Nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí.

Dnem 1. srpna t. r. vstoupil v platnost nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrci, který byl vydán jako zákon z 27. března 1931 č. 64 Sb. z. a n. Ustanovení o nové nejmenší kvotě vyrovnací nabylo účinnosti hned vyhlášením zákona (1. května 1931) a »platí také o vyrovnání zahájeném před vyhlášením tohoto zákona, pokud nebylo vyrovnání věřiteli ještě přijato« (článek XIV. odstavec 1.). Tato okamžitá resp. zpětná působnost zákonného ustanovení o nejmenší přípustné kvotě vyrovnací vznikla z obavy, »že by při delší legisvakanci hleděli dlužníci jistě využiti ještě v poslední době předpisů dosavadních a že by jistě navrženo bylo veliké množství spekulačních vyrovnacích řízení. Čeliti tomuto lze jedině tím, že legisvakance bude co nejkratší«. (Dův. zpr. k vlád. návrhu, tisk 253 senátu, 1930.) Zvýšení vyrovnací kvóty bylo jednou z nejdůležitějších změn proti právu dosavadnímu a stalo se proto předmětem nejen velmi prudkých diskusí v kruzích zájemců, jak o tom svědčí veliké rozpětí navrhovaného přípustného minima (od 35%—70%), ale i prestýžného boje obou sněmoven, v němž opětně se ukázala převaha sněmovny poslanecké. Lze-li říci, že při nynější krisi hospodářské stal se problém konkursu a vyrovnání nanejvýše akutním, a postup prací unifikačních, dosud bohužel všeobecně velmi pomalý, dostal se aspoň v tomto oboru vlivem poměrů hospodářských do tempa rychlejšího, ba možno říci až překotného, nebylo jistě v prospěch věci, stala-li se osnova předmětem řevnivosti obou sněmoven. Díky rozumnému uznání senátu, že změny poslaneckou sněmovnou provedené »nedotýkají se stěžejních základů, na nichž spočívají projednávané řády, naproti tomu je tu naléhavá potřeba, aby řády ty staly se co nejdříve zákonem« (Zpráva úst. — práv. výboru senátu, tisk. 418 senátu, 1931), dočkali jsme se tedy přece (ač již v hodině dvanácté) uzákonění reformy. Původní 35%ní nejmenší kvóta vyrovnací byla ve vládní osnově a v prvním usnesení senátu zvýšena na 50%, v usnesení poslanecké sněmovny opětně snížena na 45% a ta se stala též zákonem. Jest ovšem dosti smutným vysvědčením postupu našich prací zákonodárných, že práce tyto postupovaly s počátku u konkursního a vyrovnacího řádu velmi pomalu a na velice široké basi předchozího badání statistického, ke konci pak překotně rychle a s hlavním zřetelem co nejrychlejšího uzákonění. Výrok senátu: »Jsou-li změny provedené na usnesení senátu poslaneckou sněmovnou vhodnější a účelnější než usnesení senátu, to může ukázati teprve práce« (Tisk 418 senátu, 1931) svědčil by o tom, že nynější zákon není považován za dlouholeté definitivum, nýbrž jen přechodné pokusnictví. Není ovšem pro nikoho příjemné vědomí býti pokusným objektem.
Systematikou i obsahem navazuje nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrci na rakouské císařské nařízení z 10. prosince 1914 číslo 337 ř. z. Vládní návrh dokazuje na podkladě pečlivě sestavených dat statistických, že dosavadní právo v zemích mimoslovenských lépe vyhovovalo než normy bývalého práva uherského. Jest tudíž jasné, že reforma zasahuje mnohem hlouběji na Slovensku a v Podkarpatské Rusi než v oblasti práva rakouského.
Jednotný řád konkursní, vyrovnací a odpůrci, platný dosud v zemi české a moravskoslezské, byla kodifikace poměrně moderní, vyrostlá z hospodářských potřeb bezprostředně před válkou a na začátku války. Právo konkursní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosud platné bylo méně jednotné a méně dokonalé. Konkursní řád (zák. čl. XVII. z r. 1881) byl značně zastaralý, odpůrci právo mimo konkurs bylo tamějšímu právnímu řádu vůbec neznámé, jedině vyrovnací řád, vydaný téměř současně s rakouským jako nařízení číslo 4070/15 E. M., byl dílo moderní. Doba poválečná se svým rychlým rozmachem hospodářským za změny konstelace politické, se svými zmatky měnovými, se svým nezdravě vypjatým ruchem zakladatelským, vyústila do dnešní krise hospodářské. Četné konkursy a vyrovnání, jejichž jsme svědky často i u firem dosud nejpevnějších, způsobují zmatky v celém komplexu jednotlivých hospodářství, vzájemně spjatých a na sobě závislých vyvinutým úvěrnictvím moderním. Konkursy a vyrovnání bývají označovány za ochranné ventily příliš napnutého života hospodářského a proto jest jejich zákonná úprava věcí nadmíru důležitou a choulostivou. Hlavním problémem, s nímž jest zde zákonodárci bojovati, jest protichůdnost dvou zájmů, které si oba žádají ochrany zákonné. Jest to jednak zájem věřitele, aby dostal zpět zapůjčené obnosy a sám případným svým závazkům mohl dostáti, jednak zájem dlužníkův, aby nebyl hospodářsky zničen z příčin jim nezaviněných. Jest nesnadno zachovati správnou cestu střední a uvésti oba protichůdné zájmy právní ve vzájemný soulad. V právním vývoji poslední doby vidíme krátce po sobě převládati jeden z obou směrů. Nejdříve to byl zájem dlužníka, pro který vznikl celý institut soudního vyrovnání s původní nejmenší kvotou hodně nízkou (25%); snaha tato jest nejlépe patrna na úpravě práva obligačního III. dílčí novelou ke vš. obč. zák. (vlastníkova hypotéka atd.). Snaha tato byla až do doby válečné a zejména v této době zcela pochopitelná a velmi oprávněná. Pak přišel obrat ve prospěch věřitele. Již instituce odpůrčího práva samotného jest prvním výsledkem těchto snah o důležitý, ač často málo účinný korektiv snadné možnosti vyrovnání. Často jest ovšem nesnadno určiti stupeň viny dlužníka na jeho úpadku. Viděli jsme často po válce, jak se chytří jednotlivci dobře nastrojeným vyrovnáním nikoliv jen hospodářsky zachránili, ale i nesvědomitě obohatili na úkor méně chytrých a více poctivých a lehkověrných svých věřitelů. Není tudíž divu, že i nejnovější snahy našeho zákonodárství směřovaly spíše k reformě práva vyrovnacího než práva konkursního, jak níže uvidíme. Právo konkursní zůstalo v hlavních rysech zachováno (arciť jen v zemi české a moravskoslezské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo spíše unifikováno než reformováno) a jen nepatrně měněno.
