§ 7. Práva osobnostní.

Právo osobnostní náleží mezi subjektivní práva a záleží v tom, že osoba přirozená i právnická může rozvinouti své síly fysické, duševní, morální a právní k dosažení sociálního účelu. Všem třetím osobám jest pak uložena povinnost nekonati ničeho, co by osobě, rozvinující své síly v uvedeném směru, učinilo nemožným nebo nesnadným užívati jejích sil. Mezi osobnostní práva náležejí právo na jméno, právo na znak, právo na titul a také právo původské (autorské), k němuž se druží právo patentní a známkové. Všechna tato osobnostní práva mají svůj historický základ již ve středověku.
a) Právo na jméno spojeno jest s vývojem jména osob vůbec. Osoby s počátku označují se jmény křestními. K jménu křestnímu teprve později přistupuje příjmení, které má rozlišiti více osob téhož křestního jména. Vzniká podle různých skutečností, buď podle rodičů (s počátku se příjmení mění i v rodině), podle rodiště, podle majetku, podle zaměstnání a p. Zvláště u šlechty a měšťanů se příjmení ustálilo podle jmen předků.
Již ve středověku se vyskýtají případy, že jednotlivci střehou svá jména a brání porušení tohoto práva na své jméno. Ochrana ta je vyjadřována i právními předpisy a veřejné moci (panovníku) je v nich také vyhrazeno upravovati užívání jmen osobních, po př. měniti tato jména. Z toho plyne, že na právo na jméno hledí se jednak jako na absolutní právo nositele jména, který má vlastnictví ke jménu, jednak na druhé straně zájem na osobních jménech má i moc veřejná, protože jmény se jednotlivé osoby odlišují.
I novější zákonodárství upravuje právo na jméno jednak tím, že chrání právo osoby na jméno, jednak že moc veřejná má dozor nad jmény osob. Změna jména (příjmení) povoluje se jen se schválením moci státní.
b) V době stavovského státu vyvinulo se ve střední Evropě právo na erb. Erby vytvořily se původně jako znaky jednotlivců v bojích a ve válce, později stalo se toto znamení znakem rodiny, která nabyla k erbu své erbovní právo. Mezi erby šlechtických osob jsou takové, kterých rodiny užívají od dávné doby, jednak takové, které nově uděluje panovník. Panovník totiž činí si nárok na to, aby mohl erby určovat a tím ovšem přejímá na sebe z moci vrchnostenské také ochranu erbů. Panovník uděluje erby zvláštními erbovními listy.
Právo erbovní zahrnuje v sobě moc erbů užívati, brániti svého erbu proti všem třetím osobám, po př. erbem disponovati. Disposice erbem může se státi nejen mezi živými za zvláštního souhlasu panovníkova, nýbrž i na případ smrti, odkazem erbu. Osoby mohou své erby také propůjčovat! tím, že adoptují si osobu t. zv. bratrskou adopcí, jak tomu bylo v Uhrách, po př. mohou spojití své erby navzájem ve zvláštních erbovních spolcích. I erby manželů se mohou spojiti a vytvořiti erb nový. Erby se v rodině dědily. Vymřela-li rodina, stávaly se odúmrtí. Děti z manželství nerovnorodých užívaly erbu matčina.
c) S právem na jméno a na erb jest ve středověku a částečně i v době nové spojeno právo na titul. Ve stavovsky rozdělené společnosti užívá se pro každý stav zvláštního titulu a právo přiznává i tomuto titulu svou ochranu.
d) Novější doba vytvořila také i jiná práva osobnostní na určitá označení. Jest to právo na firmu v obchodním právu a právo užívati ochranných známek.
e) Právo autorské, původské, tvořilo se jen ponenáhlu. Středověk práva autorského nezná. Teprve vznikem knihtisku právní řád začal upravovati otázku rozmnožování duševních děl tiskem, když vyskýtaly se patisky. Právní řád má na zřeteli ochranu nikoli autorovu, nýbrž »tiskařů«. Pod tímto názvem rozuměli se ve starší době nejen knihtiskaři, nýbrž i nakladatelé. Ustanovení práva původského s počátku sledují tudíž ochranu především nakladatelů. »Tiskař« chrání se právními předpisy ve výhradném právu na tisk a na prodej výtisků. Král nebo zeměpán propůjčuje tiskařům zvláštní privilegia, poskytující jim právo tisknouti určitou knihu a rozšiřovati ji na určitém území. Privilegia jsou tudíž udílena na určitou knihu a jsou po př. i časově omezena. Privilegium zaručovalo také, že nikdo jiný nebude knihu tisknouti a rozšiřovati. Zmínka o udělení privilegia děje se na titulním listě starých knih (cum gratia et privilegio regiae majestatis), po př. privilegia jsou v knihách uveřejňována.
Vlastní autorské právo, chránící autora, vycházející z myšlenky chrániti dílo jako výtvor duševní činnosti autorovy, přichází do střední Evropy pozvolna a uplatňuje se v něm vliv západních států, zvláště Francie. Počátky ochrany autorovy možno spatřovati již v době státu absolutistického, zvláště působením absolutismu osvíceného. Plné ochraně dává průchod teprve zákonodárství 19. stol. zvláštními zákony autorskými.
V zákonech těchto vychází se buď z pojetí autorského práva jako vlastnického práva autorova na duševní jeho díla, nebo jako výhradného práva autorova na rozvinutí a využití výsledků jeho činnosti duševní. Theorii vlastnického práva uznává právo francouzské, právo v našich zemích stojí na stanovisku druhém. Právo původské zaručuje autorovi ochranu jeho díla a poskytuje mu právo výhradné disposice (tisk, rozšiřování). V ochraně práva autorského jsou zahrnuta díla literární, hudební, výtvarná a fotografická. Všem třetím osobám je pak uložena povinnost všech disposic díly autorovými se zdržeti. V novějších právních kodifikacích byla také rozřešena otázka, po kterou dobu autorské právo platí tak, že byla stanovena určitá lhůta po smrti autorově, po níž právo autorovo požívá ochrany (na př. 50 let).
f) Právo patentní objevuje se původně rovněž ve formě privilegií, jež jsou udílena vynálezcům, aby po určitou dobu mohli svých vynálezů užívati. V nových zákonech patentních se určuje řízení ke zjištění patentu a pak doba, po kterou ochrana patentu trvá (na př. 15 let). K právu patentnímu v novějším právu se připojuje právo užívati vzorců a modelů pro výrobky průmyslové.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 7. Práva osobnostní. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 38-41.