Dr. Fr. Hauke, Über einige Fragen des Parlamentsrechtes (Inaugurationsvortrag). Czernowicz 1901.
Vedle recepce soukromého práva římského lze v Evropě znamenati také recepci veřejného práva francouzského (zvláště to platí ve příčině institucí moderní státní správy : zeměpanské, centralisované a rozdělené dle soustavy reálné, jak ji z Habsburků vytvářeli Maximilian I. a Ferdinand I.). Také parlamentní resp. repraesentativní ústava jest ve většině států výsledkem ústavního vývoje francouzského a belgického, jenž arci ze své strany zase podléhal vlivům práva anglického a amerického. Nicméně touto recepcí nebyly domácí základy veskrze vyhlazeny; bylať ona spíše processem přispůsobovacím, přetvořovacím a vyrovnávacím, tak že i přes ni zůstává nutno stopovati zvláštní ráz jednotlivé státní ústavy na podkladě staršího práva domácího. Tak i v Rakousku a v Prusku byl sice mocným zvláště vliv demokratické ústavy belgické z r. 1831, ale přece tu ze starších ústav v celku ještě se zachoval princip monarchistický (proto také lišívá se t. zv. konstituční systém německý od konstitucionalismu resp. parlamentárního státu francouzsko-belgického).
Důležitou byla také starší doktrína, která panovala v prvých desítiletích konstitucionalismu; ano veřejné mínění až podnes na ní lpí, ačkoli ona ve vědě státního práva jest již překonána a vyvrácena. Doktrína ta totiž rozkládala stát dualisticky ve dva faktory zvláštních, protilehlých zájmů, totiž v korunu a v lid; tu parlament byl pravým zastupitelstvem lidu ex professo a tvořil vlastně ochrannou baštu proti koruně, resp. státní moci; státní ústava zakládala se na smlouvě a dohodnutí obou faktorů. Nyní však nekonstruujeme povahu státu a nezakládáme ústavu jeho na protikladu koruny a lidu, na rozlišnosti jejich zájmů; naopak zvláštní zájmy knížete i lidu ustupují nám před vůlí státu, ve kterém vidíme jednotně sorganisovanou právní osobnost. Následovně nemůžeme pokládati parlament za repraesentaci či zastupitelstvo lidu v juristickém smyslu, neboť lid sice je celkem přirozeným, ale není nám právním subjektem neb osobností, a proto také právně nemůže býti zastupován. V parlamentu nevidíme baštu proti moci státní, nýbrž spíše naopak zvláštní orgán státní, účastný ve státní moci, orgán sice bezprostřední, ale (v monarchii) samostatně nejednající.1 Dle toho nelze se diviti nutnosti nápravy při některých zjevech parlamentárního práva i smýšlení, které souvisí ještě s recepcí cizího práva nebo se starou doktrínou (jako ku př. autonomní zkoumání voleb parlamentem).
Některé námitky proti parlamentarismu vyplývají z přetíženosti parlamentu. Francouzská nauka totiž použita theorie o dělbě státních mocí k tomu, aby oblíbené volonté générale pojistila pole co nejširší; takto zákonodárná moc a působnost parlamentu rozšířily se na řadu zákonů formálných a jiných aktů, na obsáhlou kontrolu státní správy. Dle mínění autorova snad by se dalo zjednati ulehčení dělbou práce (a decentralisací) — tím spůsobem, že by sice parlament všeobecný ústavní) jako dosud projednával sám všechny otázky práva ústavního a jmenovitě otázky dotýkající se právního postavení státního občanstva, ale že by vedle něho byla organisována soustava parlamentů odborných: pro justiční zákonodárství a pro správu; tu pak by živly odborně kvalifikované s náležitým prospěchem mohly působiti v těch otázkách (zvláště správního zákonodárství), jež vlastně mají býti vyňaty z rozčilujícího ovzduší shromáždění specificky politického. Nešlo by prý jen o restauraci někdejších (úřednických) zákonodárných komisí; ale i dnes stává u nás soustava nejvyšších odborných rad — rady národohospodářské, pracovní, průmyslové, zemědělské, železniční, i nebylo by prý nesnadno připojiti k tomu odborné komise parlamentární, i přiznati takovýmto organisacím (smíšeným) na místě hlasu pořádného formálné právo usnášecí — tedy vytvořiti parlamenty odborné, zařízené dle soustavy reálné, která již v nejvyšších správních úřadech se osvědčila. Nutná vrchní moc a ústřední postavení parlamentu všeobecného byly by snad dosti zabezpečeny, když by se mu nechal vliv na složení odborných parlamentů, když by jejich usnášení se na zákonech pokládalo se za delegaci zpředu zákonem určenou, a když by bylo za určitých kautel vyhraženo právo odporovat usnesením parlamentů odborných. (Jaké účinky by taková organisace měla pro zákonodárství zemské, autor ovšem nevykládá.)
