Rozhodování o právních poměrech spořitelny města Těšína nepřísluší soudům, nýbrž zvláštní smíšené československo-polské komisi. Na soud podanou žalobu, týkající se takových poměrů, nutno tedy odmítnouti. (Závěrečný protokol k části V. smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních číslo 56 1926 Sb. z. a n.)

Ve své žalobě žádá žalující strana, aby žalované straně bylo uloženo zaplatiti jí úroky a jistinné splátky ze zápůjčky, kterou jí svého času poskytla.
Procesní soud přerušil další jednání.
Rekursní soud napadené usnesení a předcházející řízení zrušil a žalobu odmítl.
Odůvodnění: Žalující strana žádá, aby bylo uznáno, že žalovaní jsou povinni jí zaplatiti splatné úroky a jistinné splátky ze zápůjčky, kterou jim svého času poskytla. Jde tedy o poměr soukromoprávní. Rozhodování o takových nárocích přísluší soudům, ač nebylo-li přikázáno úřadům neb orgánům jiným (§ 1 c. ř. s.).
Československo-polskou smlouvou č. 56/1926 Sb. z. a n. bylo ujednáno, že právní poměry spořitelny města Těšína budou upraveny dohodou vlády československé a polské (čl. 40 uvedené smlouvy a závěrečný protokol k části V téže smlouvy). Tím je řečeno, že soudy, aspoň toho času, o žalobním nároku rozhodovati nemají. Tak také výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 11. ledna 1930 č. 36371/29, který praví, že shora uvedená dohoda utvoří teprve právní titul o tom, jak má býti jmění spořitelny města Těšína likvidováno, a na jehož základě bude možno vymáhati pohledávky této spořitelny na československé dlužníky.
První stolice měla tedy vysloviti, že žalobní nárok aspoň toho času na pořad práva nepatří a раk-li jednala a vydala napadené usnesení, odporuje to stavu věci i zákonu.
Proto, a aniž by bylo třeba zabývati se ostatními důvody stížnosti, bylo rozhodnouti, jak se stalo (§ 471 č. 7, 473, 477 č. 6 a 478 c. ř. s.).
Nejvyšší soud podanému revisnímu rekursu nevyhověl. Důvody: Závěrečným protokolem k části V. smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních č. 56/26 dohodly se smluvní strany, že do určité doby bude zjištěn stav aktiv a pasiv spořitelen tam jmenovaných, mezi nimi i žalující spořitelny města Těšína, se zřetelem k tomu, na území kterého státu tato aktiva i pasiva jsou. Zjištěním tím má býti pověřena smíšená komise československo-polská. Účelem zjištění toho je příprava základu pro dohodu a likvidaci právních poměrů jmenované spořitelny (srov. čl. 40 smlouvy).
Podle sdělení ministerstva spravedlnosti list 22 nebylo dosud provedeno zjištění aktiv a pasiv uvedených spořitelen.
Závěrečný protokol tvoří podle svého doslovu podstatnou část smlouvy č. 56/26 a není pochybnosti o tom, že smlouva ta má účin zákona.
Protokolem tím bylo tudíž zjištění aktiv žalující spořitelny odňato řádným soudům a přikázáno zvláštní komisi. Ježto zažalovaná pohledávka tvoří část aktiv žalující spořitelny, nemohou o ní jednati soudy, neboť účelem žaloby je především zjištění, že spořitelně města Těšína přísluší sporná pohledávka. O tom nesmí rozhodnouti soud, nýbrž může tak učiniti jen jmenovaná komise. Tím jest odňata sporná věc pořadu práva a bylo žalobu odmítnouti z moci úřední, neboť po dobu právní účinnosti smlouvy č. 56/26 nesmí býti jednáno o žalobách takových. Nebyl proto soud prvé stolice oprávněn zahájiti jednání o žalobě a řízení přerušiti, nýbrž měl žalobu hned odmítnouti.
Tím jsou vyřízeny i další vývody rekursu, jež po většině zabývají se věcí. Soud nemůže hleděti ani k promlčení nesplacených lhůt, nýbrž bude záležeti na zmíněné komisi, které částky uzná jako aktiva žalující spořitelny.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 2. května 1930 R II 139/30.
Karel Jelínek.

Citace:

Rozhodování o právních poměrech spořitelny. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, s. 410-411.