Označení žalované strany jejím správním orgánem (lesním úřadem, správou velkostatku) před smírčím soudem podle § 46 českého honebního zákona na místě strany samé jest důvodem pro zrušení nálezu smluvčího soudu.
V. P. vznesl na smírčí soud podle českého honebního zákona žalobu na lesní úřad a správu velkostatku v В. o náhradu škody způsobené zvěří. Smírčí soud žalobě vyhověl. Proti nálezu smírčího soudu podal spolumajitel velkostatku E. T. u okresního soudu zmateční stížnost, které soud vyhověl a výrok smírčího soudu pro nezachování formalit § 46 honebního zákona zrušil, vycházeje z názoru, že řízení je zmatečné, poněvadž ani správa velkostatku ani lesní úřad nemá způsobilosti býti ve sporu stranou a poněvadž smírčí soud odsoudil k náhradě škody někoho, kdo vůbec není pánem honitby.
Rekursní soud vyhověl stížnosti V. P. a zmateční stížnost zamítl, odůvodniv rozhodnutí své tak, že zrušovací stížnost podati lze jen pro nezachování toho, co je předepsáno v § 46 hon. zák., že nálezu smírčího soudu lze odporovati jen pro porušení formalit v § 46 hon. zák. předepsaných a jakákoliv námitka povahy meritorní že je vyloučena. Zda správně či nesprávně označena byla strana žalovaná (to jest místo vlastníka samého jeho správním orgánem), nemůže býti předmětem a důvodem zrušovací stížnosti, neboť tím, že třeba nesprávně označena byla strana povinná, nebyly porušeny předpisy v § 46 č. hon. zák.
Nejvyšší soud obnovil na dovolací stížnost spolumajitele velkostatku E. T. usnesení prvého soudu a odůvodnil své rozhodnutí takto:
... Avšak s tímto názorem rekursního soudu nelze souhlasiti. Zrušovací stížností podle § 46 hon. zák. pro Čechy lze napadati nález smírčího soudu pro nezachování toho, co v tomto paragrafu (rozuměj v § 46 hon. zák.) je nařízeno. Zrušovací stížnost nemá podle toho místa, pokud jde o meritorní část nálezu, to jest o výrok, že a jaká náhrada se má dáti (Právník ai 1904, strana 463 a násl. o vzniku § 45 a 46 hon. zák. pro Čechy, plenissimární usnesení bývalého vídeňského nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1902 Gl. U. n. ř. 1847, Dr. Pražák v Právníku z roku 1900, str. 341) a je přípustna z důvodu nedostatku formálních náležitostí co do postupu a výroku smírčího soudu § 46 hon. zák. pro Čechy předepsaných. Co se týče toho, ukládá § 46 hon. zák. vrchnímu rozsudímu, aby na žalobu o náhradu škody vyzval strany, aby jmenovaly důvěrníky, dále ukládá smírčího soudu, aby jednal o narovnání, rozumí se se stranami, a jest nepochybno, že výrok smírčího soudu může se týkati toliko stran. Než lesní úřad a správa velkostatku jsou pouhé správní orgány, které nejsou ani fysickou ani právní osobou, s níž lze jednati, ji vyzývati, a ji odsouditi. Smírčí soud jednav s lesním úřadem a správou velkostatku, pokud se týče maje je za strany a vydav výrok proti nim jako straně, nezachoval se tudíž podle § 46 hon. zák., neboť vlastně se »stranou« nejednal ani žádnou »stranu« neodsoudil a zrušovací stížnost do uvedeného nálezu smírčího soudu byla přípustna, pokud se týče jest opodstatněna. První soud vyhověl stížnosti právem a bylo na dovolací rekurs v odpor vzaté usnesení změniti jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 2. května 1930 čís. jedn. R I 295/30.1

1. Srovnej rozhodnutí v Právníku 1894, stránka 52.*)