Rauscher, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, 100 s.
Authors: Rauscher, Rudolf
= Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského (1922)
PDF

Část IV.


§ 11. Nabytí dědictví.


O nabytí dědictví od dědice v českém právu .v pravém slova smyslu ve starší době nelze mluviti. Nedílný toho, co nabyl, nabýval právně již za života i pro své nedílné dědice. Vyplývá to z pojmu společenství statků. Bylo-li v deskách zemských zapsáno „i jeho dědicům," nabývali tímto zapsáním právně majetku i dědici. Oni tu podle terminologie Všehrda „dědili" již za života nedíného.1 Nenabývali však držby a užívání, ,Smrtí zůstavitelovou odpadá tato překážka. Také pro naše právo platí zásada ,,le mort saisit le vif.“
Naše prameny se vyjadřují, že majetek spadá na dědice.2 V latinských pramenech še praví: que omnia in nos ivre successionis liereditaris a nostris progenitoribus translata fuerunt,3 villa(m) . . . . cuius possessorem, dominům et heredem successio legitima nos reliquit4 nebo . . . quem ad modům a genitore nostro dieta bona ad nos devoluta sunt.5 O bratru se mluví, že (frater indiuisus) successit eidem in bonis.6 V českém tekstu našich pramenů se praví: tady naň to zboží spravedlivě spadlo a po něm poslupně na mě po mém otci, jako na dědice poslúpního.7 Stejně se.v pramenech mluví, že statky „nobis in diuisione, quam cum germano nostro Johanne fecjmus cesserunt.“8 Successio překládá se „poslupenství“9
Zmíniti se jest na tomto místě o terminologii slova „heres“, „dědic“. Jako v jiných právech jest tento výraz mnohoznačný.10 V deskách zemských značil vždy, jak ukazuje Všehrd, nedílného příbuzného. Není však, jak tvrdil Kalousek, mezi nápadníkem a dědicem toho rozdílu, že by nápadník zval se dílný příbuzný, který nastoupil ve jmění zůstavitelovo a dědicem nedílný příbuzný. Neboť stejně nedílný byl po smrti nedílného nápadníkem, právě tak jako dílný, neb ten, komu bylo co zapsáno zápisem nápadním, zval se dědicem.11 Neboť nápadník je pojem širší a značí tolik co successor.12 Nedílný byl více než jiný dědic, byl spoludědic a proto na př, nedílná sestra zove se „spoludědičkou“ bratrovou.13 Také vklad „i s erbi svými, to je též jedna osoba.14
Nedílný dědic uvazuje se svou mocí v dědictví a toto uvázání mocí jest spravedlivé.15 Může dále dskami klásti a nikdo nemůže mu namítnouti, že dskami klade, sám ve dskách nemaje.16 Neboť nedílný ve dskáčh vklad má již tím, že bylo vloženo jeho nedílnému příbuznému a jeho dědicům. Dojde-li ke sporu o tento majetek, pak nedílný prostě dokazuje, táhna se na dsky, že jeho nedílný příbuzný ve dskách majetek měl.17 Ale i jde-li o majetek ve dskách nezapsaný, nedílný dokazuje svědky, že měl ho již jeho příbuzný,18 Kniha Tovačavská kap. 150. se vyjadřuje, že na nedílného bratra „všecko jako na dědice spadne, movité i nemovité věci.“ Nabývak tudíž dědic práv, jak vidíme z knih půhonných, vymáhati i deponované „nedílné peníze“19 i pohledávky.20 Také, kdo by půhon provedl a zemřel, právo jeho přechází na potomky a na nápadníky.21
Bylo již upozorněno, že, bylo-li zapsáno zboží v deskách jen zůsíavitelovi, nenabývali ho dědici. Z r. 1508 zachoval se nám také nález: „Kdož by měl majestát na výplatu, a žeby svědčil jemu Samému toliko a ne dědicuom, neudělá-li dobré vuole naň dědicuom svým, tehdy dědicové toho majestátu neuživou.“22 A proto také čteme v kšaftech: „já svrchupsaný... synóm svým Janovi a Vojtěchovi dobrú vuoli dělám na své všecky listy, kteréž mám neb mieti budu, tímto kšaftem, dědičné, zástavní, opravní, na manství i na zástavy neb na dluhy, aby oni po mej smrti toho praví nápadníci byli a dědicové.“23
Byla-li pozůstalost po otci předlužena, nemusí se jí syn ujati a může jí ponechati věřitelům. Tato otázka souvisí s ručením dědiců a bude vylíčena v odstavci následujícím.
