Věřitel mající pohledávku za bývalým c. k. erárem, nemůže vésti uhrazovací exekuci na pohledávku vyplývající z ustanovení § 208 mírové smlouvy St. Germainské, neboť tu nejde o pohledávku bývalého c. k. eráru, nýbrž o pohledávku Rakouské republiky na účet částek dlužných touto republikou z důvodů povinnosti k náhradě škod, rozuměj t. zv. reparačních povinností, stanovených v 8. části uvedené smlouvy (§ 177 násl.)

Bývalý c. k. erár byv odsouzen dáti vym. věřiteli náhradu škody, tak neučinil. Vym. věřitel žádá, aby mu k vymožení jeho pohledávky byla povolena exekuce částek, které podle § 208 mírové sml. St. Germ. mají zaplatiti nástupní státy a které prý tvoří likvidační podstatu bývalého c. k. eráru.
Kdežto první stolice návrhu vyhověla, rekursní soud jej zamítl a nejvyšší soud podanému dovolacímu rekursu nevyhověl.
Odůvodnění. Podle § 54 č. 3 a § 63 č. 4 ex. ř. musí návrh na exekuci udávati části jmění dlužníkova, na které se exekuce vésti má, pokud jde o pohledávky neb jiné nároky jako předmět exekuce, musí to tedy býti pohledávky neb nároky dlužníkovy (§ 294, 325, 331 ex. ř.), nemůže však věřitel žádati exekuci na majetkové předměty osoby třetí, která není dlužníkem jeho, jak to plyne už z předpisu § 7 ex. ř., podle něhož možno exekuci vésti právě jen proti dlužníku, t. j. na jeho jmění.
Jestliže tedy exekuční návrh udává jako předmět exekuce jmění jiného právního podmětu než dlužníkovo, nemůže exekuce býti povolena, protože nesouhlasí s exekučním titulem (§ 7, 9, 10 ex. ř.). To však činí stěžovatel, když maje podle exekučního titulu dlužníkem bývalý c. k. erár rakouský žádá za exekuci na pohledávku, vyplývající z ustanovení čl. 208 mírové smlouvy Saint Germ., neboť ta nepřísluší jeho dlužníku, bývalému c. k. eráru, nýbrž »Rakousku«, t. j. nynější republice Rakouské na účet částek dlužných touto republikou z důvodu povinnosti k náhradě škod, rozuměj t. zv. povinností reparačních, stanovených v 8. části cit. smlouvy (§ 177 násl.), budou tedy podle výslovného nařízení čl. 189 lit. b) částky sem spadající připsán ve prospěch »Rakouska«, t. j. nynější Rakouské republiky na účtu jejích závazků k náhradě škod, na kterémž lapidárně jasném ustanovení nemůže nic změniti úsilí stěžovatelovo, snažící se na místo »Rakouska«, tedy strany smlouvu uzavírající (viz vstupní formuli na stránce 1855), tedy státu živého, dosaditi likvidační podstatu bývalého Rakouska, tedy podmětu mrtvého, neexistujícího než právě uměle pod formou pozůstalostní podstaty zvané podstatou likvidační.
Tím, že v rozhodnutí zdejším ze dne 18. května 1928, č. j. R II 164/28-1 byla právní existence této likvidační podstaty uznána, nebylo ještě daleko řečeno, že a z jakých aktiv záleží a že věřitelé její dojdou v ní úhrady, jak se to stížnost vykládati snaží, vždyť mohou býti a jsou také likvidační podstaty — a možná, že i tato objeví se takovou — při nichž se na konec ukáže, že záležejí hlavně aneb výlučně z dluhů, pročež jest nemístno odvolávati se na čl. 203 cit. smlouvy, jenž jedná o jistých veřejnoprávních dluzích (stížnost nazývá to jměním bývalého Rakouska), a to tím spíše, když dluhy ty přesunuty na t. zv. nástupnické státy, a tedy ani do pasiv bývalého Rakouska nenáležejí.
Poněvadž nároky vyplývající z čl. 208 smlouvy nejsou částí aktiv jmenované likvidační podstaty bývalého Rakouska, jest docela zbytečno zabývati se otázkou, zdali by, kdyby, jak tomu stížnost chce, částí těch aktiv byly, ručily napřed, jak tomu stížnost opět chce, za ony věřitelské nároky na bývalé Rakousko, jež mírová smlouva neupravuje, zejména tedy za nároky soukromoprávní, jako jest nárok stěžovatelův, než nicméně podotknouti dlužno, že cit. předpisy mírové smlouvy (čl. 189 lit. b) a čl. 208) připisují je na úhradu reparačních platů Rakouska, uvedených v čl. 177, což jsou platy na škody válečné, a nemohou tedy žádným způsobem tomuto účelu býti odnímány a cestou soukromoprávní exekuce pro věřitele neválečných soukromoprávních pohledávek býti zabavovány, takže i kdyby stěžovatel se svou konstrukcí, že platy čl. 208 smlouvy plynouti mají do aktiv likvidační podstaty bývalého Rakouska, pravdu měl, přece by neměl práva k úhradě své neválečné pohledávky náhradní na ně sáhnouti.
Ovšem, že naprosto odpadají i další otázky, jimiž se stížnost vůči naříkanému usnesení zabývá, jako zda reparační komise jest zástupcem poddlužnických států a jakými normami (zákony) jest vázána. Není-li jmění, na něž vymáhající strana sáhnouti chce, majetkem jejího dlužníka bývalého Rakouska, nemůže exekuce podle shora uvedených předpisů exek. řádu býti povolena, a jest i v tom kuse na omylu stížnost, když má za to, že ta otázka se při rozhodování o návrhu exekučním (povolování exekuce) řešiti nemá, nýbrž, že by na ni došlo teprve, kdyby a až by reparační komise prohlásila, že žádost za výplatu odmítá. Možno tu dokonce doložiti, že nejen nelze povoliti exekuci na jmění nedluhující osoby třetí, nýbrž ani na jmění dlužníkovo, když exekuce jest nepřípustná, jakou by zde, jak ukázáno, byla, i když by předmět exekuce dlužníku náležel: neboť § 39 č. 2 ex. ř. dovoluje, když se nepřípustnost přehlédla, i exekuci pravoplatně už povolenou zrušiti, když se na nepřípustnost přijde, a to nejen na návrh, nýbrž i ex offo (§ 39, odst. 2 ex. ř.), takže, je-li nepřípustnost zřejmá již z návrhu, nesmí se exekuce povoliti a povolí-li se přes to, bude míti úspěch stížnost do toho podaná, jak ji i § 295, odst. 2. ex. ř. jako aplikaci všeobecné zásady ještě výslovně vyhražuje.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. září 1929 R II 337/29.
Karel Jelínek.

Citace:

Věřitel mající pohledávku.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 8, s. 276-278.