nedostává. Srovnání se stavem teto otázky v platnémprávu francouzském, německém a švýcarském nám mrlo-lio neukáže, jelikož ustanovení, jež obsahuje Code civili Bürgerliches Gesetzbuch für das deutsche Reičh, jsouveirni sporá a zejména ve ľ'rancii ponechává se soudcipiavdepodobnč úplná volnost úvahy. Jasné však je, žei ve Francii i v Nemecku nevinnému manželu při roz-vodu se nárok alimentační přiznává.Při rozluce je řešena otázka alimentační u nás dleosnovy vypracované subkomitétem pro revisi obč. zák.stejným způsobem jako při rozvodu. V tomto případěovšem srovnání s právy cizích státu je již mnohem za-jímavější pro větší počet předpisu, jež obsahují o ali-mentaci při rozluce zákoníky franc., něm. a švýcarský.Zásada, že nevinný manžel má proti vinnému nárok navýživu, je uznávána ve všech těchto třech státech. Po-dle práva německého i francouzského přísluší ovšemoprávněnému manželu alimentační nárok jen subsidiárně,ať jedná se o muže nebo o ženu. Naproti tomu v našíosnově je přijato toto stanovisko jen jde-li o muže, ženěvšak připouští seenárok na plné zadostiučinění bez ohle-du na její majetkové poměry, zejména ná osud smluvsvatebních. Proto se zdá, že i u nás by bylo spravedli-vějším zavedení subsidiárního nároku i pro manželku,ne pouze pro manžela, neboť povinnost manželova, pia-titi své manželce zadostiučinění v plném rozsahu bezohledu na její případně i zcela dostačující jmění, moulaby často zpúsobiti mu značnou újmu majetkovou, ježpřes jeho vinu na rozluce nedala by se vždy zcela ospra-vedlnit!. Nejmodernější nazírání na alimentační otázkupři rozluce má ze všech tří zmíněných státu zákoníkšvýcarský z r. 1907, který poskytuje při rozluce nevin-nému manželu proti vinnému nejen nárok na pouhou vý-živu, nýbrž byla-li mu způsobena rozlukou značná ško-da majetková, i nárok na odškodnění, a utrpěl-li násled-kem rozluky velkou škodu v poměrech osobních, povin-nost vinného manžela vedle alimentace odškodnění po-skytnouti ještě i na odčinění této škody immaterielnípeněžitou sumu jako zadostiučinění. Ustanovení o od-škodném bez újmy na alimentaci uznává i franc. Codecivil.Rozlišování-nároků alimentačního, na odškodnění azadostiučinění, jež zavedeno je ve Švýcarsku, zdá sebýti výhodnějším než pouhé ustanovení naší osnovyo plném zadostiučinění, jež může vésti к různým sporůminterpretačním, neboť v každém případe rozluky ne-musí býti jistě splněny všechny náležitosti plného za-dostiučinění, nemusí býti zde vždy stejná škoda, a takéne. vždy i škoda immaterielní. Z toho důvodu bude nutnosoudci vyhraditi velkou volnost jeho uvážení o vymě-ření rozsahu plného zadostiučinění. Proto se zdá, že bybylo správnějším přikloniti se к ustanovení čl. 151—153švýc. zák., rozlišujícímu mezi nároky na alimentaci, od-škodnění a zadostiučinění.Celkem však možno říci, že subkomitét provedl svojipráci se značným úspěchem^ že přinesl mnoho nového adobrého, a zejména s pochvalou a uspokojením lze při-vítat § 83 osnovy, rozšiřující zcela spravedlivě dosa-vadní obmezené ustanovení dv. dekretu č. 531/1841 nanové případy rozvodu z neviny a rozluky z viny i ne-viny obou stran, a také muži vedle ženy.Podle švýcarského práva připouští se také nárokna přiměřenou výživu manželu, jenž upadl následkemrozluky ve velikou nouzi, i když jsou na rozluce oběstrany nevinny, a dle práva německého tomu manželupro jehož duševní chorobu bylo manželství rozloučeno(tedy rovněž oba manželé bez viny na rozluce) příslušínárok na přiměřenou výživu mu scházející.O alimentačním nároku v případě, že obě stranyjsou vinny na rozluce ve smyslu § 83 osnovy, nemá sicezmínky ani zákoník švýcarský, francouzský ani němec-ký, čímž však není řečeno, že by ustanovení § 83 nebylonanejvýš spravedlivé, a tento paragraf ukazuje jenom,jak v tomto směru projevila naše revisní komise vesvém subkomitétu pro právo rodinné nazírání ještě spra-vedlivější a oprávněnější, než s jakým se shledávámeve shora zmíněných zákonících cizích.Rozhodnutí nejvyššího soudu.Soubor legislativy a judikatury.(Oddělení judiciální.)(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 8973.)К účinnosti smlouvy ve prospěch třetí osoby se vyža-duje, by byla mezi smluvníky sjednána hlavní smlouva a byк této hlavní smlouvě byla připojena jako vedlejší ujednánísmlouva ve prospěch třetí osoby. Není třeba, by třetí osobabyla již ve smlouvě individuelně určena, stačí, je-li podle ob-jektivních známek určitelná, aniž se vyžaduje, by plnění veprospěch třetí osoby bylo výslovně umluveno, plyne-li tentozávazek z povahy smlouvy, avšak vždy musí býti zřejmo, žebylo vůlí stran, by třetí osoba dostala umluvené plnění.(Rozh. ze dne 17. května 1929, Rv 1. 475/28.)(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9037.)Rozloučeno-li manželství z viny obou manželů, nemározloučená manželka proti bývalému svému manželu' nárokna výživné, aniž lze v její prospěch použiti dvorského dekretuze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. zák. s.(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv II. 613/28.)ψ(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9116.)Mimosoudní výpověď musí obsahovati jen údaje § 562,odstavec prvý a druhý, c. ř. s., nikoliv též návrhy uvedenév § 562 c. ř. s.Třebas mimosoudní výpověď neobsahovala jméno a byd-liště zmocněnce pro doručování, jest proti ní podati námitky.(Rozh. ze dne 16. srpna 1929, Rv II. 428/29.)*(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9102.)Neopatří-li knihovní soud před vyřízením žádosti potvr-zení plánku od katastrálního měřičského úřadu (§ 80 zákonaze dne 16. prosince 1927, čís. 177 sb. z. a n.), jest na vyššímsoudě, aby usnesení jeho zrušil.(Rozh. ze dne 25. července 1929, R 11. 236/29.)*(Uveřejněno: sb. nejv. soudu čís. 9128.)Smír, jímž byly uspořádány věci manželů ve smyslutrvalého, avšak pouze faktického zrušení manželského spole-čenství, jest neplatným.(Rozh. ze dne 23. srpna 1929, Rv I 561/29.)❖(Uveřejněno: sb. nejv. soudu civ. čís. 9213.)Za pozůstalostního řízení musí se vzdání dědictví státisoudně; mimosoudní soukromé prohlášení nemá právních dů-sledků pro projednání pozůstalosti.(Rozh. ze dne 27. září 1929, R I. 561/29.)80 -