Který soud Velké Prahy je příslušným povoliti exekuci vyklizením najatých místností?

Vymáhající straně A. R. jako majitelce domu v Praze XII. povolena byla usnesením okresního soudu exekučního v Praze z 11. ledna 1930, č. j. E IV 119/30, na podkladě usnesení okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu z 1. července 1929, č. j. Nc XVII 167/29, exekuce nuceným vyklizením bytu, obývaného stranou povinnou v domě vymáhající strany v Praze XII.
Ke stížnosti povinné strany do tohoto povolujícího usnesení, rozhodl krajský soud civilní v Praze, jako rekursní usnesením z 1. března 1930, č. j. R IX 208/30, že se usnesení v odpor vzaté zrušuje a prvému soudu ukládá postoupiti věc okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu v Praze jako soudu ku rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce vyklizením bytu příslušnému.
Toto rozhodnutí rekursní soud takto odůvodnil:
»Exekuční titul pro předmětnou exekuci tvoří v daném případě usnesení okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 1. července 1929, č. j. Nc XVIII 167/29-1, vyslovivší přípustnost výpovědi z najatých místností s určením času, kdy najaté místnosti mají se vykliditi; usnesení to potvrzeno bylo usnesením krajského soudu civilního v Praze jako soudu rekursního ze dne 23. listopadu 1929, č. j. R I 879/29-17:
Podle § 4 posl. odst. zák. č. 44 Sb. zák. a nař. z roku 1926 prodlouženého opatřením stálého výboru ze dne 11. října 1929, č. 156 Sb. zák. a nař., nahrazuje usnesení takové platnou výpověď.
Vzhledem k této právní povaze usnesení toho nutno je zařaditi mezi exekuční tituly, uvedené v § 1 č. 4 ex. ř.
K povolení exekuce na základě takového usnesení jest ve smyslu § 4 č. 2 ex. ř. příslušným onen soud, u něhož podán byl návrh na připuštění soudní výpovědi, tudíž v tomto případě okresní soud civilní pro vnitřní Prahu, třeba že okresnímu soudu exekučnímu v Praze, u něhož návrh exekuční byl podán, předloženo bylo vymáhající stranou usnesení prvého soudu o připuštění výpovědi s usnesením druhé instance usnesení prvého soudu potvrzujícím, neboť předložení těchto usnesení právě tak, jako připojená doložka vykonatelnosti nemohla by příslušnost okresního soudu exekučního v Praze k povolení předmětné exekuce odůvodniti, vzhledem k tomu, že v posledním odstavci § 4 ex. ř. není ustanovení § 4 č. 2 ex. ř. citováno.
O exekučním titulu ve smyslu § 1 č. 18 ex. ř. v daném případě nelze mluviti proto, že nejde o mimosoudní výpověď. Za tohoto stavu věci jest tudíž usnesení napadené, vydané soudem k povolení exekuce nepříslušným, jenž ani úmluvou stran k povolení tomu nemůže se státi příslušným (§ 51 ex. ř.), ve smyslu § 477 č. 3 a § 514 II. odst. c. ř. s. a § 78 ex. ř. zmatečným.
Bylo proto ku stížnosti napadené usnesení zrušiti.«
Potud důvody rekursního soudu.
Rekursní soud opírá své rozhodnutí jen o doslov § 4 posl. odst. ex. ř. — ale jeho rozhodnutí zákonu odporuje. To proto, že opomenul uvažovati o tom, proč se v § 4 posl. odst. necituje také č. 2 téhož paragrafu, a že si vůbec neuvědomil, jak k dnešnímu znění § 4, zejména k jeho poslednímu odstavci došlo a co je při úpravě příslušnosti k povolení exekuce tendencí exekučního řádu, zcela jasně vyslovenou.
V původním znění exek. řádu — před novelou z r. 1914 — byla upravena příslušnost k povolení exekuce takto:
a) vyšel-li exekuční titul z činnosti tuzemských řádných soudů civilních, povoloval exekuci vždy a výlučně onen soud prvé stolice, z jehož činnosti exekuční titul vyšel (§ 4 č. 1, 2, 3, 4);
b) byl-li exekuční titul mimosoudní výpovědí nájemní nebo pachtovní (§ 1 . 18), povoloval exekuci okresní soud, v jehož obvodě je najatý nebo pachtovaný předmět (§ 4 č. 5);
c) vyšel-li exek. titul z činnosti živnostenských soudů, povolil exekuci soud exekuční (§ 33 zák. č. 218/1896 ř. z.);
d) ve všech ostatních případech (§ 1 č. 8, 10 až 17, pak smíry a usnesení o peněžitých trestech a pokutách, pokud byly smíry sjednány o soukromoprávných nárocích a tresty vysloveny tuzemským soudem trestním, § 1 č. 5 a 9) povoloval exekuci okresní soud, v jehož obvodě měl dlužník svůj obecný soud, neměl-li ho však v tuzemsku, okr. soud, v jehož obvodě byl majetek, na nějž se exekuce měla vésti nebo v jehož obvodě měl býti první úkon exekuční vykonán, a byl-li tento majetek v cizozemsku, okr. soud, v jehož obvodě má své sídlo úřad nebo veřejný orgán, od něhož exekuční titul pochází (§ 4 č. 6 pův. znění a § 5 ex. ř.).
