Daňové ručení a občanský zákon.

Jde o otázku, zda osoba, ručící ve smyslu §§ 264 a násl. zákona o přímých daních za daňový dluh osoby jiné vstoupí zaplacením daňového dluhu do všech práv státu jakožto původního věřitele, zejména zda na ni přecházejí zástavní práva ať zákonná nebo státem exekučně nabytá. Jde tedy vlastně o rozsah § 1358 obč. zák.
Nejvyšší soud rozhodnutím Vážný 15171 ze dne 2. V. 1936, Rv III 836/35 vyslovil, že ručitel nevstupuje do práv státu. Šlo o rozhodnutí slovenské, avšak pokud jde o zásadu vyslovenou v § 1358 obč. zák., se právo zemí historických a právo slovenské úplně shoduje (srovnej Rouček, Občanský zákoník, 1932, pag. 1391 a tam citovaný názor Fajnora a Zátureckého). Ustanovení zákona o přímých daních jsou ovšem stejná pro celé území státu.
V citovaném rozhodnutí vyslovuje Nejvyšší soud názor, že ručení ve smyslu zákona o přímých daních nelze směšovati s rukojemstvím podle obč. zákona a že naopak zde jde o přímý závazek na základě práva veřejného; proto prý nelze použíti ustanovení o subrogačním postihu.
Proti této argumentaci jest podle mého názoru uvésti:
a) Není především správné, že jde u daňového ručitele o přímý závazek. Tento názor jest správný pouze potud, že závazek nezakládá se na rukojemském prohlášení. Nejde ale o solidámího spoludlužníka, nýbrž daňové ručení musí býti zvlášť uplatňováno platební výzvou podle § 266 zákona o přímých daních a podle § 267 zákona o přímých daních zaniká daňové ručení současně se zánikem daňového dluhu. Již z toho jest patrno, že daňové ručení není přímým závazkem, nýbrž jest příslušenstvím daňové pohledávky vůči poplatníku samotnému.
Zanikne-li na př. daňová pohledávka částečně tím, že finanční erár povolí poplatníku během depúrační akce odpis nebo že poplatník použije daňové amnestie, na př. ve spojení s půjčkou práce nebo s půjčkou na obranu státu atd., zanikne tím i daňový dluh a ovšem i daňové ručení.1
b) Citované rozhodnutí však v důvodech výslovně praví, že i kdyby nešlo o daňového ručitele podle zákona, nýbrž o třetí osobu, která zcela dobrovolně převzala smluvní rukojemství, že by ani pak zástavní právo státu za daně nepřešlo na ručitele, zaplativšího daňový dluh. To proto, poněvadž jde o pohledávku, zakládající se na veřejném právu a opatřenou zvláštními výsadami právě z důvodu práva veřejného.
Jde tedy vlastně o zvláštní druh extrakomerciality, který má Nejvyšší soud na mysli, který ale v našem zákonodárství nemá nejmenší opory. Nebude zřejmě pochybností o tom, že čsl. stát jest oprávněn smlouvou postoupiti svoji daňovou pohledávku za svým poplatníkem třetí osobě.2 Případ takový v praksi nebude tak vzácným, zejména totiž tam, kde některý věřitel, finančník nebo banka sanuje podnik, proplácí dluhy a má tedy pochopitelný zájem na tom, získati též prd sebe zástavní práva, dříve nabytá.
Tomu-li tak, není možno rozlišovati mezi postupem smluvním a postupem ex lege. Srov. k tomu § 47 zák. o úrazovém pojištění, kde také jde o veřejnoprávní pohledávku.
c) Není možno pochybovati o tom, že daňový ručitel (ex lege), který zaplatil daňový dluh, jest osoba, jakou má na mysli § 1358, totiž osoba, která zaplatila dluhy formálně vlastní, ale materiálně cizí.3 Podle § 1358 se nevyžaduje smlouva rukojemská a právní důvod, z něhož osoba, zaplativší cizí dluhy za onen dluh ručila, jest lhostejný. Rozhoduje jen, že plátce buď osobně nebo některými svými majetkovými kusy ručil za dluh, který se jeho samotného materielně netýká; definice dluhu materielně se netýkajícího osoby zavázané, jest sice teoreticky poněkud obtížná, v praksi však zpravidla nepůsobí obtíže.
Jelikož i zvláštní výhody pohledávky při postupu přecházejí na věřitele,4 platí zajisté při správné aplikaci zákona také pro náš případ.
Bedřich Pick.

Zánik ručení nastává i v případech odpisu daní pro absolutní nedobytnost (§ 276), ovšem ale musí býti splněna podmínka §u 256, že úřední rozhodnutí o odpisu bylo straně řádným způsobem sděleno (na př. též výpisem z konta, který si strana může vyžádati). Nestalo-li se tak, jest odpis vlastně jen interní věcí fin. úřadu, ručení nezaniká a může býti tato, jen interně odepsaná daň, vymáhána. Pozn. red.
Srovnej Klang-Wolff, Kommentar při § 1393, pag. 297, sub 3, který praví: V pochybnosti nejsou přenosnými práva veřejná, pokud tu nejsou různá majetková práva veřejných korporací. Tak na př. jsou převoditelny pohledávky daňové a poplatkové a dále pohledávky proti eráru jako takové (srovnej nařízení č. 251 z 24. X. 1897, srovnej dále Ehrenzweig, Obligace, pag. 257 sub a), dále rozhodnutí Glaser-Unger, N. P. 6003 a literaturu v poznámkách 26 a 27 u Klanga).
Srovnej Stubenrauch, Kommentar, 1899, II., pag, 709, Krasnopolski, Obligationsrecht, 1910, pag. 243, Klang, pag:. 233, Sedláček, Právo obligační, 1933, §§ 512 a násl.
Hasenöhrl, Obligationen, 1899/II., pag. 206.

Citace:

Daňové ručení a občanský zákon. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 237-239.