. Určitá reakce, živená literárně (Dalimil) způsobuje obrat již privilegiem krále Jana, vyhrazujícím pouze Čechům a Moravanům státní úřady a právo nabývati nemovitostí. Radikálně vystupuje proti Němcům doba husitská a panovníci doby pozdější potvrzují jen faktický stav právně, zejména Vladislav II. r. 1495 usnesením sněmu o jednojazyčnosti zemských desk. Podobné města odpírají cizincům právo měšťanské. Panovníci habsburští ovšem jazykové předpisy dosti značně porušují, leč jazykové hledisko národní, částečně i slovansky zabarvené, převládá až do Bílé hory.
Ve stati »Komorník a podkomoří«vychází Dr. Václav Vaněček z názoru vysloveného profesorem Lošem, že předpona »pod« v názvech úředníků neznačí jen podřízenost, nýbrž někdy má i význam blízkosti. Názor tento, míní autor, může zejména nám objasniti nejasnou otázku poměru komořího k podkomořímu v našich právních dějinách.
Komoří byl zprvu správcem dvora panovníkova i pokladníkem zároveň. Komoří, ve starší době častěji podkomořím zvaný, byl latinsky zván střídavě camerarius i subcamerarius (poslední slovo jest ovšem hrubý bohemismus).
V článku »Cesty a silnice v zemských zřízeních« vytýká prof. Dr. Horna, že o veřejných cestách platilo několik právních zásad, zejména zásada svobodného provozu, která vázala vysazení cel a mýt na, cestách jen na výslovné udělení královské. Majitelé pozemků ležících u cest měli povinnost silnice a cesty zasekávati v čas nebezpečí válečného. Titíž majitelé měli povinnost cesty opravovati a je v dobrém stavu udržovati. Povinnost tato, která stíhala i majitele pozemků při cestách vodních, ovšem nebyla zachovávána přes přísné tresty. V pojednání »Výsledky a úkoly historických prací o hospodářském vývoji zemí koruny české podává Dr. Jan Procházka stručný přehled hospodářských dějin našich zemi zároveň s přehledem nedůjležitější literatury. V hospodářské historii naší vyzdvihuje tři mezníky časové: stol. XIII. s dělením měst od zemědělského venkova, XV.— XVI. stol. s vítězstvím dominikálního velkostatku nad poddanými a královskými městy a stol. XVIII.—XIX. se vznikem velkoprůmyslu, kumulací kapitálu a s osamostatněním sedláka i jeho půdy od vrchností. Autor hodnotí i historiky kteří se dosud tímto oborem zabývali.
V článku »Spor pánů a rytířů o sedání v lavicích« líčí docent Dr. Markov známý boj obou stavů v 15. století. Rytíři dostali se po prvé, ovšem prozatímně na dvě léta do zemského soudu r. 1437. výpovědí krále Zikmunda. Leč přísedící zemanští nebyli plně rovni svým panským kolegům potud, že neměli účasti na vynášení potazu. Zemané tvrdili, že prý za starých časů měli na zemském soudě rovné právo, nedovedli však své tvrzení právnicky dokázati. Po několika marných pokusech přiznáno zemanům r. 1485. definitivně 8 míst na zemském sněmu spolu s účastí zemanských kmetů na panském potazu. Na Moravě dosáhli zemané podobného postavení r. 1492, když i zde si chtěl stav panský zajistiti pomoc zemanstva v boji proti městům.
V pojednání »Choroba stron, ako przyczyna odroczenia processu w dawnem praure czeskiem« líčí Dr. Stanislaw Borowski formalistické náležitosti, kterých vyžadoval »rok nemocných« v starém právu českém.
Ve stati »Kriminální statistika a dějiny světové války« zdůrazňuje docent Dr. Solnař důležitost kriminální statistiky pro kriminografii. Při srovnání dat kriminálních doby válečné s daty doby mírové nutno si ovšem uvědomiti, že srovnání stěžují mnohé okolnosti. Předně Se zmenšil počet způsobilých subjektů trestných činů proti míru tím, že většina mladších mužů, nejvíce k zločinnosti náchylných, sloužila ve vojsku. Dále způsobilo znehodnocení peněz posunutí ve prospěch kvalifikace zločinné. Konečně změnil se poměr zákonné zločinností, dané počtem odsouzení, k zločinnosti skutečně tím, že činnost orgánů soudních stala se méně intensivní.
Na konci sborníku podává profesor Dr. Kapras stručný obraz desítileté činnosti svého semináře z dějin českého práva.
Ke sborníku jest připojen přehled literární práce prof. Dra Kaprasa.
Dlužno říci, že sborník s příspěvky žáků jest nesporně nejkrásnější odměnou práce vysokoškolského profesora. Dr. W.