Povinnost přihlašovati zaměstnance k pensijnímu pojištění ukládá zákon zásadně zaměstnavateli. V opomenutí včasné přihlášky nutno spatřovati zavinění, které zaměstnavatele zavazuje k náhradě škody, z tohoto opomenutí vzešlé. Zaměstnancům neukládá zákon přihlašovací povinnost. Ve sporu F. P., vdovy po modeláři, který byl u žalované firmy zaměstnán od 20. března 1920 do 31. března 1926, uvedla žalující strana, že její manžel, Josef P., podléhal pensijnímu pojištění a že byl žalovanou firmou přihlášen pouze od 29. března 1922 do 30. září 1924 a pak znovu od 20. března 1925 do 30. března 1926. Josef P. byl přihlášen k pensijnímu pojištění pouze po dobu 56 příspěvkových měsíců a nedosáhl zákonné čekací lhůty 60 příspěvkových měsíců. Následkem onemocnění tuberkulosou stal se k práci nezpůsobilým, žádal o přiznání invalidního důchodu, avšak jeho žaloba byla zamítnuta, protože nedosáhl zákonné čekací lhůty a také rozhodčí soud pro pensijní pojištění v Brně nálezem ze dne 20. prosince 1927 č. j. Cp II 54/27 zamítl žalobu ze stejného důvodu. Josef P. zemřel dne 4. dubna 1928 a zanechal po sobě vdovu a syna, narozeného dne 9. března 1926. Jeho vdova domáhala se na žalované firmě žalobou náhrady škody, vzešlé tím, že její manžel nebyl po celou dobu, po kterou u žalované strany byl zaměstnán jako modelář, přihlášen k pensijnímu pojištění a následkem toho nedosáhl zákonné čekací lhůty, jež jest podmínkou pro nárok na pensijní důchod. Rozsudkem krajského soudu v U. H. ze dne 28. ledna 1929 č. j. Ck II 151/28 byla žalovaná firma uznána povinnou, aby žalobkyni zaplatila škodu, která jí vznikla včasným nepřihlášením jejího manžela k pensijnímu pojištění. Rozsudek tento byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu v Brně jako odvolacího ze dne 26. dubna 1926 č. j. Со II 89/29. Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 2. května 1930 č. j. Rv II 485/30 zamítl dovolání žalované firmy z těchto důvodů: »Podle zjištění prvého soudu, jež převzal také soud odvolací, dospěly nižší soudy k správnému závěru, že činnost Josefa P. u žalované firmy byla ihned od počátku rázu převážně duševního. Důsledkem toho byl Josef P. již ode dne 20. března 1920 podroben pensijnímu pojištění ve smyslu § 1 čís. 3 cís. nařízení ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z. a ode dne 1. července 1920 ve smyslu § 1 odst. 2 a) zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 Sb. z. a n. Josef P. byl u žalované firmy zaměstnán do 31. března 1926 a kdyby ho tedy byla žalovaná k pensijnímu pojištění přihlásila, jak to bylo její zákonnou povinností, do 14 dnů ode dne nastoupení služby, byla by celková započítatelná doba čekací převýšila 60 příspěvkových měsíců, i když se nehledí k době od 30. září 1924 do 31. března 1925, po kterou byl Josef P. nemocen, pokud se týče k době od 1. října 1924 do 19. března 1925, po kterou nebyl u pensijního ústavu hlášen (příl. С orig.). Včasnou přihláškou byl by býval žalobkyni zabezpečen nárok na vdovský důchod a pohřebné aspoň v té výši, v jaké byly žalobkyni nižšími soudy přiznány. Žalovaná přihlásila však Josefa P. teprve dnem 29. března 1922, čímž porušila povinnost, kterou zákon ukládá zásadně zaměstnavateli (§ 73 odst. 3 cís. nař. č. 138/14 i zákona č. 89/20). V opomenutí včasné přihlášky tkví její výhradné zavinění, které ji zavazuje k náhradě škody z tohoto opomenutí vzešlé. O nějakém spoluzavinění Josefa P. nemůže býti řeči, neboť zákon neukládá přihlašovací povinnost zaměstnancům (srv. též rozh. č. 6711 a 9286 sb. n. s.). Pokud dovolatelka spatřuje zavinění Josefa P. v tom, že se proti výroku rozhodčího soudu nebránil, majíc tu patrně na zřeteli nález rozhodčího soudu pro pensijní pojištění v Brně ze dne 20. prosince 1927 č. j. Cp II 54/27/6, nemá to ve sporu významu, když dovolatelka neuvádí, jakými prostředky se měl Josef P. proti tomuto nálezu brániti (srv. § 76 odst. 5 zák. č. 89/20) a nedoličuje, zda tak mohl s úspěchem učiniti. Není tedy dovolací důvod č. 4 § 503 c. ř. s. opodstatněn, pokud byl ve smyslu zákona proveden.« Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 2. května 1930 Rv II 485/29.Dr. Langer.