Dr. Petrinjensis, Bosnien und das kroatische Staatsrecht. Eine historisch-juridische Studie. Záhřeb, 1898. Str. 261.
Spis časový, kterým spisovatel dovozuje, že by připojení Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku od císaře Františka Josefa jakožto krále chorvatského nebylo nic illegitimního. Králům uherským jakožto uherským, ač od Bely II. (1131—1141) až do Matiáše Korvína (1458—1490) pojímají do svého král. titulu »Ramu« (Bosnu) jako svrchovaní její páni, tato nepřísluší. Neboť nedobyli jí, jak spis dokazuje, zbraní, nenabyli jí ženitbou (1120 Bela II. sňatkem s Helenou, dcerou arcižupana srbského), ani tím, že by se jim Belovi II. (1135) bán bosenský poddal dobrovolně v ochranu proti Byzantincům. Bylť banát bosenský od pradávna částí království chorvatského, ale náčelníci jeho tak mocnými velmoži této říše, že svedeni byli historikové k domněnce o úplné samostatnosti jejich. Z té příčiny uvádí spis doklady, že Chorvati po svém přistěhování (kol 630) opanovali i většinu Bosny směrem jižním a na východ že sousedili bezprostředně s Bulhary. Ze 7 banátů chorvatského království nabyli největší nezávislosti bánové bosenští již za domácího rodu královského, a po jeho vymření i za nastoupení Arpadovců, takže tito úmyslně proti nim vytýkali ve svém titulu dědičné právo své k Bosně. Bánové bosenští, majíce i od Kolomana jako krále chorvatského stvrzeny své výsady (smlouvou Křiževeckou r. 1102), hájili jich bedlivě a rozmnožovali je buď dobrými službami novému rodu panovnickému (1180 při přechodu Chorvatska a Bosny z panství byzantinského zase k Arpadovcům), buď stavějíce se v čele odporu proti stenčování práv království chorvatského od pozdějších Arpadovců (zvláště od Bely IV., od něhož vladaři bosenští obviňováni proto u papeže z podporování kacířů patarenských). Již za živobytí Ondřeje III. bánové tito prohlásili se pro Karla Roberta (1299) a jejich moc dovršila se za Ludvíka Andegavce, který pojav dceru bána Tvrdka v manželství, udělil tomuto (1376) titul královský. Tím však nestali se svrchovanými pány své země, nýbrž jejich poměr k říši chorvatské podobal se poměru kurfiřta braniborského jako krále pruského nebo poměru některých jihoněmeckých vladařů k říši německé, když přijali vyšší tituly od Napoleona I. Po smrti Ludvíkově (1382, neuznávaje práv jeho ženského potomstva, stal se Tvrdko na krátko i králem veškerého Chorvatska, ale již 1391 zemřel. I proti Zikmundu Lucemburskému bojovali bánové ustavičně a proti Matiáši Korvínovi dožadovali se od papeže koruny královské, aby jakožto věrní synové církve spíše domohli se podpory proti Turkům. Ale i Matiáš osočoval je (jako kdysi Bela IV.) z nadržování kacířům, až posléze za těchto roztržek podlehla Bosna Turkům (1463).
Pádem Bosny národ chorvatský byl roztržen, a Chorvati osmanského panství bojovali potom za cizí věc proti svým bratřím ve zbytku království. Noví páni přinutili své poddané k islámu aneb aspoň podporovali přestupování Chorvatů k pravoslaví, aby jimi pomocí patriarchy cařihradského a jeho duchovenstva snáze ovládali. Z katolického kleru dovolen pobyt v Bosně pouze Františkánům, kteří však musili si od generalní kapituly řádové vymoci, aby pro ně byla zřízena samostatná provincie řádová, nepodléhající jiné zahraniční. Je pozoruhodné, jak se to stalo (1514). Před tím celé chorvatské, totiž dalmatské i bosenské družstvo řádové, jmenováno bylo »provincia Bosnae«. Nyní při dělbě zůstalo chorvatské provincii jméno toto a pečeť dřívější celé provincie. Nově oddělené, vlastní bosenské, dán název »provincia Bosnae argentinae«, dána nová pečeť, ale měla pokládána býti za vikariat neb filialku chorvatské provincie řádové na tu dobu, pokud Bosna nebude vysvobozena z panství tureckého. — Pozoruhodno jest také, jak upravena nová správa Bosny. Turci řídívali se zásadou, že stát, který před dobytím od nich býval samostatným, má býti proměněn v pašalík. Opanovavše později Slavonii, většinu nynější Dalmacie, celou Liku a Krbavu s tak zvaným turec. Chorvatskem, přece neproměnili jich v samostatný pašalík, nýbrž připojili je k bosenskému. Neučinili tak, jak by se zdálo, aby usnadnili si správu těch zemí, nýbrž proto že pokládali Chorvatsko a Bosnu za země k sobě příslušné dle rady poturčených Chorvatů, kteří na dvoře sultánově nejvyšší hodnosti drželi a staré poměry mezi těmi zeměmi dobře znali.
Spisovatel uvádí doklady, že i u Němců (až do 18. stol.) zachovala se paměť o příslušnosti Bosny k Chorvatsku, a že Němci mínili »Slavonií v širším smyslu« čili »Illyrií« veškeré Chorvatsko i s Bosnou.
Tohoto veškerého království pánem stal se r. 1527 i Ferdinand Habsburský. Zvolen byv za krále uherského, domníval se zprvu, že tou volbou nabyl již i koruny Zvonimírovy; ale poslové chorvatští, kteří byli přítomni jako hosté té volbě, prohlásili, že nejsou od královského sněmu chorvatského zmocněni, aby ji uznali. A tak musil se Ferdinand podrobiti volbě také v Chorvatsku. Na sněmě Cetiňském byla koruna chorvatská Ferdinandovi a jeho mužským potomkům dána (později r. 1712 pragmatickou sankcí i na ženské potomstvo přenesena), když se byl zavázal, že šetřiti a hájiti bude všech práv království, kterých užívalo za dřívějších svých panovníků.
Z toho historického práva, ze státního práva království chorvatského prý plyne, že zabráním Bosny a Hercegoviny r. 1878 císař Frant. Josef jakožto král chorvatský nic illegitimního neučinil; ba že by nebylo lze nic proti tomu namítati, ani jestliže by země tyto annektoval a ku království chorvatskému zase přivtělil. Mimo to padají na váhu také národohospodářské poměry království Chorvatského a zvláště Dalmacie, která pokud spojena byla s Bosnou, vždy rozkvétala, a konečně jistou měrou i princip národnostní, neboť až dosud většinou obyvatelstva v obou zemích nyní zabraných (katolíky i mohamedány počítaje) jsou Chorvati: v Bosně (dle posledního sčítání) 56,30% a v Hercegovině 65,75%.
Ot. Jsk.