Ve starší době musel se nápadník uvázati v dědictví v létech zemských. Z poloviny 14. stol. zachován jest nám nález, který tento „nespravedlivý nález aneb zvyklost zlou“ ruší a nalézáno jest na věčnost a bez pohnutí: „aby žádný na svých dědinách žádné škody neměl, ani svého práva co pohoršil, ježto by naň přišlo aneb připadlo po přieteli, aneb po společníku, aneb zápisem budiž jakýmžkoli nápadem, kdyžby po nápadu těch dědin ve třech létech a v XVIII nedělích pořád zběhlých na nich nepanoval komorníkem pražským.“24
Na Moravě vytvořil se již ku konci 15. stol. obyčej, že dědic připovídal se ku dědictví.25 Souvisí to s rychlejším vývojem práva dědického na Moravě. Tento obyčej trvá pak na Moravě v 16. stol. Dědici tu žádají, aby jejich přípovědi byly zapsány do desk. Zemští soudcové přípovědi zkoumali a rozhodovali, zda má býti zapsána do register.26
V Čechách zemská zřízení nařizují, aby komu přišel nápad, uvázal se v majetek, dříve než ho bude dále postupovali.27 Stejný předpis má kniha Drnovská.28 V zemském zřízení také ustanoveno: kteréžby kolivěk dědiny neb dědictví připadly příbuzenstvím (vedle obdarovanie krále JMti) na najbližšieho přietele, že též také zpravce jsú povinni, zpravovati tomu přieteli, na kteréhožby připadlo to dědictvie, jako tomu, po komž jest naň připadlo.29
Kdežto v Zemsých zřízeních definici nápadu nenalézáme, jest tato uvedena v Obnoveném zřízení ve čl. O 29 a pro srovnání ji tuto uvádíme: Nápad jest vstoupení anebo vkročení do statku, jmění neb práva a spravedlnosti jiného, kterýby bez pořízení statku svého z tohoto světa vykročil, a hned jeho statek připadá na druhého, totiž na toho, na kohož nápad statku svědčí.

§ 12. Ručení za dluhy zůstavitelovy.


Také otázka ručení dědiců jest velmi důležitou pro pochopení dědického práva českého. Ručení nápadníků je ručení majetkové, v podstatě omezeně na majetek zemřelého,30 a úzce souvisí s přivolováním dědiců k majetkovým disposicím zůstavitelovým. Vyskýtá se proto ve starší době i závazek synův, že vyplní podmínky prodeje, zemře-li v mezidobí otec.31 Odtud-také vysvětlujeme si předpis knihy Rožmberské v čl, 123: „Když sirotek otpoviedá za otcóv dluh, že die „ani vědě, ani mi přikázal platiti,“ tehdá jemuž vinu dávajú, ten otpřisieže sě sám svú ruku. Z toho viece práva nenie, to je sirotčie právo.“ Za dluh zůstavitelův ručí jeho statek. Ručení osobní zaniká. Zaniká i rukojemství smrtí rukojmího.32 Také slib smrtí zanikal,33 leč by již za života slíbivšího byl o tento slib spor.34
Jak bylo již řečeno, ručí za dluhy zůstavitelovy ten, kdo drží jeho statek a to jen „dokudž toho statku stačí toho umrlého.“35 Proto je v půhonech vytýkáno, že statek zemřelého spadl na pohnaného,36 a přímo se uvádí, aby z dílu zemřelého věřitel byl vyvážen.37 Z otcových závad mají býti poháněni všichni synové.38 Také všichni nápadníci, jimž byl statek odkázán, mají býti poháněni ze závad, jež váznou na tomto statku, jedním půhonem.39 Když se několika statek po někom dostane, má každý dluh toho, což na jeho díl přijde, platiti.40 Také škodu, kterou způsobí otec, musí platiti syn, drže statek otcův po jeho smrti.41 Pořizující pořizuje kšaftem o svéjn jmění, vytýkal v kšaftu své dluhy a ustanovoval, kdo je má platiti,42 po případě k tomu nápadníka i zavazoval.43 Mohl ustanovili, že statek jeho nesmí býti dříve rozdělen, než budou splaceny jeho dluhy, zvláště pak upokojeny závazky jeho rukojmí.44 Bratří pak dělíce otcův statek, rozdělovali si i dluhy, které měly býti splaceny z .jednotlivých dílů.45 Podělí-li se bratří, mohli ustanovili, že dluhy jednoho z nich mají váznouti jen na jeho dílu.46
