K výkladu zákona z 3. dubna 1925, č. 67 Sb. z. a n. Zaměstnanec pozbývá nárok na dovolenou, neuplatní-li své právo na ni v tom kterém služebním roku.
Zaměstnanec má za podmínek stanovených v § 1 zákona čís. 67/1925 nárok na placenou dovolenou k svému zotavení a za dobu této dovolené přísluší mu náhrada mzdy podle § 9. Žádati zákonitou dovolenou jest zaměstnancovým právem, uděliti ji jest pak povinností zaměstnavatelovou. Z toho plyne, že jest zaměstnanci ponecháno na vůli, chce-li se domáhati dovolené, a že zaměstnavatel není povinen, aby mu ji nabízel a vnucoval. Zákon dále předpokládá, že zaměstnanec nastoupí dovolenou na zotavení jemu příslušející v tom kterém služebním roce, což vyplývá zejména z ustanovení § 8, v němž se mluví o roce, v kterém se dovolená uděluje, dále z ustanovení § 10, že zaměstnanec, který dostal výpověď z práce nebo opustil práci z důležitých důvodů před nastoupením dovolené, má nárok jen na poměrnou placenou dovolenou, odpovídající pracovní době v roce pro dovolenou rozhodné, a z ustanovení § 11, že placená dovolená nepřísluší těm, kteří v roce, kdy by na dovolenou jinak měli nárok, před jejím nastoupením byli propuštěni z práce z důležitých důvodů. Z toho jest usuzovati, že zaměstnanec pozbývá nároku na dovolenou k zotavení, neuplatní-li právo na ni v tom kterém služebním roce, a takto jest rozuměti i ustanovení § 11, že placená dovolená nepřísluší těm, kteří ji bez důvodu nenastoupili. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zmíněného zákona (tisk 5112 poslanecké sněmovny z r. 1925) jest jeho účelem, aby úpravou placených dovolených se zvýšila tělesná i mravní zdatnost dělnictva a tím i chuť ku práci a produktivnost našeho národního hospodářství, kteréhožto účelu má býti dosaženo delší nepřetržitou dovolenou. S tímto účelem by se nesrovnávalo, kdyby se zaměstnanec nehlásil o dovolenou třebas po více let jen proto, aby se mu dostalo místo ní peněžité náhrady po vystoupení ze služby. Že nároku na dovolenou pro zotavení nemá býti zaměstnanci využíváno k získaní hmotných výhod, vyplývá zejména z ustanovení druhého odstavce § 11, že náhrada mzdy za dobu dovolené nepřísluší osobám, které v době dovolené pracovaly za úplatu pro osoby cizí.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 4. února 1932 Rv I 2255/30-1.
J. K.