Kořen zla byl spatřován v příliš nízké minimální kvótě vyrovnací, jak jsme již uvedli. Hlavní změnou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo zavedení neznámých dosud norem práva odpůrčího mimokonkursního, odstranění zbytečného rozlišování mezi konkursem kupeckým a nekupeckým a omezení autonomie věřitelů v konkursu (jak u nás již za Rakouska provedeno). Značnou výhodou nového zákona jest unifikace práva v oblasti celé republiky a autentický text v jazyce státním. K jazykové stránce bylo velmi pečlivě přihlíženo, namnoze provedeny změny ve stylisaci (»plnění« místo »placení«, § 1, § 4, odst. II., § 68. odst. II.), jinde nedošlo k navrženým změnám (»zkumný rok« místo »zkušební rok«, »úpadek, úpadkový řád« místo »konkurs, konkursní řád« atd.), ježto dosavadní výrazy se vžily a změny by vedly ke zmatkům; systematika provedena do důsledků a jednotlivé paragrafy opatřeny nadpisy. Lhůty čtrnáctidenní byly vesměs podle vzoru francouzského změněny ve lhůty patnáctidenní (§ 2, § 71, odst. III., § 131, odst. I., § 177, odst. I., § 179, odst. III., § 180, odst. II., § 192, odst. I.), místo odkazů na ustanovení jiných zákonů byla tato ustanovení slovně uváděna (§ 6, odst. III., § 13, odst. I., § 103, § 121, odst. II., § 189, odst. III. konk. ř., § 14, odst. I. vyr. ř., na místo dřívějších odkazů na exek. řád; § 51, odst. IV., § 58, § 79, odst. I. konk. ř., § 34, odst. III., § 51, odst. I. vyr. ř., na místo dřívějších odkazů na všeob. zák. obč.; § 112, odst. I. konk. ř. na místo dřívějšího odkazu na civ. ř. soud.).
Zákon uvozovací
о XIV. článcích obsahuje klausuli kodifikační, vypočítá předpisy zachované v platnosti (na př. o účincích konkursu a vyrovnání na právní postavení dlužníka a na právní poměry v oblasti práva občanského a správního, ustanovení trestní, upravená čl. X. č. n. 337/1914), stanoví normy kolisní a intertemporální a vymezuje legisvakanci zákona (3 měsíce, v osnově 3 neděle). Podle čl. X. platí nová ustanovení o konkursech nepatrných, o konkursech družstev a o nuceném vyrovnání v konkurse i na konkursy prohlášené přede dnem nabytí účinnosti nového zákona (kteréžto konkursy se jinak posuzují podle práva dosavadního), předpisy o nuceném vyrovnání, ale jen, nebylo-li vyrovnání přijato věřiteli za účinnosti dřívějšího práva. Podobně platí o řízení vyrovnacím vůbec; avšak podle článku XIV. platí předpis o minimální kvótě vyrovnací ihned, pokud nebylo vyrovnání již přijato v době vyhlášení zákona (nikoli v době nabyté účinnosti zákona), při čemž nabídnutá menší kvóta musí býti navrhovatelem zvýšena na novou mez. Toto doplnění původního návrhu, stane-li se ve lhůtě soudem dané, zachovává účinky návrhu ode dne původního podání. (Ustanovení toto v osnově nebylo.)
Článek VIII. zrušuje zvláštní příslušnost horních a obchodních senátů ve věcech konkursních a vyrovnacích, pouze samotnému krajskému soudu obchodnímu v Praze ponechána dosavadní příslušnost v řízení konkursním a vyrovnacím u protokol, obchodníků, u obchodních společností a u družstev (ani toto ustanovení nebylo v osnově).
Článek XIII. zavádí dávku, kterou jest povinen konkursní neb vyrovnací správce odváděti z přisouzené odměny ve výši 5% této odměny. Dávka se sráží hned při výplatě odměny soudem a jest určena k úhradě nákladů péče o mládež. Bližší úprava ponechána cestě nařizovací. Ustanovení toto opírá se o předpoklad, že odměny správců jsou často značné. Dávka tato nebude jistě zvláště citelnou, jest však pochybno, zda vyhovuje plně svému účelu.
Řád konkursní
sestává ze 193 paragrafů, převzatých podstatně ze starého řádu rakouského, jenž se doplňuje o ustanovení min. nař. 105/1918 (o repartičním řízení při družstevních konkursech), jež s nepatrnými změnami byla pojata do zákona jako § 172—187. Jako dosud dělí se konkursní řád na dva díly, z nichž prvý (§ 1—64) jedná o právu materielním, druhý (§ 65—193) o právu formálním.
§ 1. jedná o podmínkách prohlášení konkursu. Ustanovení toto bylo z důvodů lepší systematiky z dřívějších § 68—69 posunuto na začátek. Materielně se na dosavadním právu rakouském ničeho nemění. Právo uherské kladlo za podmínku prohlášení konkursu insolvenci dlužníkovu jen při konkursu kupeckém. Podle práva rakouského bylo zásadně třeba insolvence, při pozůstalostech a právnických osobách stačilo však i předlužení. Navrhl-li dlužník konkurs, musel býti podle obou řádů povolen bez dalšího, navrhl-li jej věřitel, stačilo podle rakouského práva prokázati jen insolvenci (což není těžké, na př. písemné odepření placení), podle uherského práva bylo nadto třeba prokázati i předlužení (ve většině případů bylo to nesnadné, neboť věřitel může velmi nesnadno zjistiti celkový stav dlužníka). Jest tudíž stanovisko dřív. práva rak. mnohem lépe vyhovující než stanovisko dřív. práva uh.
§ 2 ponechává v platnosti dosavadní ustanoveni rak. konk. ř., že účinky prohlášení konkursu nastávají již počátkem dne vyhlášení, uhersk. konk. ř. vzbuzoval pochybnosti, zda účinek tento nastává počátkem neb koncem tohoto dne.
Dosavadní rakouské právo uznalo, že se konkurs v tuzemsku vztahuje i na movité jmění v cizině (»má býti pojato do konkursu«), nový řád konk. praví v § 3 odst. II. přímo »náleží do konkursní podstaty«, takže není pochyby, že účinek prohlášeného konkursu vztahuje se na toto jmění hned od prohlášení, nikoliv snad až od žádosti za vydání jmění, jak by se dalo vykládati podle starého řádu.
Divergence právních řádů v zemích Slovenské a Podkarpatoruské se strany jedné a v zemích ostatních se strany druhé v otázce, co patří a co nepatří do konkursní podstaty, zůstane do unifikace práva exekučního, neboť podle § 3 jen to jmění, které jest podrobeno exekuci, tvoří podstatu konkursní.
V § 5 užito výrazu »nenáleží do konkursní podstaty« místo dosavadního »vylučuje se« (tak i osnova), ježto nejde o vyloučení v technickém slova smyslu (§ 47).
Podle § 12, odst. I. vylučuje se z konkursní podstaty jmění »určené k podpoře úpadcových zaměstnanců v nemoci, invaliditě nebo stáří nebo jejich vdov, sirotků a rodinných příslušníků« z důvodů sociálních. Ustanovení toto bude praktickým nejvíce u velikých podniků (v osnově nebylo). Řízení vedoucí k realisaci práva na oddělené uspokojení, zaniklého z důvodu § 13 odst. I. (vzniklé v 60 dnech před prohlášením) jest zrušiti podle § 13 odst. II. již z moci úřední, kdežto dosud se tak stalo pouze na žádost konkursního komisaře aneb na návrh správce konkursní podstaty.
