Právo trestní.

Die schuldhafte Handlung und ihre Arten im Strafrecht. Drei Begriffsbestimmungen von Max Ernst Mayer, Dr. phil. et jur., Privatdocent der Rechte an der Univ. in Strassburg. Leipzig, C. L. Hirschfeld 1901. Str. VI. a 201.
Úporný boj, jenž po několik desítiletí vede se proti t. zv. klassické škole v právu trestním a zejména proti uznávání volnosti lidské touto školou zastávané, tento boj právě v poslední době dospívá netušených konců. Odpůrce volnosti již od počátku byli sobě vědomi, že volnost jest nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti a že na tomto podkladě trest nemůže míti jiné povahy než zasloužené odplaty za zaviněné bezpráví. Proto zavrhnuvše volnost, zavrhovali i odpovědnost i trest odplatný, ba i sám pojem viny a trestu pohodili mezi bezcenné přežitky a nahradili jej pojmy nebezpečnosti a obrany, z práva trestního pak učinili zařízení, jehož jediným účelem má. býti obrana společnosti. Vyvracováním staré námitky, že by potom zločin nebyl důvodem, nýbrž jen podnětem trestu, a že by s trestáním člověka nebezpečného nemělo býti vyčkáváno, až zločinu skutečně se dopustí, nebylo třeba příliš se truditi; vždyť nezbytností společné ochrany jakékoliv opatření jest více než dostatečné ospravedlněno! Toť vlastní jádro školy anthropologické a — v konečných důslednostech — i sociologické. Pokusy těch, kdož jako Janka a Merkel, snažili se nynější právo trestní vybudovati na základě deterministickém, obecně uznávají se za nezdařené.
Nejnověji však zdá se, že i stěžejné myšlenky školy klassické u samých odpůrců přicházejí ke cti. Dettrmirústt Bitttner 1 a Liepmann 2 uznávají výslovně odplatovou působnost trestu za oprávněnou, ba za nezbytnou; nyní pak přichází deterrainista Mayer a prohlašuje volnost lidskou za nezbytný základ práva trestního! M. pokládá za vědecky dokazatelný jen determinism, jehož také jest přesvědčeným obhájcem (str. 73 dd.). Zároveň však jest dosti upřímným, aby nepokrytě přiznal, že volnost jest naprosto nezbytnou podmínkou právní odpovědnosti (str. 92 dd.). Poněvadž volnosti skutečné podle jeho mínění není, nahrazuje ji pouhým »vědomím volnosti, jež v každém; člověku žije« přes všeliké poznání rozumové (str. 75 a 92 dd.). Tato myšlenka není arciť novou. Již Pavel Rée 3 vysvětluje příčetnost z toho, že skutky své za volné pokládáme, nikoliv z toho, že by volnými skutečně byly, podobně jako Herz 4 mravní svět zakládá nikoliv na volnosti, nýbrž, na představě volnosti. Proti oběma těmto M. se obrací vytýkaje jim, že na přeludu chtějí stavěti mravní svět, jenž by musil zmizeti, jakmile by omyl byl poznán. Jemu jest vědomí volnosti toliko symptomem, z něhož, lze usuzovati přirozenou povahu lidskou, kteráž činí člověka zhola neschopným jednati jinak než indeterministicky. Člověk pokládá se totiž za volného nikoli proto, že by nepoznával bludnosti této domněnky, nýbrž proto, že sama přirozenost lidská, jejížto podstatnou částí jest právě toto vědomí volnosti, mu jinak nedovoluje. Jinými slovy: »lidstvo jest k indetermiminismu determinováno.« (str. 100).
Můžeme tedy stanovisko Mayerovo označiti jakožto theoretický determinisra a praktický indeterminism. Hloubky a důmyslnosti těmto úvahám nelze upříti. Jiná však jest otázka, má-li takovýto determinism ještě nějaké ceny a nějakého existenčního oprávnění. Což plátno, že osvícený (?) rozum vzpírá se uznati výjimku ze zákona příčinnosti pro život duševní, když sama »lidská přirozenost« bez uznávání této výjimky jest nemožná? Skvělejšího dostiučinění nemohlo se ani dostati zastáncům volnosti v právu trestním! Čistokrevní deterministé ovšem, totiž ti, kdož uznávají determinism za odůvodněný nejen v theorii, nýbrž trvají i při praktických důslednostech, neušetří asi Mayera výtky nikoliv neoprávněné: kdeže jest podán důkaz o tom, že by vědomí volnosti, o kteréž přece víme (?), že ve skutečnosti neexistuje, nevyhladitelně bylo sloučeno s přirozeností lidskou, a proč by i tu, jako v tak mnohých jiných oborech, bludná představa neměla ustoupiti lepšímu poznání?