Byl-li statek předlužen, mohl nejstarší syn, byl-li dospělý, vzdáti se před soudem za sebe i za nedospělé bratry otcova statku, Ve statek ten uvázal se poručník, zemský hejtman a statek rozdělen věřitelům,47 zadlužený statek je pak prodáván a zbytek mohl býti zachován dědicům.48 Pořizující kšaftem mohl sám ustanovili své dlužníky „poručníky“ svého statku, „aby oni najprvé mým statkem všichni společně vládnůc jej moc měli prodali, zastavili i učinili mocně, tak jakož bych já sám přítomně u desk zemských stoje zapisoval, tiem statkem mým aby se vyvadili a své pečeti vypravili všady a odevšad, kdežkoli za ně stojie v rukojemství buďto listovně neboli ústně ..Pak teprve spadá statek určitým osobám.49
I ten, kdo obdržel určitý statek odúrnrtným právem královským, musí, drže tento statek, platiti dluhy váznoucí na tomto statku. „Také jsú-li na tom statku jací dluhové věnní neb jiní důvodní aneb rukojemství na to, tehdy ti napřed z toho statku mají býti zaplaceni a teprv dluh věnný, aneb ten, komuž se ten statek dá, má ty dluhy podstúpiti . . . Ale lépe jest, při uvazování toho statku to opatřiti. aby věděl, več se váže, dostane-li na dluhy čili nedostane, aby svého potom nedodával k tomu.“50 V poslední větě jest opět viděti další stupeň vývoje; Kniha Tovačovská neobsahuje ještě předpisu, že uvázavší se musí dodávati ze svého majetku na dluhy váznoucí na odúmrtí.51 R. 1520 také nalezeno na Moravě, že zemřel-li pohnaný, mají odpovídal nápadníci, jakoby oni pohnáni byli a neprospívá tu ani obrana poručníků a strýců odvolávajících se na sirotčí léta.52
  1. Je to patrno z místa kn. IV, 6, 8 a když stojí dětem jeho, tu dcery netoliko s bratry svými, ale také i s otcem hned v tom dědie . . . srov. C. j. b. II, 2, 275.
  2. upozorniti jest tu na chybu, které dopustil se Kalousek, 1. c. 45, čině mylně rozdíl mezi „děděním" a „spadnutím" a používaje tohoto rozdílu jako dokladu pro vysvětlení výroku 12 pránů r. 1437.
  3. C. ep. M. IV, 39 č. 31 (1269).
  4. Regesta, II, č. 1513, (1290); cui post mortem ipsius in hereditatís linea immediate successimus C. ep. M. X, 33;
  5. C. ep. M. XV, str. 103 (1369).
  6. na př. Libri cit, I, 3, 6, č. 16;
  7. Libri cit, II, 439 č. 383;
  8. Regesta III, č. 775 (1322);
  9. Ač XXXI, str. 28.
  10. srov. Schönfeld, 1. c, 245;
  11. Kalousek, 1. c. 40, k tomu Všehrd IV, 6, § 10; A dvojím obyčejem dědici bývají: jedním po rodu . . . . druhým po zápisu nebo kšaftu; „mocni dědici“ zovou se ti, kterým bylo co po smrti zapsáno R. t. t II, 170 F 17; srov. R. t. t. I, 324 č. 296 (1541) dědic a nápadník.
  12. srov. Kniha Tovačovská kap. 85; srov. Haněl, O vlivu práva něm. v Extraktu art. 32: Pakli by dědic o smrti toho, číž by nápadník byl nevěděl....
  13. R. t. t. II, 403 (1485), tímto vysvětlením odpadá také námitka Kossova 1. c. 126 pozn. 2; také pro společníka se vyskýtá název „coeres“ viz kap. o spolku.
  14. Drnovská kniha, str. 46.
  15. Všehrd VII, 1. 4;
  16. Všehrd VI, 34, 4;
  17. Ondřej z Dubé § 22, C. j. b. II, 2, 366;
  18. 1. c. § 21;
  19. Libri cit. III, 712 č. 1447;
  20. Libri cit. I, 120 č, 68. 127 č. 107 a j.
  21. Ač X, 306 (1492) XI, 331 (1520); Kniha Drnovská str. 31, Kdyby kdo umřel a nápadníci jeho po něm kterých půhonů se doiptali, ještoby řádně po umrlém k tomu právo měli, ten neb ti k úřadu přijdouc budou žádati výpisu půhouů předka svého a má jim vydán býti a vypsán, když groš dadí.