§ 23 jedná o »smlouvách o vzájemném plnění« na místě dosavadních smluv »dvojstranných« (proč však jest v nadpise tohoto paragrafu užito slova dvojstranné?); paragraf tento jedná o těchto smlouvách všeobecně, násl. paragrafy o účincích konkursu na jednotlivé druhy smluv. U některých druhů smluv máme však ustanovení o účincích konkursu v zákonech specielních (sml. pojišťovací 501/1917, smlouva nakladatelská 106/1923), nikoli v řádu konkursním.
(Pokračování příště.) Dr. Otakar Hanna:
Nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí.
(Pokrač.)
§ 25 odst. III. přenáší instituci práva stíhacího (droit de suite, § 48) též na smlouvy nájemní a pachtovní a dovoluje pronajímateli (propachtovateli) od smlouvy odstoupiti, když předmět nebyl úpadci před prohlášením konkursu odevzdán.
U smluv služebních platí o účincích konkursu jedině předpis konk. ř. (§ 27). Ustanovení zvláštních zákonů, platná podle § 25 odst. III. rak. řádu byla zrušena. Neplatí tudíž ani na př, § 23 zákona o obchodních pomocnících. Ustanovení konk. ř. rak. doplněno v duchu práva uherského, ale během projednání osnovy bylo hodně měněno. Nyní platí: Je-li úpadcem zaměstnavatel, nutno rozlišovati, zda zaměstnanec službu již nastoupil v době prohlášení konkursu nebo ne. V prvém případě může zaměstnanec do jednoho měsíce od vyhlášení konkursu zrušiti poměr bez výpovědi, zaměstnavatel jen výpovědí nikoliv delší než zákonnou (kratší smluvená výpověď platí), jinak jest povinen nahraditi škodu. V druhém případě mohou oba kdykoliv odstoupiti; zaměstnanec má nárok na náhradu škody ovšem jen tenkráte, když zaměstnavatel odstoupil. Náhradu pak může žádati jen jako věřitel konkursní. Je-li úpadcem zaměstnanec, nemění se tím ničeho na stavu dosavadním. Podle osnovy mohl zaměstnavatel zrušiti poměr bez výpovědi, avšak jen do jednoho měsíce po prohlášení konkursu, jinak bez ohledu, zda a kdy zaměstnanec službu nastoupil. Toto ustanovení však při projednání osnovy v poslanecké sněmovně padlo.
§ 28. stanoví zánik příkazu a plné moci při konkursu kterékoli strany. Tento paragraf je velmi důležitý zejména pro Slovensko. Pro příkaz platilo podle dosavadního práva rak., že zaniká při konkursu toho, jenž příkaz dal. Pro případ konkursu toho, jemuž byl příkaz dán, nebylo dosud vůbec ustanovení zákonného, jak tomu bylo též vůbec na Slovensku a Podkarpatské Rusi ohledně plné moci. Pro plnou moc v zemích mimoslovanských platil předpis nynější, obsažený v § 1024 ob. zák. obč. Ustanovení tohoto paragrafu pojímá se nyní do řádu konkursního z důvodů lepší systematiky a nebude se již vyskytovati v novém čsl. zákoníku občanském. Ježto ustanovení o účincích konkursu na plnou moc na Slovensku vůbec nebylo, jest tam předpis § 28. konk. řádu velice důležitý, zejména pro právní zástupce (advokáty, notáře).
V právu odpůrčím v konkurse (§ 29—44) mimo změny v systematice (na př. z dřívějšího odstavce odst. IV. § 28 utvořen nový samostatný § 31) ve volbě výrazu (na př. »osoby úpadci blízké« v § 35 místo dosav. »blízcí příbuzní«) a v doplnění ustanovení z občanského práva vzhledem k oblasti práva dříve uherského (§ 35 odst. I.: stupně příbuzenství a švakrovství) jsou tato nova:
Předpis § 30 č. 3 o tom, že nedostatek úmyslu zkrátiti věřitele náleží prokázati odpůrci odporovatele, byl rozšířen i na snoubence. Za snoubence považuje důvodová zpráva »osoby, které se zasnoubily, pokud zasnoubení nebylo zrušeno«, při čemž uznává se též zrušení per facta concludentia, t. j. je-li »podle okolností zřejmo, že k sňatku již nedojde«.
§ 35 odst. II. rozšiřuje pojem »blízkých osob« na poměr mezi společností s r. o. se strany jedné a společníky, jednateli a osobami jim blízkými se strany druhé, ovšem jen pro případ, že jest úpadcem společnost. § 41 určuje přesně osobu, proti níž lze zásadně odpor provésti: je to při smlouvě spolukontrahent a při jednostranném právním jednání úpadce osoba, vůči níž bylo jednáno neb která z jednání nabývá přímo prospěchu. Toto ustanovení scházelo dosud vůbec.
Předpisy o nárocích v konkursu (§ 47—60) v podstatě převzaty z práva rak. se značnými změnami v podrobnostech. Důvodová zpráva zdůrazňuje, že výraz »věci« vztahuje se též na »věci nehmotné«, že i tyto věci lze dle § 47 vyloučiti.
Na místo »Massenforderungen« voleno jazykově správnější označení »pohledávky za podstatou«.
§ 51 odst. III. rozřešena dosud sporná otázka, zda mohou věřitelé oddělní uplatňovati svou pohledávku též jako věřitelé konkursní celou neb pouze neuhrazeným zbytkem ve prospěch alternativy první.
Do první třídy konkursních věřitelů (§ 54) zařazeny náklady pohřební jen pokud byly »nezbytně nutné« v úvaze, že při konkursech pozůstalostí jest finanční stav zůstavitele ve většině případů již za jeho života velmi špatný. Nároky zaměstnanců, uplatňované v této třídě, rozšířeny jednak obsahově na všechny nároky ze služebního neb pracovního poměru vůbec, dále o nároky na vrácení služebních kaucí a ze zápůjček, jež poskytl zaměstnanec zaměstnavateli k provozování podniku srážkou se mzdy, jednak časově na dobu tří let před prohlášením konkursu, při čemž maximální hranice 24000.— Kč pro jednotlivého věřitele (s výjimkou vydání hotových kaucí) zachována. Do třídy první zařazeny i pohledávky zvěrolékařů a dále pohledávky zařízení podniku k sociální podpoře zaměstnanců a jejich pozůstalých.
Pohledávky druhé třídy zůstaly nezměněny a bylo upuštěno od navrženého zkrácení tříleté lhůty u daňových nedoplatků, »jež by mělo ještě v zápětí ostřejší vymáhání jich exekucí a... vylučovalo by poskytnutí platebních lhůt, které zejména za těžkých hospodářských poměrů jest velmi často požadováno« (zpráva úst. práv. výboru senátu). Jest však na snadě podezření, že šlo zákonodárci především o zájem fiskální a že tendence sociální jest povahy druhořadé.
