Вylo- li manželství rozvedeno z viny obou manželů, nelze manželce ani prozatímně сestou opatření dle §u 382. č. 8 ex. ř. povoliti výživné, jelikož toto předpokládá nárok zákonem zásadně uznaný, jakého tu ale není.

Rozsudkem ze dne 18. září 1918 G IV 57/18 bylo manželství Karla a Marie X. právoplatně rozvedeno z viny obou manželů. Marie X. podavši dne 1. dubna 1919 pod č. Cg IV 156/19 žalobu na Karla X. o placení alimentů v obnosu 800 K měsíčně, učinila návrh po rozumu § 382. č 8 ex. ř., aby manželu jejímu uloženo bylo prozatím až do právoplatného vyřízení sporu toho platiti jí výživné ve výši žalobou požadované.
Zemský soud v Praze určil prozatímní výživné, jež žalovaný manžel žalující manželce (prozatím) platiti má, částkou 300 K měsíčně.
Rekursu žalovaného vrchní zemský soud v Praze vyhověl a usnesení soudu prvního v ten rozum změnil, že se návrh Marie X. na povolení prozatímního opatření zamítá.
Odůvodnění: Rozsudkem zemského soudu v Praze ze dne 18. září 1918 bylo právoplatně uznáno, že manželství mezi Karlem a Marií X. se rozvádí z viny obou manželů. Podle dvorního dekretu ze 4. května 1841 č. 531 sb. z. s. nepřísluší manželce z viny obou stran rozvedené zpravidla žádný nárok na slušnou výživu a zůstaveno jest pouze soudci, aby na její žádost od případů k případu přihlížeje ke všem poměrům а k důvodům slušnosti, výjimečně přiměl manžela k tomu, aby poskytoval své manželce slušnou výživu. Právo navrhovatelky na slušnou výživu v §u 91. obč. z. stanovené tedy vzhledem k ustanovení dotčeného dvor. dekretu rozsudkem ze dne 18. září 1918 zaniklo. Z § 91. obč. z. tudíž oprávněnost návrhu na zatímní alimentaci odvozovati nelze a ani §§ 108. a 117. obč. z. nemají zde místa, poněvadž spor o rozvod jest již skončen. Otázku pak, zdali tu jsou podmínky pro poskytnutí výživy dle citovaného dvor. dekretu nelze, a to ani provisorně řešiti v řízení dle §u 381. a násl. ex. ř., poněvadž by se tím předbíhal o rozhodnutí sporu zahájeného mezi stranami pro placení výživného.
Neprávem tedy vyhověno bylo návrhu Marie X. na povolení prozatímního opatření dle § 382. č. 8 ex. ř. i slušelo proto vyhověti rekursu Karla X. a zrněnou v odpor vzatého usnesení návrh tento zamítnouti.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. září 1919 R I 339/19 dovolacímu rekursu manželčině nevyhověl.
Důvody: Bylo-li manželství rozvedeno též z viny manželčiny, nepřísluší této dle zákona nárok na placení výživného. To plyne jasně z ustanovení §u 1264. obč. z. posl. věty a z úvodní věty dv. dekr. ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. z. s. Mluví-li zmíněný dvorní dekret dále o tom, že manželce, jejíž manželství bylo z viny obou manželů rozvedeno, může soudce přes to k žádosti (nikoli žalobě) její přiřknouti slušné výživné, pak nejde zde o nárok zákonný, nýbrž soudcovskému uvážení jest zde pouze ponecháno, zdali v jednotlivém případě, přihlížeje ku zvláštním okolnostem jeho (stupni viny obou manželů a majetkovým poměrům jejich) nemluví důvody slušnosti proto, aby rozvedené manželce přiznáno bylo výživné.
Ježto v daném případě manželství bylo rozvedeno z viny obou manželů, nemá manželka zákonného nároku na placení výživného a nemůže se domáhati zajištění jeho prozatímním opatřením ve smyslu § 381. a násl. ex. ř., kteréž předpokládá, že se tvrdí a osvědčí nárok, zákonem zásadně uznaný. Proto nelze se dovolávat i též ustanovení §u 382. č. 8 ex. ř., které má na zřeteli platný aneb ve sporu ještě právoplatně nezamítnutý nárok na výživné.
Z těchto úvah jeví se usnesení soudu rekursního, na jehož důvody se ostatně poukazuje, případným a nebylo proto vyhověti dovolací stížnosti.

Citace:

Bylo-li manželství rozvedeno z viny obou manželů, nelze manželce. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 11, s. 130-130.