Výklad o volnosti lidské není však ani jedinou, ani nejdůležitější částí obsažného spisu Mayerova. Hlavním jeho úkolem jest, vytknouti základy, »na kterých by bylo lze vybudovati nauku o subjektivném provinění« (str. V.). K tomu konci podává zevrubný rozbor »vinného jednání« přihlédaje k »funkcím a logickému kořenu« jeho pojmu (str. 1 dd.) a k jeho »elementům psychologickým« (str. 16 dd.). Jádrem spisu pak jsou ty části, z nichž podává se »formule vinného jednání« (str. 102 dd.) a »formule jednání úmyslného a kulposního« (str. 137 dd.). Kapitolou o »činitelích vinu zvyšujících a zmenšujících« (str. 185 dd.) spis se končí.
Pozoruhodnou zvláštností methody spisovatelovy jest, že nechce podávati žádných zásad, nýbrž jen formule, a to zejména formuli »v příčině těch porušení povinnosti, jež stát stíhá trestem« (str. 1 dd.), t. j. »určiti kriteria, zdali nebo jak konkretní případ má býti trestán« (str. 3). Nejde mu tedy o to, aby vykládal »ethický obsah pojmu viny a jeho důvodnost«, nýbrž jen »logicko-methodickou jeho nezbytnost« (str. 199). V této formuli viny musí alespoň jeden »element historický« býti obsažen, jemuž potom každá doba dá jiný obsah, ale tak, že formule sama v každé době zůstane upotřebitelnou (str. 13). Tyto vlastnosti pak shledává ve formuli: vinný čin jest »protipovinnostní skutkové osvědčení vůle, kteréž způsobilo bezprávný výsledek« (str. 106). Podle toho vinný čin obsahuje dvojí moment: 1. protipovinnostní skutkové osvědčení vůle. »Protipovinnost« jest tu elementem historickým, jehožto konkrétní obsah se mění podle ethických názorů různých dob, podle toho, co které kulturní období pokládá za dobré nebo zlé, tak že osvědčuje se v tom správnost výroku Merklova, že protipovinnost působnosti té oné osoby měří se platnými právě soudy hodnotnými (str. 107 dd). Dalším momentem pak jest 2. bezprávný výsledek (str. 115 dd.). Podle obou těchto elementů určují se potom stupně viny, totiž podle toho, čím jednání jest protipovinnější a výsledek bezprávnější (str. 126 dd.).
Zvláštní pozornost spisovatel vynakládá, jak nejprve důrazně činil již Wahlberg, na ocenění motivu v právu trestním. Nejprve shledává v motivu prostředek, který nám činí možným hleděti ku příčinám zločinu. Při tom definuje motiv jakožto »představy působící na vůli« (str. 43), odmítaje výklad, který k motivům počítá také pocity a vlastnosti povahy, jako: bázeň, ziskuchtivost útrpnost atd. Pocitu přiznává však význam potud, že motivem může býti jenom představa nějaké změny toho, co si představujeme (str. 45), pocit pak tuto představu provázející, že právě jest to, co působí na vůli (str. 46 a 47). Avšak ani povaze, charakteru, jejž definuje jakožto souhrn ustálených motivů, neboli představy, jež staly se trvalým majetkem určitého individua, neupírá účinnosti, vykládaje (str. 52), že motiv jest »jednotlivá příčina, jež způsobuje skutkové osvědčení vůle tím, že přistoupí k podmínkovému souboru povahy, jejž třeba sobě mysliti v klidu«. V dalším pečlivém rozboru (str. 53 dd.) roztřiďuje motivy ve čtyři skupiny: 1. hlavní motivy, t. j. představy, které zamýšlenému činu rozhodně napomáhají a tedy konečně jej způsobují; 2. protimotivy, t. j. představy, které činu rozhodně brání a tedy jej konečně zamezují; 3. positivně motory, t. j. představy, které činu napomáhají, nejsouce však samy o sobě s to, aby jej způsobily; a 4. negativné motory, t. j. představy které činu brání, nejsouce však o sobě s to, aby jej konečně zamezily. Nejpřednější důležitosti mezi motivy pak nabývá ten, jenž záleží v »představě o bezprávném výsledku« (p. o b. v.), jehož spisovatel používá k vytčení hranic mezi jednáním dolosním a kulposním (str. 150 dd.). Společným znakem každého vinného