Ustanovení o věně jest zachováno v § 58, do nějž pojato ustanovení § 1226 obč. zák. a § 56 konk. ř. rak. § 58 se vztahuje na práva podle obč. zák. v příčině věna, nemluví o obvěnění (jak to činí osnova) a ponechává do unifikace obč. práva divengencí obou právních řádů co do ustanovení těchto »práv v příčině věna«.
Ustanovení o zrušení konkursu (§ 61—64) se nemění až nato, že ustanovení § 61—63 platí i v tom případě, kdy došlo k nucenému vyrovnání, nebylo-li toto vyrovnání úplně a včas splněno.
§ 70, odst. II. stanoví, že může býti konkurs prohlášen i při takovém jmění, jež nestačí krýti pravděpodobné náklady kоnkursní a to nejen, osvědčí-li navrhovatel nárok odpůrci, nýbrž i dá-li přiměřenou zálohu, neboť není důvodů řízení nezahájiti, převezme-li navrhovatel risiko, že sám ponese výlohy.
Ustanovení o vyhlášce konkursní (§ 71 —73) změněna jen zcela nepatrně: vyvěšení děje se za podmínek § 72, odst. II. i na burse v sídle konkursního soudu (nejen na burse v sídle úpadcova závodu); vyhláška doporučuje se nyní též úpadci a úřadům finančním, vyhlášení děje se v »Úředním listě«, v němž se uveřejňují vyhlášky soudu a v »Ústředním oznamovateli« (§ 72, odst. IV.), vydávaném ministerstvem spravedlnosti (§ 70, odst. III.) dosud v »Ústředním liste« (»Zentralblatt«).
Podle § 73, odst. IV. jest přenecháno vl. nař., komu jest doručiti vyhlášku. Toto vl. nař. bylo vydáno dne 2./VII. 1931, jako č. 114 sb. z. a n.
§ 74 nařizuje knihovní poznámku prohlášení konkursu při knihovních »právech« (dosud jen při »pohledávkách«), tudíž i při právech nájemních a pachtovních a při služebnostech.
§ 76, odst. II. nařizuje výslovně, aby o zrušení konkursu byl uvědomen každý, kdo byl zpraven o prohlášení tohoto konkursu.
Předpisy o orgánech konkursního řízení (§ 77—95) reformují dosavadní právo slovenské, zmenšujíce autonomii věřitelů. Změny v západní oblasti právní nejsou tak značné.
(Příště pokrač.) Dr. Otakar Hanna:
Nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí.
(Dokončení.)
Podle § 77, odst. III. není opravného prostředku proti odvolání konkursního komisaře neb přenesení jeho funkce na jiného soudce.
V ustanoveních o správci konkursní podstaty jest novum předpis § 78, odst. II., že správce nesmí býti »s úpadcem v takovém osobním poměru, který by mohl míti vliv na konání povinností«, tedy nejen osoba úpadci blízká podle § 35.
Osnova obsahovala v § 78, odst. II. předpisy o seznamech osob, z nichž budou správci vybíráni. Zákon tohoto ustanovení nemá a odkazuje v příčině výběrů správců na úpravu vládním nařízením. To se stalo vl. nařízením z 10./VII. 1931 číslo 115. Sb. z. a n., jímž se zavádějí u soudců konkursních a vyrovnacích povinné seznamy správců konkursních a vyrovnacích. Do těchto seznamů zapisují se podle § 3 vl. nař. dva druhy osob: jednak advokáti a notáři, jednak jiné osoby. Pro oba druhy platí značně odlišné předpisy, pro skupinu druhou předpisy zřejmě přísnější. Snaha vl. nař. jest dvojí: jednak podporovat správce znalé práva (§ 15, odst. II.), jednak zamezili, aby si někdo dělal z úřadu správce živnost (§ 17). Z kruhů obchodních a živnostenských se vytýká — namnoze i denním tiskem — vládnímu nařízení, že favorisuje nespravedlivě právníky před neprávníky a tím celé řízení zdražuje, neboť správce neodborník bude prý nucen ve většině případů přibrati si znalce z oboru kridatářova podnikání. Výtky tyto nejsou oprávněny. Úkol správce vyžaduje více znalost práva než znalost oboru kridatářova podnikání, neboť správce konkursní pouze likviduje podnik kridatářův a správci vyrovnacímu náleží povšechný dozor a rozhodování o důležitých jednáních dlužníkových, kdežto vlastní vedení podniku ponechává se dlužníku dále. Řízení konkursní a vyrovnací se podobá do jisté míry řízení pozůstalostnímu; jde o správu určitého jmění po jistou dobu orgánem veřejným. I úřad správce konkursního a vyrovnacího podobá se trochu úřadu notáře »jako soudního komisaře« při projednání pozůstalosti, neboť touhy stavu notářského, aby notář byl skutečným »komisařem« s pravomocí, jakou má komisař konkursní, nebyly pro nepochopení příslušných činitelů dosud splněny. Může-li pak notář projednávati pozůstalosti bez odborných znalostí podnikání zůstavitelova, může zastávati i úřad správce konkursního a vyrovnacího bez těchto znalostí. Půjde-li však o specielní otázku, kterou může jen znalec rozhodnouti (což se jistě často neděje), jest nevýhoda vyšších útrat vyvážena správcovým rozhledem právním a zejména pak jeho nestranností. Správce z oboru podnikání dlužníkova bude spíše zaujat a tíhne ke stranickosti než osoba na podnikání toho druhu vůbec nezúčastněná. A tu je zejména podstata notářství — býti nad stranami — nejlepší zárukou, že u správce- notáře se nejlépe splní požadavek § 79 konk. ř., že jest správce konkursní povinen hájiti společné zájmy proti zvláštním zájmům jednotlivých účastníků. Přísluší-li no-ářům spolu s advokáty jako právníkům přednost před neprávníky, mají v příčině nestrannosti ještě plus před stavem advokátním, který svou podstatou tíhne k hájení práv jedné strany.
Podle cit. nařízení budou seznamy správců pro advokáty a notáře vedeny odděleně od seznamů ostatních správců (§ 4), seznamy první se stále musí doplňovati na podkladě zpráv komor advokátních a notářských, seznamy druhé budou obnovovány po pěti letech (§ 10). Jmenování bude se díti podle pořadí zápisu, při čemž se řídí pořadí u advokátů podle doby zápisů do seznamu advokátů, u notářů podle doby jmenování; osoby, které nejsou ani advokáty ani notáři, nesmějí býti jmenovány dvakráte za pět let (§ 17). Seznam se zřídí po složitém předchozím řízení, upomínajícím — ovšem jen vzdáleně — na zřizování seznamu porotců, kmetů atd. (návrhy komor obchodních a živnostenských, zemědělských rad, komor inženýrských, úřadů okresních, § 6; šetření o vlastnostech navržených osob, § 8; posudek senátu soudu, vyložení k veřejnému nahlédnutí, § 9). Advokáti a notáři zapíší se vždy, neprohlásí-li, že nechtějí býti zapsáni1 (§ 3), o zápise bude však zpraven jako každý jiný (§ 11). Osoba v seznamu nezapsaná může se stati správcem jen zcela výjimečně (§ 14).