Tato pestrá a složitá ustanovení byla odstraněna novelou z r. 1914, jíž byl změněn § 4 č. 6 tak, jak zní dnes, a dodán dnešní poslední odstavec (čl. VIII, č. 1 a 2). Ve případech uvedených pod c) a d) prohlášen příslušným k povolení exekuce výlučně soud exekuční a ve případech § 4 č. 1, 3, 4 byla exekučnímu soudu přiznána příslušnost k povolení exekuce vedle soudu, z jehož činnosti exekuční titul vyšel; zároveň byla z § 5 ex. ř. vypuštěna slova »a nemá-li zavázaný obecného soudu v obvodě, kde tento zákon platí« (čl. VII, č. 3 nov.).
Jaká tendence tedy zračí se v těchto změnách? Nade vší pochybnost ta, aby i povolení exekuce bylo v zájmu urychlení výkonu exekuce soustředěno v rukou soudu exekučního. Proto novela ve případech § 4 č. 1, 3, 4 ex. ř. odstraňuje dosavadní výlučnou příslušnost soudu, z jehož činnosti exek. titul vyšel, a poskytuje vedle toho i možnost, aby bylo lze o exekuci žádati přímo u soudu exekučního; proto dále ve případech pod d) odnímá dosavadní příslušnost k povolení exekuce obecnému soudu dlužníkovu a dává ji přímo a výlučně soudu exekučnímu.
Máme-li toto na mysli, můžeme přikročiti k úvahám o tom, proč se novela nedotkla případů, kdy se návrh na povolení exekuce opírá o soudní výpověď nájemní nebo pachtovní (§ 4 č. 2) anebo o výpověď mimosoudní (§ 4 č. 5). Podle § 4 č. 2 je příslušným povoliti exekuci soud, u kterého byla výpověď dána, podle § 4 č. 5 okresní soud, v jehož obvodě je předmět najatý nebo pachtovaný. Přes toto rozdílné znění je tu upravena příslušnost k povolení exekuce zcela stejně; neboť soudem, u kterého může býti výpověď podána, je podle § 49 posl. odst. j. n. výlučně okresní soud, a to podle § 83 j. n. výlučně ten, v jehož obvodě je najatý nebo pachtovaný předmět. Poněvadž pak podle § 18 č. 4 při exekuci vyklizením je okresní soud, v jehož obvodě je najatý nebo pachtovaný předmět, také soudem exekučním, docházíme k poznání, že už podle původního znění ex. řádu byl při exekuci opřené ať o soudní či mimosoudní výpověď výlučně soud exekuční a žádný jiný povolán tuto exekuci povoliti.
Proto je zcela správné a logické, když novela v posledním odstavci § 4 necituje ani č. 2 ani č. 5. Vždyť to, co tento poslední odstavec pro č. 1, 3 a 4 připouští jako vymoženost, platí už dávno před tím pro případy č. 2 a 4, ovšem s tím rozdílem, že zde exekuční soud povoluje exekuci výlučně, kdežto tam jen vedle soudu, z jehož činnosti exekuční titul vyšel. I tento rozdíl je cenným pro posouzení názoru hájeného v rozhodnutí rekursního soudu.
Shrneme-li tedy posouzení příslušnosti k povolení exekuce, jak se jeví ve světle novely z r. 1914, musíme říci: Novela tato zjednodušuje a sjednocuje příslušnost k povolení exekuce, takže nyní je možno žádati o povolení exekuce vždy přímo u soudu exekučního, a to jde-li o exek. tituly uvedené v § 4 č. 2, 5 a 6, jenom u něho, jde-li pak o exek. tituly označené v § 4 č. 1, 3 a 4, buď u něho anebo u soudu, z jehož činnosti exekuční titul vyšel. Exekuční řád po novele z r. 1914 nezná však exek. titulů, při nichž by soud, z jehož činnosti exek. titul vyšel, byl výlučně samojediný příslušným exekuci povoliti, takže by tuto exekuci exekuční soud nikdy povoliti nemohl.
