O otázce, má-li nájemce petitorní žalobu proti třetím osobám, které mu překážejí ve výkonu jeho práva, vyslovil se náš nejv. soud ve svém rozh. č. 9076 Váž. kladně. Proti tomuto názoru nejv. soudu vystoupil v časopise »Bratislava« (IV. roč., str. 408 až 418) a pak i v tomto časopise prof. Boháček (Právník, 1931, str. 88 násl.). Zajímavo je, že v témže smyslu jako náš nejv. soud rozhodl i vídeňský nejv. soud (rozh. ze 17. března 1931, 1 Ob 172/31, Jur. Bl. 1931, str. 286 násl.) a že proti tomuto rozhodnutí vystoupil prof. Klang (Jur. Bl. 1931, str. 287, 288). Klang nazývá kritisované rozhodnutí »kryptosociologickým«, poněvadž se snaží umělými konstrukcemi vynutiti ze zákona výsledek, který z něho nelze vyvoditi při nepředpojatém výkladu. Klang doporučuje sice de lege ferenda i petitorní ochranu nájemcovu, ale varuje soudy před »nalézáním práva« (Rechtsfindung); praví: »Chce-li soudce vyrovnání zájmů, na němž je vybudován zákon, nahraditi vyrovnáním jiným, které by v jednotlivém případě lépe vyhovovalo, vydává se nebezpečí, že bude hleděti jednostranně jen k zájmům jedné strany. I když se tomuto nebezpečí vyhne, zůstává tu ještě další a větší nebezpečí, že totiž jednotlivý případ, o nějž jde, bude posuzován isolovaně a že nebude vzat náležitý zřetel na následky, které z rozhodnutí o něm vyplývají pro jiné případy a pro celý právní a hospodářský život. Toto nebezpečí je tím větší, čím více se stává modou, vyhlašovati věrnost zákonu za kult slovíčkářský. Opatrnosti, které vyžaduje používání »přirozených zásad právních« nebo analogie práva, se pak velmi snadno nedbá a v podvědomí zpracovaném hesly působí neuvědomělá představa, že právo odpovídající »hospodářství« lze nalézti tím snáze, čím nerozvážněji se vykladatel oprostí od pout zákona.«