Opírajíc se o § 80 konk. ř. zavádí cit. vlád. nař. v přílohách А а В sazby odměn správců jednak podle výše jmění (čím vyšší jmění, tím menší sazba), jednak podle velikosti docílené kvóty (úspěšnost řízení) (čím vyšší kvóta, tím větší sazba). Sazby jsou odstupňované od 3 do 18% (§ 20). Nebylo-li řízením dosaženo výsledku, může býti odměna snížena (§ 21). Obtížnost, rozsah a úspěch mohou býti důvody zvýšení (§ 80, odst. III. konk. ř.). Mimo tento paušál přísluší správci náhrada doložených hotových výloh a odměn za vedení sporu a exekucí, zpeněžení zvláštní podstaty a zastupování v řízení správním (§ 22).
Rekurs proti zbavení správce jeho úřadu není přípustný (§ 82, odst. IV.). Trest pořádkový může mu býti uložen do 2000 Kč (§ 82, odst. III.), v téže výši členu výboru věřitelů (§ 88, odst. II.).
Věřitelský výbor má míti tolikéž náhradníků, kolik má členů (§ 86). § 88, odst. V. zavádí odměnu členů věřitelského výboru a to nejen za úkony zvláštní, ale i za mimořádnou námahu neb ztrátu času. Ustanovení má býti vzpruhou k činnosti členů výboru. Bude arciť záležeti na provádění, aby se plýtváním odměn řízení nezdražovalo.
Pravomoc konkursního soudu byla značně zmenšena tím, že mnohé jeho dosavadní funkce byly přeneseny na konkursního komisaře. Tak náleží dnes konkursnímu komisaři, aby svolil k opatřením s bankovními deposity, kontokorenty a safesy (§ 73, odst. III.), aby ukládal pořádkové tresty správci konkursnímu (§ 82, odst. III.) a členům výboru (§ 88, odst. II.), aby potvrzoval volbu věřitelského výboru (§ 87, odst. II.) a zbavoval jeho členy úřadu (§ 87, odst. V.), aby rozhodoval o hlasovacím právu věřitelů pohledávek dosud neprozkoumaných, sporných neb podmíněných (§ 92, odst. II.), aby zakazoval provádění usnesení věřitelského výboru neb schůze věřitelů a nahrazoval je svým opatřením (§ 95, odst. I.), aby povoloval právní jednání správce, jež jinak schvaluje věřitelský výbor (§ 120, odst. II.; § 118), aby ve všech případech schvaloval nucené vyrovnání (§ 131, odst. I.), aby schvaloval výpočet nedoplatků v konkurse družstevním (§ 176, odst. II.).
Zjištění konkursní podstatу (§ 96—103) děje se zásadně inventářem, ale § 95, odst. V. připouští proti dosavadnímu právu výjimku, není-li zřízení inventáře účelno, na př. jde-li o rozsáhlý sklad drobného zboží, jež bude v celku zpeněženo; stačí v tom případě zpráva konkursního správce. Předpis § 97, odst. III. o oznamovací povinnosti toho, jenž nabyl v posledním roce před konkursem účetní pohledávky, rozšířen i na ostatní pohledávky, aby nebyli favorisováni obchodníci neprotokolovaní před protokolovanými a z posledních ti, kdož knihy nevedou, před oněmi, kteří je skutečně vedou. V inventáři musí býti udán též titul pohledávek a dluhů (§ 100, odst. II), v přihlášce též příslušenství pohledávky a u pohledávek vykonatelných též exekuční titul (§ 105).
Při roku k složení vyjevovací přísahy mohou účastníci (navrhovatel a všichni věřitelé) dávati úpadci otázky (dosud sporno).
§ 104 a 111 přizpůsobeny novému řádu vyrovnacímu, o čemž níže bude řeč.
Přihlášena-li též pohledávka v konkursu společností a společníka, nelze to činiti jedinou přihláškou jako dosud podle § 104 starého ř. konk. Podle § 106 musí správce přihlášenou pohledávku podrobiti šetření a úpadce jest povinen býti mu při tom nápomocen. Originál listiny o přihlášené pohledávce nemusí věřitel připojiti k přihlášce, nýbrž předloží jej až na event, dodatečné vyzvání komisaře neb správce.
§ 107 stanoví povinnost správce a kridatáře dostaviti se k roku zkušebnímu a odstraňuje dosavadní nejistotu (»haben zu erscheinen«).
Spory u jiného soudu zahájené nelze v konkursu přenésti na soud konkursní (§ 115 neobsahuje ustanovení dřívějšího § 113, odst. II.). Samosoudce projednává spory u konk. soudu do výše 20000— Kč podle zásad řízení před soudy okresními do výše 5000— Kč (§ 116).
Při hodnotě předmětu vyšší než 20000— Kč musí určitá jednání správcova býti schválena věřitelským výborem (§ 118).
Pohledávky, pro něž jest věc úpadcova v zástavě, může správce budoucně zaplatiti jen se svolením komisaře.
Předpisy o rozdělení podstaty (§ 126—140): o rekursu proti přisouzené odměně správce a členů výboru rozhoduje soud vyšší instance a konečně (§ 127). Z realisované massy musí býti nejprve uspokojeni věřitelé první třídy (§ 129). Není určeno, kdo rozdělení provádí, avšak jest ustanoveno, že do tří měsíců od roku zkušebního nutno uspokojení věřitelů první třídy prokázati komisaři.
Změny v předpise o nuceném vyrovnání (§ 141—165) odpovídají většinou změnám na příslušných místech v řádě vyrovnacím. Nyní i u družstev jest nucené vyrovnání přípustné (§ 140, odst. III. rak. ř. konk. nebyl převzat).
Podle § 141 může úpadce podati návrh na nucené vyrovnání, pokud nebyla podstata rozdělena, ne během řízení konkursního, jak dosud ustanoveno. Kdo se za závazky kridatáře z nuceného vyrovnání zavazuje ať primárně či rukojemsky, musí spolupodepsati návrh vyrovnací a jeho podpis musí býti notářsky neb soudně ověřen.
Nové jest ustanovení § 141, odst. III., že u obchodních společností a u pozůstalostí musí návrh podati všichni osobně ručící společníci, resp. všichni dědicové (nestačí tudíž dodatečné schválení jako dosud podle § 164 rak. ř. konk.).
