I na zadrželé služné soukromého úředníka lze povoliti exekuci jen tím způsobem, že se povolí zabavení jedné třetiny s tím, že volným zůstati musí roční příjem 60000 Kč.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. března 1929 čj. R I 89/29. Krajský soud v Chrudimi Cw 42/22.)
První soud povolil vymáhajícímu věřiteli k dobytí jeho pohledávky per 60000 Kč s přísl. exekuci zabavením pohledávky ze služného a remunerace, pokud 6000 Kč ročně přesahuje bez obmezení, jelikož věřitel o návrhu exekučním udal, že jedná se o služné a remuneraci zadrželou za uplynulý již čas, které žalobou dlužník vymáhá proti zaměstnavateli svému. Rekursu dlužníkovu soud stolice druhé částečně vyhověl a naříkané usnesení potud změnil, že povolil exekuci zabavením služného a remunerace jen na jednu třetinu jejich s tím, že volným z nich musí zůstati roční příjem 6000 Kč.
Dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele nebylo vyhověno. Důvody nejvyššího soudu:
Podle jasného znění §u 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 314 Sb. z. a n. jest exekuce na služební platy zaměstnanců ve službách soukromých omezena toliko na třetinu služebního platu, při čemž musí dlužníku vždy zůstati volným roční příjem 6000 Kč — nejde-li o vymáhání výživného (§ 1 odst. 2. cit. zák.).
Při tom nečiní zákon rozdílu mezi služebním platem běžným a zadrželým a nesejde na tom, že v tomto případě povinný domáhá se sporem na svém zaměstnavateli služebního platu již dospělého, nýbrž stačí, že předmětem exekuce je nesporně služné povinného a remunerace, náležející mu ze služebního poměru, kterýžto právní důvod vymáhající věřitelka v exekučním návrhu ze dne 28. prosince 1929 výslovně uvedla.
Kdyby byl správným názor stěžovatelčin, že jen služební platy běžné požívají ochrany zákona č. 314/1920 Sb. z. a n. mohli by zaměstnavatelé ve shodě s věřiteli dlužníka snadno obcházeti zákon tím, že by splatné služné zaměstnanci prostě zadrželi a takto umožnili věřiteli neomezené exekuční zabavení služebního platu, což by se zjevně příčilo zákonnému ustanovení §u 1 cit. zák. i ochraně jím dlužníku zajištěné.
Stěžovatelka nemůže se dovolávati pro svůj názor ani zákonů platných před působností zákona č. 314 z roku 1920, ani vývodu komentáře Neumannova k exekučnímu řádu z roku 1906 k těmto zákonům, poněvadž §em 6 zákona č. 314 z roku 1920 byly zrušeny dřívější zákony a nařízení, odporující předpisům tohoto zákona.
Bylo proto dovolací rekurs jako nedůvodný zamítnouti.
r.