K otázce alimentační povinnosti nemanželského otce.

V paternitním sporu zamítl prvý soudce žalobní žádost na odsouzení nemanželského otce k plnění výživného nemanželskému dítěti, poněvadž zjistil, že nemanželský otec nemá té doby žádného výdělku a žádného jmění, takže není s to jakékoliv i nepatrné výživné platiti.
Krajský soud jako odvolací k odvolání žalobce zrušil rozsudek v tomto bodě a vrátil věc prvému soudu k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že nemožnost plnění následkem nezaměstnanosti nevylučuje odsouzení žalovaného k zaplacení alimentů, poněvadž prý podle zákona alimentačního ze dne 16. prosince 1930, č. 4 z roku 1931 Sb. z. a n. nezbavují nemajetnost a nezaměstnanost nemanželského otce povinnosti k výživě dítka, je-li schopen ku práci a k výdělku a jest v takovém případě na něm, aby si podle svých výdělečných schopností jakýmkoliv dovoleným způsobem opatřil prostředky, aby mohl dostáti zákonem mm uloženému závazku vůči dítěti. S tímto názorem odvolacího soudu nelze souhlasit, i když víme, že nejvyšší soud v podobných případech takto judikuje.1 Závazek nemanželského otce k výživě a výchově nemanž. dítěte jest ustanoven v § 166 obč. zák. Odst. 2 tohoto paragrafu stanoví, že k výživě jest zavázán především otec; není-li tento s to dostáti této povinností, spadá tato povinnost na matku, po ní na mateřského děda a bábu.
Otec nemanželský ma pak povinnost přiměřeně svému jmění nemanželské dítě vyživovati, vychovati a zaopatřiti.
Podle těchto ustanovení závisí tedy výše vyživovacího příspěvku v prvé řadě a jedině na velikosti jmění nemanželského otce. A patrně nebude možno odsoudit nemanželského otce k plnění výživného nemanželskému dítěti, nemá-li žádného výdělku a žádného jmění. Povinnost dítě vyživovati a zaopatřiti přechází pak na nemanželskou matku a nemá-li tato dostatečného jmění, tedy na její rodiče.
Jde nyní o to, zda bylo na tomto stavu něco změněno zákonem alimentačním č. 4/1931 Sb. z. a n.
Stalo se zvykem a jmenovitě Právní ochranné oddělení zemského ústavu pro péči o dítě zavedlo tuto praksi, že ve sporu paternitním tvrdí se o majetkových a výdělkových poměrech nemanželského otce pouze ty okolnosti, že nemanž. otec jest zdravým, práce schopným mužem, vyučeným jistému řemeslu, čímž je prý schopen vydělati si průměrnou mzdu obvyklou v tom kterém odvětví pracovním a žádá se odsouzení jeho k plnění jistého, nikoliv nepatrného, výživného. Skutečné majetkové a výdělkové poměry nemanž. otce prohlásí se za neznámé žalující straně.
Soud má zjistiti tyto abstraktní předpoklady pracovní a výdělečné schopnosti nemanž. otce a pak rozhodnouti o výši výživného a přisouditi je proti nemanž. otci, i když ve skutečnosti nemá žádného výdělku.
Toto svoje rozhodnutí má soudce opříti o § 1 zák. alimentačního. Podle našeho názoru to odůvodnění nestačí.
§ 1 zák. aliment. stanoví, že ten, kdo je právně zavázán vyživovati, vychovávati nebo zaopatřiti jiného a nemá jmění nebo stálých příjmů, aby z nich mohl uhraditi potřebný náklad, je povinen vykonávati podle možnosti a podle svých schopností takovou činnost, aby z jejího výtěžku mohl řádně dostáti tomuto svému závazku.
Kořen naší právní otázky tkví právě ve výrazu, že právně zavázaný jest povinen vykonávati svou činnost podle možnosti.
To znamená, že zástupce nemanž. dítěte musil by v paternitním sporu skutkově tvrditi a o tom důkaz nabídnouti, že žalovaný nemanž. otec, ač nemá jmění neb stálých příjmů, buď úmyslně nebo z nedbalosti nehledá si žádné práce a výdělku. Jak mile však nemanželský otec přednese a prokáže, že ač se o práci ucházel a uchází, přece ji nenalezl a žádné možnosti výdělkové nemá, že nemá ani dostatečných příjmů nutných ke své obživě, tu nelze jej k placeni výživného odsouditi ani se zřetelem k ustanovení alimentačního zákona.