Velmi četné jsou otázky a návrhy, jak by se nejlépe pojistila spůsobilost a dělnost parlamentu. Ve příčině práva volebního byly vymyšleny všeliké soustavy pro zastupování menšin a volby proporční, ale v praxi vždycky bývají spojeny s technickými nesnázemi (ostatně v monarchii také sankce koruny tvoří pevnou hrázi proti jednostrannému panování majority). Neméně potřebí pojistiti trestními předpisy volební svobodu, a to nejen proti přehmatům byrokracie, nýbrž i proti vlivům kapitalistickým (nedostatečným byl návrh Bareuthrův 1895), spolu pak rozřešiti otázku, sluší-li zkoumání platnosti voleb ponechati majoritě parlamentu nebo svěřiti je soudu, a to snad zvláštnímu; vůbec nejde tu dnes jen o poměr mezi vládou a parlamentem, nýbrž také o úpravu poměru jednotlivých stran mezi sebou, zvláště vzhledem k zostření národních, politických a hospodářských protiv (o právu menšin psal Jellinek 1898). K tomu dále přistupují hlasy požadující zákon inkompatibilitní, reformu poslanecké immunity, i rozřešení mnohých nesnadných otázek jednacího řádu. Ostatně autor, nechtěje se dotýkati otázky, zda-li za trvání soustavy zájmového zastoupení počet poslanců je poměrně správně rozdělen, míní toliko, že sněmovna říšská má míti více členů než sněmy zemské, a a dolní sněmovna má býti četnější než horní (do níž prý nesluší povolávati pouze z politických důvodů); mimo to svou měrou odporuje populárnímu zvyšování počtu poslanců (zvláště když se mandáty rozmnožují spůsobem neorganickým), jelikož to bývá na újmu funkčn. schopnosti parlamentu.
Zvláště pak autor ukazuje blíže k otázce, sluší-li volební právo změniti ve volební povinnost a nucené hlasování (proti čemu vystoupil prof. Triepel v přednášce: Wahlrecht u. Wahlpflicht, 1900). Připomíná k tomu výnos min vnitra z 18. led. 1900 vydaný za příčinou revise obecního statutu Vídeňského, a souhlasně míní, že není vhodno, politickou lhostejnost (patrnou v tom, že při velké části voleb účastní se pouze menšina voličů) chtíti léčiti problematickými prostředky donucovacími; tu že pomůže jediné povznesení obecného ducha a politického vzdělání. Potom vytýká se zjev historický, že záležitosti volební obstarávají správní úřady jako by úkoly správní, ačkoli tu vlastně jde o výpomoc spadající do práva ústavního. Jistá volební policie je snad sice nutná při vlastní volbě, avšak nikoli ve stadiích přípravných (pokud jde o volební listiny, reklamace, vypsání voleb); tu pak vláda z pravidla zaujímá své stanovisko, a a následovně státní správě, jež zasahujíc do všelikých poměrů občanstva, měla by zachovávati vždy náležitou slušnost a spravedlnost, dostává se bezděky odiosního rázu strannického, a činnost její tím podstatně trpívá. Kdyžby některá z těchto stadií svěřila se soudům, snad by rovněž trpělo jich vlastní povolání a byly by strhovány do víru života politického. Spíše prý by pomohlo zavésti zvláštní státní »volební úřady«, kteréž by za příkladem soudů požívaly jisté neodvislosti, kdežto voličstvo vůči nim by jinak odvislým nebylo. Aby taková organisace nebyla neoekonomickou, musily by se jí arci svěřiti vedle státních agend při volbách politických i komunálních ještě jiné stálé záležitosti, jako vedení matrik, rozličná šetření administrativní statistiky; tak dosáhlo by se výsledku nedost ocenitelného: odloučení veřejné správy od politiky.
Konečně autor naproti novějším pochybnostem o parlamentatismu prohlašuje tento za zjev trvalý, jelikož při rozsáhlém rozvoji moderní státní činnosti soustava absolutní musila by zase bezděky klesnouti pod tíhou své nezměrné odpovědnosti; dlužno tedy místo destruktivní kritiky usilovati tím spíše jen o zlepšení parlamentarismu plodnými návrhy positivními. r.

1. Také samospráva bývala pokládána za t. zv. přirozené právo obcí, které prý stojí kromě moci státní a proti ní, kdežto nyní pokládá se za jejich podíl ve výkonné moci uvnitř státu.