Obdobně jako u vyrovnání jsou zostřeny podmínkу nuceného vyrovnání. Dosavadní řád rozeznává případy, kdy jest návrh nepřípustný (§ 141) a případy, kdy může býti zamítnut (§ 142). Nový řád jednak sloučil tyto případy stanoviv, že v těch případech vždy musí býti návrh zamítnut, jednak zpřísnil v těchto směrech: 1. vyloučeno jest nucené vyrovnání nejen, když je kridatář na útěku, ale 1 když se skrývá (§ 142, odst. I., č. 1.), 2. byl-li v posledních pěti letech před prohlášením konkursu (nikoliv potom, co se stal dlužník neschopným piatiti) odsouzen pro podvodný úpadek (č. 3 až 4), 3. nedostanou-li věřitelé třetí třídy aspoň 20% (dosud 10%) svých pohledávek do jednoho roku (č. 7). Ustanovení dosavadního § 142 č. 4 není výslovně pojato do nového § 142, ale platí jako samozřejmé. Ustanovení § 142 č. 6 vztahuje se přirozeně jen na osoby povinné vésti obchodní knihy.
Dříve nežli rozhodne konkursní komisař o tom, je-li návrh na nucené vyrovnání přípustný nebo ne, může vyslechnouti správce a věřitelský výbor (§ 142, odst. II.).
K roku vyrovnacímu musí se úpadce dostaviti osobně a to bezpodmínečně (§ 145, odst. III.) a nemůže po jeho započetí návrh změniti v neprospěch věřitelů (§ 145, odst. IV.), tedy dříve patrně ano. Věřitelé mohou se při roku dáti též zastupovati (§ 147, odst. I.), což bylo dosud sporno.
Nucené vyrovnání nedotýká se zákonných nároků na výživu (§ 149).
§ 150, odst. I. stanoví nový způsob zjištění souhlasu věřitelů s výhodnějším uspokojením některého z nich.
Úmluvy o zvláštních výhodách některému věřiteli proti věřitelům ostatním jsou podle § 151 vyloučeny, i když je úpadce neb kdokoliv jiný uzavřel i jen s osobou tomuto věřiteli blízkou, ať se to stalo kdykoliv.
§ 153 obsahuje podrobné předpisy v obsahu a doručení usnesení potvrzujícího nucené vyrovnání.
Podmínky, za nichž může býti potvrzení odepřeno, byly zpřísněny tím, že se tak státi může, když věřitelé třetí třídy obdrželi méně než jednu třetinu svých pohledávek (§ 154, odst. II.) (dosud jednu čtvrtinu).
Úpadce jest zproštěn svých dosavadních závazků, až když úplně a včas splní své závazky z nuceného vyrovnání, nikoli již pouhým potvrzením vyrovnání (§ 156, odst. I.); nyní se při novém konkursu před úplným splněním nuceného vyrovnání věřiteli započte jen to, co skutečně obdržel (§ 158, odst. II. a 163, odst. II.), nikoliv část pohledávky, odpovídající zaplacené části, jak tomu bylo dosud (§ 163, odst. II. rak. ř. konk.).
Věřitelé, k nimž při nuceném vyrovnání nebylo přihlíženo, mohou žádati jeho zrušení jen, když mimo vinu úpadcovu na tom, že k nim nebylo přihlíženo, přistupují další podmínky, že měli vlastní nezaviněnou nevědomost o konkurse a že by bylo jejich odporem vyrovnání zrušeno (§ 156, odst. II.).
§ 160 mluví místo o »zmatečnosti« správněji o »neplatnosti« nuceného vyrovnání. Tato působí, že mohou věřitelé uplatniti celou svou pohledávku, nevztahuje se však na exekuční tituly vzniklé v řízení konkursním.
§ 163 recipuje ustanovení zákona č. 99 z r. 1923 o následcích nesplněného nuceného vyrovnání.
Jako dosud může se podle § 166 konkurs skončiti též, je-li jen jeden věřitel (přichází zřídka) aneb nestačí-li jmění ke krytí nákladů řízení (přichází velmi často).
Má-li býti konkurs zrušen k návrhu kridatáře za souhlasu věřitelů, musí býti podle § 167, odst. III. nařízen rok, aby byl zjištěn souhlas věřitelů. Písemné prohlášení věřitelů musí se státi listinou veřejnou aneb notářsky neb soudně ověřenou aneb podáním podepsaným advokátem; jinak se věřitel obešle s upozorněním, že, nedostaví-li se, má se zato, že s návrhem na zrušení konkursu souhlasí. Předpis tento byl převzat z práva slovenského. Hranice pro konkurs nepatrný zvýšena z dosavadních 10000— Kč (§ 169 ve znění zák. 190/22) na 50000— Kč (§ 169). Hlavním účelem zvláštního řízení o konkursech nepatrných jest dosáhnouti cíle co nejjednodušším a nejúspornějším způsobem (§ 171), proto odpadá obyčejně inventář. Význam zvláštních norem pro konkurs nepatrný poklesl tím, že řádné řízení konkursní bylo samotné zjednodušeno, zejména pak rozšířena pravomoc konkursního komisaře na úkor konkursního soudu.
Změny v předpisech o konkursu družstev (§ 172—187) jsou rázu zcela podružného a není třeba jimi se zde blíže zabývati.
Ze všeobecných ustanovení o řízení (§ 188—193) byl předpis dosavadního § 173, odst. II. o nepřípustnosti prorogations fori v řízení konkursním vřazen do § 67 mezi předpisy o příslušnosti soudní. Pokud zůstane disparita v předpisech civilního řízení sporného mezi oběma právními oblastmi, bude se tato disparita jeviti i v řízení konkursním v důsledku § 188 konk. ř. (taktéž v řízení vyrovnacím v důsledku § 70 vyr. ř.).
Podle § 189, odst. I. nemůže býti konkursní komisař členem senátu, který v téže věci rozhoduje jako soud konkursní.
§ 189, odst. VI. stanoví, že peněžní tresty uložené podle řádu konkursního jsou stejně jako 5% dávka správce určeny k účelům péče o mládež.
Řád vyrovnací
liší se již značněji od dřívějšího, než tomu jest u řádu konkursního — jak bylo již svrchu uvedeno —, avšak lze přesto tvrditi, že celková struktura vyrovnání zůstala zachována a jen jednotlivosti byly byť i místy dosti značně — změněny. Hlavní směrnice reformy byly omeziti přípustnost vyrovnání, umožniti lepší zjištění stavu dlužníkova a zaručiti lépe splnění vyrovnání (zpráva důvodová).
Podmínky zahájení vyrovnacího řízení uvedené v § 1 jsou totožné s podmínkami prohlášení konkursu, jenže iniciativa musí vycházeti vždy od dlužníka. Na tom se nic nezměnilo.
Bylo navrhováno vyloučení vyrovnání u pozůstalostí z toho důvodu, že zde není již takového zájmu na udržování podniku jako za života zůstavitelova, ale pro všeobecný odpor zájemců bylo od toho upuštěno.
Příslušnost soudní jest stejná jako v konkursu (§ 1, odst. I.).
§ 2 stanoví, že obsah vyrovnání musí býti pojat přímo do návrhu (tudíž do podání, nikoliv jako příloha k podání jako dosud) a že podpis navrhovatele, není-li týž zastoupen advokátem, musí býti notářsky neb soudně ověřen. O ověření podpisu spoludlužníků a ručitelů platí totéž co v konkursu. (V tomto případě musí se podpis ověřiti i tenkráte, když návrh je spolupodepsán advokátem.)