Takové případy, že vskutku nemůže nemanž. otec nalézti práci, jsou za panující nezaměstnanosti a velmi omezené pracovní a výdělečné možnosti velmi četné. Rozhodování soudů ve smyslu názoru odvolacího soudu vpředu uvedeného přináší s sebou mnohou nesprávnost a tvrdost. V četných případech nenajde vyučený, kvalifikovaný dělník práci ve svém oboru, nýbrž musí se spokojit s prací dělníka nekvalifikovaného, prací nádenickou, mnohem méně placenou. Byly-li mu však alimenty vyměřeny za abstraktních předpokladů, že může konati práci svého řemesla a podlé toho je placen, bude mu vymáháním těchto nesporně dosti vysoko vyměřených alimentů způsobena citelná újma na jeho skutečném výdělku, velmi nízkém, poněvadž vskutku vykonávaná práce jest nízko placena, ale ještě nižší je nezabavitelné minimum při exekuci pro výživné.
Ustanovení zákona aliment. směřují však pouze proti těm, kdož se úmyslně nebo z hrubé nedbalosti vyhýbají plnění svých zákonitých povinností alimentačních nebo hledí obejíti zákon. § 1 zák. aliment. vymezuje určité náležitosti, v jichž mezích je dána povinnost právně zavázaného vykonávat určitou činnost. Jednou z takových nezbytných náležitostí je, aby měl právně zavázaný možnost vykonávati určitou činnost, která by mu výtěžek nesla. Nestanoví však tento paragraf žádnou domněnku, podle které by se musil předpokládati určitý výtěžek z činnosti, zjistí-li se určité schopnosti právně zavázaného. § 1 zák. aliment. normuje jen povinnost právně zavázaného ovšem za určitých předpokladů a modifikací.
Právní domněnka o výši mzdy nebo odměny za konané práce nebo služby jest vyslovena teprve v § 2 zákona alimentačního za předpokladu ovšem, že právně zavázaný vskutku koná trvale nebo dočasně práce nebo služby osobě blízké a mzdu nebo plat žádný, aspoň podle tvrzení, nedostává.
Závazek nemanželského otce k placení výživného nemanž. dítěti tedy nutno vždy opříti o zák. ustanovení § 166 obč. zák. a výše výživného závisí jedině na zjištění skutečného jmění a skutečného výdělku nemanželského otce. Zjistí-li soudce, že nemanželský otec nemá žádného jmění a žádného výdělku, měl by zamítnouti žádost o výživné pro tentokráte.
Jen tehdy, bude-li tvrzeno, že nemanželský otec by výdělek mohl mít a jen svou nedbalostí nebo úmyslně zanedbal konati nějakou výdělečnou činnost, která by mu výdělek vskutku přinesla, bude soudce zkoumati, zda nemanž. otec ze své viny výdělečnou činnost zanedbává, ač má možnost výdělku i určité schopnosti.
Prokáže-li však nemanželský otec, že nezanedbal bez své viny žádné možnosti, bude prost závazku výživné plniti.
Připouštíme, že de lege ferenda je účelnější ustanovovati výživné už v paternitním sporu na základě abstraktních okolností a předpokladů, neboť tím se zabraňuje hromadění zvláštních sporů o snižování přisouzeného již výživného a ulehčuje práce poručenským soudům s neustálou úpravou výživného, ale de lege lata názor svrchu citovaný v důvodech rozsudku odvolacího soudu neobstojí.
Neboť mnohokrát cit. ustanovení § 1 zák. aliment., stanovíc jako předpoklad povinnosti platiti výživné možnost určité činnosti, vychází ze správní právní zásady: »Ultra posse nemo tenetur.« Shora zmíněný názor odvolacího soudu přezírá pak, že nutným předpokladem normované povinnosti právně zavázaného jest možnost výdělečné činnosti
Havelka.

Tato věta není zcela správná, viz na př. rozh. n. s. Vážný 13527 a 15671. — Pozn. redakce.

Citace:

K otázce alimentační povinnosti nemanželského otce. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 235-237.