JUDr. Alfred Meissner a JUDr. Lev Winter, Rukověť živnostenského soudce. V Praze 1901, nákladem Odborového sdružení dělnického. Stran XIII a 335, cena 3 K.
Vydání zákona o soudech živnostenských i aktivování nových soudů živnostenských v Praze, Plzni, Teplicích, Ústí n. L. a j. vedle reorganisace starých soudů ve Vídni, Liberci, Brně a Bílsku vzbudilo malou literaturu příruček — zajímavo, že vycházejících vesměs z kruhů blízkých dělnictvu, a určených hlavně k právnickému poučení živnostenským soudcům, z řad dělnictva povolaným. V této literatuře patří kniha Meissnerova a Wintrova k nejobjemnějším, nejdůkladnějším a také celkem nejnestrannějším. V prvním díle o právu hmotném, zabírajícím dvě třetiny celé knihy, vykládají autoři nejprve v části všeobecné základní pojmy o právu a jeho pramenech, o smlouvách a jich uzavírání, formě, výkladu a plnění a pod. — vesměs srozumitelným způsobem a co do věci správněji, než jsme zvyklí nalézati na př. ve schválených učebnicích pro školy průmyslové — načež ve zvláštní části pojednávají jasným, populárním výkladem, přehojnými příklady oživeným, o smlouvě námezdní a sice jak dle všeobecného zákonníka občanského, tak dle živnostenského řádu a dle zákona obchodního. Zvláštní oddíl je zde věnován poměru učebnímu a v dodatku vykládá se smlouva nájemní. Díl druhý konečně líčí řízení u soudů živnostenských. — Co do věcného obsahu, účel spisu, býti právnickým rádcem dělnictvu, k aktivní účasti při živnostenském soudnictví povolanému, dodal mu do jisté míry povahy aggressivní. Autoři poukazujíce k tomu, že zákony pro nejasnost svou vzbuzují druhdy pochybnosti a potřebují výkladu, prohlašují přímo za povinnost dělnických soudců živnostenských, aby vyhledávali pochybnosti i tam, kde znění zákona bylo dosud pokládáno za nepochybné, a v tom smyslu i ve své knize vzbuzují pochybnosti o celé řadě zákonných ustanovení, jichž výklad byl dosud ustálen. Při tomto stanovisku shledáváme se ve spisu ovšem s názory, dosavadní theorii a politické i soudní praxi se příčícími. Na př. názor, že živnostenský řád nepřipouští úmluvy o tom, zdali výpověď má býti čili nic, nýbrž jen o tom, jak dlouhá má býti výpovědní lhůta (str. 143.), kterouž prý mohou strany ovšem umluviti i na pouhých 24 hodin (str. 144.) — minimum to zcela libovolné — nikoli však prý úplně vyloučiti. Jde li o to, »aby jedním rázem nepovstávaly massy nezaměstnaných«, nemá tento výklad bez toho praktické ceny, není-li zákonem stanovena minimální (delší) lhůta výpovědní. Podobně vzbuzují pochybnosti názory o poskytování a srážení záloh, o pojmu domáckých dělníků a pod., ač dlužno s druhé strany též uznati, že autoři své názory vždy svědomitě odůvodniti se snaží, i že leckteré nové výklady autorů mohou na prospěch dělnictva přivoditi i změnu praxe. Účelu svému hoví tudíž spis měrou co nejplnější.
G.