Návrh sám musí obsahovati udání hodnoty jednotlivých součástek jmění, u aktivních pohledávek též udání titulu; je-li pak dlužník protokolovaným obchodníkem, nutno k návrhu připojiti bilanci a účet ztráty a zisku za poslední dvě léta. Mimo specifikovaného seznamu jmění nutno připojiti povšechný přehled jmění a dluhů. Je tudíž návrh podroben přísným předpisům formálním.
Je-li návrh vadný, vrátí se k opravě do 8 dní; nedodržení lhůty platí za zpětvzetí návrhu. Ustanovení má čeliti neodůvodněným průtahům dlužníkovým (§ 3, odst. II.).
§ 4 vypočítává obdobně jako § 142 řádu konk. případy, kdy je vyrovnání vyloučeno. Jak nový řád konk. tak i vyr. nezná případy, kdy soud může návrh na vyrovnání odmítnouti, nýbrž jen takové, kdy jej musí odmítnouti. § 4 neobsahuje mezi podmínkami odmítnutí vyrovnávacího návrhu případy uvedené v § 142 č. 2. a 6. ř. konk., avšak vyrovnání jest vyloučeno, nebylo-li splně- no vyrovnání dřívější, ať nucené neb mimokonkursní (čl. 6.). V čísle 5. stanovena kvóta 45% a zaplacení do dvou let.
§ 5 připouští rekurs proti usnesení, jak povolujícímu tak zamítajícímu vyrovnání.
§ 6, odst. III. zavádí čtyřnedělní lhůtu k přihlášení pohledávek.
Předpis § 7 o vyvěšení a doručení vyhlášky jsou obdobný předpisy řádu konkursního. Podle § 7, odst. III. doručuje se každému věřiteli stejnopis návrhu a přehled o majetkovém stavu dlužníka.
Poznámku knihovní nařídí podle § 8, odst. I. při zahájení soud, později komisař.
Předpisy o účincích vyrovnání na právní jednání dlužníkova (§ 10) zůstaly zachovány. Odst. 4. váže oprávnění věřitele, namítati bezúčinnost právního jednání dlužníka podle předchozího odstavce, na lhůtu 6 měsíců od nabyté vědomosti (lhůta subjektivní) v rámci dvouleté lhůty od zahájení řízení (lhůta objektivní).
Systematika a stylisace § 12—14 značně změněny proti dosav. § 10—12. Dlužník není povinen za trvání řízení vyrovnacího navrhnouti konkurs (§ 12, odst. II.).
Navržený dodatek k firmě dlužníkově »ve vyrovnání« padl.
§ 13, odst. I. vylučuje — jako řád konk. — jmění určené k podpoře zaměstnanců; § 14, odst. I. stanoví, že oddělná práva zaniklá v konkursu neoživnou, když byl návrh na konkurs podán do 15 dnů po zastavení vyrovnání, tudíž nejen byl-li návrh podán současně s tímto zastavením.
Spoludlužníkům a rukojmím vykoupivším pohledávku od věřitele, přísluší právo hlasovací (§ 20, odst. III.).
§ 26 o přednostních pohledávkách odpovídá § 54 řádu konk. Novum jest ochrana úsporných vkladů do 200 Kč, jako pohledávek přednostních (důvody: zjednodušení řízení, ochrana ústavu před runy a ochrana drobných střadatelů).
Navržena byla ochrana nároků věřitelských svazů za součinnost při řízení ve formě pohledávek přednostních, ale návrh padl, ježto orgány tyto mají býti placeny věřiteli.
Bylo též navrhováno uznati pojistné prémie a pohledávky z dodávek za přednostní pohledávky, ale oba návrhy padly.
Jako u konkursu nemusí nikdo přijmouti jmenování správcem, mimo advokáty a notáře (§ 33, odst. I.). Podle § 33, odst. II. nutno při jmenování správců dbáti jednak, aby nebyla ohrožena nestrannost, jednak aby se správcovství nestalo živností. Stran seznamu správců platí podle cit. vlád. nař., co svrchu bylo řečeno.
§ 36 dává nejen dlužníku, ale i členům věřitelského výboru a věřitelům právo stěžovati si do opatření správcova ku komisaři a připouští i další, dosud vyloučenou stížnost k soudu vyrovnacímu.
Rozhodnutí komisaře o nárocích správce doručiti jest též členům výboru a o rekursu rozhoduje soud rekursní (nikoli vyrovnací) jako instance poslední (§ 37, odst. III.).
Komisař může správci uložiti pokutu do 2000 Kč a soud může zbaviti jej úřadu (§ 39). Členům výboru nepřísluší odměna, jen náhrada hotových výloh (§ 40, odst. II.).
Úkol výboru rozšířen v § 41 zejména na dozor nad správcem. Zcela nové jsou předpisy § 42—44 o přihlášení a zkoumání pohledávek. Vzhledem k tomu, že podle § 63 jsou pohledávky ve vyrovnání titulem exekučním, jest třeba lépe zjistiti majetkový stav dlužníka než dosud. Proto zavedeny i pro vyrovnání obdobné předpisy jako pro konkurs, avšak ne tak přísné. Hlavním účelem zkoumání pohledávek zůstává otázka, má-li věřitel hlasovati neb ne (§ 42). Forma přihlášky je jako v konkursu. Správce sestaví podle dvou stejnopisů přihlášek seznam, poznamená v něm prohlášení dlužníka к pohledávkám, jež týž podepíše. Nevyjádří-li se dlužník, platí to za uznání. O pohledávkách musí se vyjádřiti i sám správce. Pohledávky přihlášené ve vyrovnání platí též za přihlášené v následujícím konkursu. Není-li interval delší 15 dnů (§ 104, odst. II. řádu konk.). Aby dlužník nefingoval pohledávky, stanoví § 111, odst. III. řádu konk., že dlužník nesmí v následujícím konkursu změniti své prohlášení o pohledávkách, učiněných v předchozím řízení vyrovnacím, leda že by nastaly nové skutečnosti, pro něž pohledávky neb její části zanikly.
Ustanovení o vyrovnacím roku (§ 45—53) byla změněna, pokud jde o bezpečnější a důkladnější zjištění stavu dlužníkova. Dlužník musí se k roku dostaviti, zastoupení nestačí. Nepřítomnost jeho platí za zpětvzetí návrhu (§ 45). Věřitelé mohou se při vyrovnacím roku vyjádřiti k pohledávkám; správce může své dřívější vyjádření změniti, avšak jen u pohledávky, již popřel věřitel. Obojí jest poznamenati v seznamu přihlášek, jenž tvoří součást protokolu o vyrovnacím roku a z něhož lze věřitelům na jejich žádost vydati ověřený opis (§ 46, odst. III.). Mezi blízké osoby při hlasování o vyrovnání řadí § 51, odst. I. též osoby mimomanželsky ve společné domácnosti žijící. Odepření hlasovacího práva věřiteli jest v seznamu poznamenati. Proti tomu lze si stěžovati jen v rekurse proti potvrzení vyrovnání (§ 52, odst. III.). Odročení roku pouhou dohodou jest vyloučeno (§ 53). Omezení lhůty odročovací nebylo přijato, zůstává tudíž nejzazší hranice 90 dnů podle § 65.