jednání jest totiž, že p. o b. v. nestala se, jak státi se mělo a mohlo, protimotivem činu. p. o b. v. však nemohla se státi protimotivem tam, kde jí vůbec nebylo (jednání kulposní), anebo kde tato představa byla motivem hlavním (jednání dolosní). Podle toho jest kulposně spáchán ten vinný čin, pro nějž p. o b. v. nebyla protimotivem, protože jí nebylo; dolosně pak ten, pro který dotčená představa nebyla protimotivem, protože byla motivem hlavním. Pojem »motorů«; pak mu slouží k vymezení »vědomé nedbalosti« (když p. o b. v. nebyla protimotivem, poněvadž představa opačná, totiž představa, že výsledek nenastane, byla positivným motorem) a úmyslu eventualného nebo, jak M. říká, »nepřímého« (když p. o b. v. nebyla protimotivem proto, že buď vůbec nebyla motivem anebo byla positivným motorem). Konečně však motiv má také velikou důležitost při určování míry trestuhodnosti (str. 185 dd.). Formule pro to jest: »Vina jest tím menší, čím silnější jsou motivy, tím těžší, čím motivy jsou slabší« (str. 189); neboť v onom případě sluší čin více klásti na vrub povahy jednajícího než v tomto. Určiti sílu motivu pak možno podle formule: »Čím více motiv přispívá k vysvětlení činu, tím jest silnější, čím více však čin dochází svého vysvětlení v povaze jednajícího, tím slabším jest motiv«.
Spisu Mayerovu sluší vzdáti neobmezenou chválu v tom směru, že opírá se o výsledky hlubokých studií v oboru filosofie a psychologie, i svědčí o jasném myšlení a bystrém úsudku spisovatelově. Snaha jeho, základy práva trestního co možná uvésti na »formule«, o nichž, jak právem dí, dohodnutí jest snažší než o zásadách jest úplně odůvodněna, a také zajisté mnohé z formulí jím podaných jsou takové, že lze je bez váhání přijmouti. Přece však zdá se nám, že jsou obory, v nichž tato formulovací snaha nemůže vésti k cíli. Nejjasněji ukazuje se to na tom, jak spisovatel — a to právě jest vlastním jádrem knihy — pojem vinného jednání a rozdíl mezi jednáním dolosním a kulposním snaží se vysvětliti z povahy a různé účinnosti motivu, a to jediného motivu, kterýmž mu jest »představa o bezprávném výsledku«. Co získáme tím, konstruujeme-li vinné jednání, jakožto jednání, při němž p. o b. v. nestala se, jak státi se mělo a mohlo, protimotivem činu? Lze skutečně každé zavinění vystihovati jen tímto ryze negativným označením? A kde konečně jest právní předpis, který by nám ukládal, aby — pokud nechceme dopustiti se viny — právě určitá představa byla, resp. nebyla motivem našeho jednání? Pro účely právního řádu záleží, tušíme, jen na tom, aby činy bezprávné, co možná, vůbec se nedály, nechať výsledek tento byl způsoben motivy jakýmikoli. Také psychologicky tato konstrukce ukazuje se býti nesprávnou. Na vůli lidskou působí v každém okamžiku takové množství nejrůznějších motivů a protimotivů, že nikdy nelze ho pokládati za výsledek právě jediného určitého motivu. Ze pak zvláště pokus, odůvodniti tímto způsobem rozdíl mezi jednáním dolosním a kulposním, nelze pokládati za zdařený, zdá se nám býti nepochybno. Ne o každém činu dolosním lze tvrditi, že by při něm p. o b. v. byla motivem hlavním. Matka na př., která nemohouc poskytnouti potravy svému hladovícímu dítěti, dopustila se krádeže; čeledín, kterýž, aby se pomstil za propuštění ze služby, zapálil stavení svého hospodáře; člověk práce se štítící, který chtěje zjednati sobě prostředky k obživě nebo vytouženým požitkům, dopustil se podvodu: ti všichni poháněni jsou k činům svým motivy, jež nikterak nelze vystihnouti výrazem »p. o b. v.«. Na druhé straně pak možno sobě mysliti mnohé jednání, jehož hlavním motivem skutečně byla. dotčená představa, jež však proto přece nelze vřaditi mezi dolosní činy trestné, jako zejména jednání přípravné.