  22. R. t. t. I, 374;
  23. Ač XVII, 219 (1515);
  24. C. j. b. II, 2, 23 v třetích Zdislavných.
  25. Brandl, Glosář, 274: panna Kateřina a panna Dorota přípovídají se k statku nebožce Janovského strýce svého vlastního a nedílnéiho, kdežkoli co toho statku má (1483). L. c. V, 68 č 325 a násl., č. 328 připověděla se . . , pravící se míti nedílností právo k němu; na přípověď upozornil Stieber. Počátky prenotace. Sborník v. pr. a stát. II, str. 40. Také společník se připovídal ku jmění zemřelého, Libri cit. V, 36, č. 205;
  26. Kameníček, Sněmy II, 150;
  27. Vlád. Zř. ČI. 116;
  28. str. 70;
  29. VI. zř. čl. 175; Zdá se, že podobný způsob, jako panoval na Moravě byl i v Čechách. Je to zřejmo z pozdějšího vývoje. Když se totiž dsky po r. 1640 rozdělily podle látky na různé kvaterny vyskýtají se kvaterny vyskýtají se kvaterny adarování neboli ujítí dědictví, srov. Čelakovských, o deskách zem. v Ottově Slovníku VII.;
  30. srov. pro něm. právo Gierke, Schuld und Haftung, Gierke Unters. č. 100 str. 91 n. v. Freytagh Loringhoven, Die Schuldenhaftung des Erben nach den livländischen Rechtsbüchern, Savigny Z. Q. A. 27, 92—118, Beispruchsrecht und Erbenhaftung, Savigny Z. G. A. 28, 69—102;
  31. Regesta II, č. 1409 (1287);
  32. pro starší dobu připouštělo se rukojemství i s erby, muselo to však býti zvláště vytknuto: když rukojmí umře, že smrtí jeho statek se očišťuje, leč kde stojí i s erby, Libri cit. V, 230 ovšem tu rukojmí dědicové ručili jen do let zemských, kniha Tovač. kap. 167; r. 1520 ustanoveno, že i když rukojmí byl pohnán, takový půhon má býti „umrlý“ a nemá se na potomky a erby vztahovati. Ač XI, 331; Kniha Drnovská, str. 115;
  33. Libri cit. III, 632 č. 205 Když by kto pohnal koho ze rčení k jeho právu, žeby otec jeho tak jemu řekl a toho neučiniv i umřel, syn jeho umrlého po smrti otce svého, za to rčení nemá přísahati a otec i zase, kdyžby syn nebo dcera po smrti svého otce pohnal koho ze rčení, žeby toliko otci jeho řekl, ten pohnaný nemá přísahati,
  34. R. t. t. I, 238, č. 56;
  35. Z. zř. Vl. ČI. 451. Z. z r. 1549 R 18; 1564, J 53; C. j. b. III, 2, 48;
  36. Libri cit. 1, 246, č. 606; „naň spadlo všecko i málo, co pan Zdeněk otec jeho měl; 358, č. 1061; II, 6 č. 7, II, 510 č. 597 a j.
  37. Libri cit. II, 536 č. 681; VII, 4. č. 22 a j.
  38. Z. zř. VI. čl. 62 (R. t. t. I 150, č. 23); Z. zř. 1549 D 13, 1564 C 28; Ač XIX, 571;
  39. Z. zř. VI. čl. 67 Z. zř. 1549 D 19, 1564 C 35;
  40. R. t. t. 1 233 č. 21;
  41. Ač XIX, 531;
  42. Regesta II, č. 2786; Ač I, 418, R. t. t. II, 472; Item, kterýž dluliov nepomním, ježto mi z paměti vyšly, ty také poručníci moji duole psaní mají platiti. aby ni a mej duši to nezóstalo. Ač XV, 181 (1433);
  43. C. ep. M. VII, 975;
  44. C. ep. M. XII, 347; též C. ep. M. VI, 345 (1333);
  45. Ač XVI, 207 (1478);
  46. C. ep. M.. VII, č. 396 (1342) byl to známý Čeněk z Lipé, který mnoho utrácel;
  47. Kniha Drmská str. 110, Kameníček, Glossy 1. c. 225; r. 1495 uvádí se mnoho osob jako rukojmie a nápadníci statku kterýž... na nás přišel skrze dluhy a zavedenie nás rukojmí, ješto všicken statek jeho sprodati jsme musili a tím se vyvažovali a svým ještě dokládali Ač XVI. 469 srov. Zápisy Žerotínovy II, 136;
  48. Ač X, 330;
  49. R. t. t. II, 230, A 15;
  50. Kniha Drnovská str. 70, srov. str. 74: při poručnicích: Neb druhdy jest více dluhů, než ten statek stačili může. I protož sluší s rozumem přijíti, aby svého nedodával, ujmúc to k své ruce; a neškodí, se poraditi s lidmi, kteříž právům rozumí.
  51. Kniha Tovačovská 157;
  52. Ač XI, 331;
Citace:
RAUSCHER, Rudolf. Část IV.. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 93-98.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).