Do tohoto zákonného stavu přichází zák. č. 213/25 a vl. nař. č. 165/26, zřizující pro Velkou Prahu samostatný exekuční soud. Tento soud byl zřízen pro všechny »exekuční věci, které náležejí do příslušnosti okresních soudů v hlav. městě Praze« (§ 1 vl. nař.); to znamená totéž, co praví § 23 ex. ř., jenž pod soustředěním výkonu exekuce u jediného soudu rozumí přikázání výkonu »veškerých soudních prací, tímto zákonem sc. ex. řádem) exekučním soudům přidělených«. Záležela-li tedy »práce exekučnímu soudu exekučním řádem přidělená« v tom, aby exekuci povolil, je také tato práce po zřízení samostatného exekučního soudu přenesena na tento. Nebylo přece a nemohlo býti účelem norem zřizujících samostatný exekuční soud v Praze měniti zásady exekučního řádu o příslušnosti k povolení exekuce, a to způsobem, jenž by byl zcela jistě zhoršením dosavadního stavu.
Na konec je třeba ukázati ještě na důsledky, k nimž názor rekursního soudu vede. Tento názor především bourá ucelená ustanovení exek. řádu o příslušnosti k povolení exekuce a přivádí do nich zmatek. Abychom si to uvědomili, k tomu stačí vytknouti některé nesrovnalosti, k nimž by tento názor vedl a jež příkře odporují duchu zákona.
1. Viděli jsme, že už původní znění ex. ř. soustřeďuje povolení i výkon exekuce vyklizením výlučně v rukou exekučního soudu; podle názoru rekursního soudu by musil toto vyklizení v Praze povolovati vždy jiný soud než exekuční.
2. Poznali jsme dále, že novela z r. 1914 připouští i tam, kde exek. titul vyšel z činnosti řádných soudů, aby exekuce mohla býti povolena přímo exekučním soudem (§ 4 č. 1, 3, 4), kdežto názor rekursního soudu to vylučuje i tam, kde novelou byl exekuční soud výlučně příslušným exekuci povoliti (§ 4 č. 2). 3. Zjistili jsme, že exek. řád po novele nezná exek. titulů, při nichž by soud, z jehož činnosti exekuční titul vyšel, byl výlučně samojediný příslušným exekuci povoliti, takže, by tuto exekuci exekuční soud nikdy povoliti nemohl, kdežto názor rekursního soudu by právě jen při soudní výpovědi tuto příslušnost soudu, z jehož činnosti exek. titul vyšel, dával.
4. Je nepochybno, že na základě mimosoudní výpovědi by byl soud exekuční v Praze příslušným exekuci povoliti, což zdá se připouštěti i rekursní soud; ale podle něho by něco jiného platilo pro soudní výpověď, ačkoli, jak jsem ukázal, ustanovení § 4 č. 2 a č. 5 jsou přes různost slov obsahově zcela stejná.
5. Názor rekursního soudu zavádí nejen nesrovnalost mezi výpovědí soudní a mimosoudní, nýbrž i nesrovnalost v příslušnosti k povolení exekuce vyklizením mezi Prahou a ostatním územím platnosti exek. řádu. Všude jinde povoluje vyklizení přímo exekuční soud, jen v Praze nikoliv. Toto soustředění povolení a výkonu exekuce stalo se v zájmu urychlení exekuce. V Praze, kde je těchto exekucí ovšem nejvíce, toto urychlení patrně se nejeví rekursnímu soudu žádoucím.
Tolik všeobecně. V daném případě ovšem vyvolalo rozhodnutí rekursního soudu ještě důsledky jiné. Především pozbyl exekuční titul podle § 575 c. ř. s. vykonatelnosti, za druhé výkon exekuce byl mezitím proveden a nájemník vystěhován, za třetí hrozí tento nájemník nyní — po rozhodnutí rekursního soudu — majiteli domu žalobou o náhradu škody a opatření bytu.
Připomeneme-li, že až dosud byla ustálena v Praze správná prakse opačná, než jak ji zavádí rekursní soud, uvědomíme si také nejistotu a zneklidnění v účastněných kruzích, jež vyvolává toto zákonu odporující usnesení rekursního soudu.
—a.

Citace:

Který soud Velké Prahy je příslušným povoliti exekuci vyklizením najatých místností?. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, s. 381-385.