Podle § 54, odst. I. nejsou nároky na poskytování výživy ze zákona dotčeny vyrovnáním. Žádá-li věřitel, musí býti přednostní pohledávky zajištěny. Kdežto zaplacení pohledávek první třídy nutno konkursnímu komisaři vykázati do 3 měsíců od roku zkušebního, stanoví řád vyrovnací pouze, že musí práva na vyloučení, oddělené uspokojení, pohledávky přednostní a nároky na výživu býti uspokojeny nejen úplně, ale i včas.
§ 54, odst. II. určuje blíže způsob zjištění souhlasu věřitelů s výhodnějším uspokojením jiných věřitelů (většina podle § 50).
§ 55, odst. I. (podobně jako řád konk.) stanoví neplatnost úmluvy o zvláštních výhodách nejen s věřiteli, ale i s blízkou mu osobou, byť i »jen z nějaké vzdálené souvislosti« s ní, a bez ohledu na dobu, kde k úmluvě dojde. Takové výhody lze poskytnouti jen v rámci samotného vyrovnání podle § 54. Padlo navržené ustanovení, že odměna věřitelských svazů nemá býti pokládána za zvláštní výhodu, neboť jde o čistě soukromou organisaci věřitelů, odměna její činnosti jde nutně k tíži věřitelů a tito nemají na úhradu svých výloh po zahájení řízení nároků vůči dlužníku (správa úst. pr. výboru senátu).
Vyrovnání může ovšem obsahovati i jiná ustanovení než v § 54—56 uvedená. Schvalovací usnesení doručí se též dlužníku, písemné vyhotovení obsahuje den vyvěšení vyhlášky a téhož dne musí býti vyhotovení vypraveno (§ 57).
Při nezajištění neb nezaplacení nákladů a poplatků do 30 dnů od přijetí vyrovnání jest odepříti potvrzení vyrovnání. Dlužník musí však býti vyzván (§ 58 č. 4.). Odpadá § 51 čís. 3. a 4. rak. ř. vy rov.
O právních účincích vyrovnání ustanovují § 60—63. Zproštění závazků dlužníka jest — jako u vyrovnání nuceného — podmíněno nejen pravoplatností potvrzení, ale i úplným a včasným splněním vyrovnání (§ 60, odst. I.). Účinky nesplnění nastávají jen po předchozím upomenutí věřitelem doručeným dopisem a po marném uplynutí dodatečné lhůty nejméně osmidenní po doručení upomínky. Ač zanikají nesplněním vyrovnání výhody a slevy dlužníka, nezanikají práva věřitelů z vyrovnání (§ 67). Podmínky bonae fidei a vlivu na výsledek hlasování přistupují — jako u nuceného vyrovnání — k podmínce dlužníkovy viny na tom, že k dalším pohledávkám nebуlo při vyrovnání přihlíženo, mají-li tyto pohledávky býti plně uspokojeny. Důkaz všech tří podmínek náleží věřiteli (§ 60, odst. II.).
Velmi důležité jest ustanovení § 63, jenž přiznává vykonatelnost pohledávkám ve vyrovnání, ne- byly-li popřeny ani dlužníkem ani správcem. Exekuci lze vésti nejen proti dlužníku, ale i proti spoludlužníkům a rukojmím. Vykonatelnost vztahuje se na celou přednostní pohledávku, na ostatní ovšem jen kvotou vyrovnací. Exekuce jest uhrazovací po pravoplatnosti potvrzení a po splatnosti pohledávky; zajišťovací exekuci lze vésti i před splatností pohledávky, osvědčí-li se nebezpečí zmaření neb značného ztížení dobytnosti. Exekuce vede se podle potvrzeného vyrovnání a výpisu ze seznamu. Exekuce vztahuje se i na náklady vyrovnací; následuje-li však konkurs do 15 dní, tvoří ovšem náklady předchozího vyrovnání část nákladů konkursních (§ 65, odst. III.).
Řízení vyrovnací prohlásí se soudem za skončené až po pravoplatnosti potvrzení vyrovnání (§ 64, odst. I.), nikoliv již po potvrzení.
Zastavení řízení (§ 65) musí býti vždy vysloveno vedle případu § 56 rak. ř. vyr. též, jedná-li dlužník svévolně, nemůže-li splniti podmínky k vyrovnání, ode- pře-li se vyjádřiti o přihlášených pohledávkách. Ne- dbá-li dlužník omezení § 5 a 10, jest rovněž řízení zastaviti (nepodléhá úvaze soudu, § 56, odst. II. dosav.). Za- stavení vysloví soud, což dříve nebylo řečeno výslovně. Lhůta 90 dnů může býti prodloužena jen výjimečně z dosavadních důvodů. Změněn jen postup: Návrh komisaře, slyšení správce a věřitelů a rozhodnutí vrchního soudu. »Neplatnost« vyrovnání (dosud »zmatečnost«) (§ 66 a 67), bezúčinnost vyrovnání (§ 68) a příslušnost ve sporech (§ 69) jsou upraveny jako u nuceného vyrovnání (§ 160, 161, 165 a 166 konk. ř.). Předpis § 71 o trestním oznámení platil i dosud v důsledku § 63 rak. ř. vy rov., ač zmínka činěna jen v § 177 rak. ř. konk.
Jinak byly provedeny změny rázu zcela podružného, zejména obdobné oněm, o nichž byla zmínka u řádu konkursního. Mnohé změny u nuceného vyrovnání jsou totožné se změnami u vyrovnání mimokonkursního, zejména rozšířena byla kompetence komisaře na úkor soudu.
Odpůrčí řád
je v podstatě nezměněn. Změny provedeny tytéž, jako u konkursního práva odpůrčího. Důležitý je předpis § 16 že lze lhůty prodloužiti o dva roky, zpraví-li věřitel dlužníka o zamýšleném odporu soudem neb notářem (prohlášení podle § 83 sl. not. ř.).
Změny na Slovensku jsou podstatné, neboť tam nebylo dosud norem mimokonkursního práva odpůrčího vůbec.

Předpis § 3 cit. vlád. nař. může vésti lehce k obcházení předpisu § 78 odst. I. konkursního řádu (a obdobně § 33 odst. 1. vyrovnacího řádu), že advokáti a notáři mají zásadně povinnost přijmouti úřad správce. Dotyčný advokát nebo notář, jenž se chce vyhnouti úřadu správce, prostě oznámí, že nechce býti zapsán do seznamu správců. Bude-li inu úřad správce in concreto přidělen, nemůže jej sice zásadně odmítnouti, ale podle § 14 cit. vlád. nař. může mu úřad správce býti přidělen pouze výjimečně.

Citace:

Nový řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 8, s. 67-69, 77-78, 82-86.