Nejméně však tato konstrukce uspokojuje při činech kulposních. Nejprve nelze v každém jednání kulposním tvrditi, že by při něm vždy nedostávalo se »představy o b. v.«. Vždyť M. sám uznává i případy t. zv. »vědomé nedbalosti«, t. j. právě nedbalosti, při níž jednající měl na mysli možnost, t. j. představu výsledku. Arciť M. snaží se uniknouti této nedůslednosti tím, že charakterisuje vědomou nedbalost jakožto jednání, při němž »představa, že výsledek nenastane, byla pachateli o důvod více, aby čin předsevzal (str. 154.). Ale možno-li sobě mysliti, že by ten, kdo se domýšlí že výsledek nenastane, neměl představy o tomto výsledku? Nelze tedy tvrditi, že by ten, kdo jednal »vědomě nedbale«, neměl »představy o b. v.«. Poněvadž však právě nedostatek této představy podle Mayera jest povšechným znakem každého jednání kulposního, nehodí se případ »vědomé nedbalosti« vůbec pod tento pojem, a měl by vřaděn býti mezi činy dolosní.5 Také nelze říci, že by se bylo Mayerovi podařilo bez úrazu obeplouti úskalí, o něž stroskotává se snaha přívrženců t. zv. theorie představovaní, stanoviti hranici mezi těmito případy kulposnosti a t. zv. úmyslem »nepřímým« (recte eventualným). Počítáť k tomuto znůsobu dolosnosti případ, kde p. o b. v. jednajícímu »nebyla motivem, aby od skutkového osvědčení vůle upustil« (str. 156). Tato charakteristika platí přece také plnou měrou o případech »vědomé nedbalosti«, nehledíc ani k tomu, že sotva můžeme pokládati za možné, zjistiti a prakticky zužitkovati tak jemné psychologické rozdíly, jako se tu stanoví mezi obojí skupinou případů.
V celku nemohli jsme dospěti přesvědčení, že by se bylo Mayerovi podařilo záhady a spory z pojmů dolosnosti a kulposnosti vyhladiti a pojmy ty na bezpečný základ postaviti. Nemohlo se mu to podařiti podle našeho mínění proto, že pojem motivu jest k tomu zhola nezpůsobilý; vždyť samo vystižení různých motivů v jednání lidském jest úkolem příliš nesnadným, aby na loni mohla býti zakládána tak pronikající a zásadná různost, jaká jest mezi jednáním dolosním a kulposním. Tolik však nelze upříti, že způsob, jak M. problém tento řeší, jest originální a svrchovaně zajímavý, a že kniha jeho jak v této, tak v ostatních částech obsahuje i v základním pojetí i v provedení tolik pozoruhodného, že neváháme ji vřaditi mezi nejvážnější práce, jež v posledních letech vykazuje německá literatura kriminalistická.
Storch.

Büttner, Die Vergeltung und ihre Zukunft im Strafrecht, Gerichtssaal, 56 (1899) str. 29 L dd.
Liepmann, Einleitung in das Strafrecht, 1900, str. 188 dd., 196 dd.
Mayer, u. m. 94.
Tamže.
Ovšem ani nejrozhodnější zastavatelé theorie představovaní této důslednosti nepřijímají, vylučujíce dotčené případy z pojmu dolosnosti. Sr. ku př. Liszt, Lehrbuch, 8. vyd. 1897, str. 169 dd. a Frank, kommentar, 2. vyd. 1901, str. 103.

Citace:

STORCH, František. Právo trestní.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 206-210.