Formálně správná dědická přihláška budiž soudem přijata, pokud není zcela jisto, že spočívá na nedostatečném důvodu práva dědického a že ji vylučují přihlášky jiných dědiců.

K pozůstalosti A. F.. jež zemřela bez aseendentů, descendentů i sourozenců nezanechavši posledního pořízení, přihlásili se jako zákonní dědicové synovec, dvě neteře, jakož i sestřenice zůstavitelčina В. V. Dědické přihlášky k této pozůstalosti soud nepřijal, ježto neprokázala nijak svého práva dědického, udavši jen, že je dcerou po bratru matky zůstavíte/činy, tedy příbuznou její III. linie podle §u 731. o. z. a poněvadž pozůstali příbuzní II. linie (děti po sestře zůstavitelky), kteří se k dědictví hlásí. Je prý tedy z dědické posloupnosti vyloučena (§ 730. o. z.) a schází jí vůbec legitimace k podání dědické přihlášky. Podává-li ji přece, není po stránce formální správná, nespočívajíc v dostatečném důvodu práva dědického. Přihlášky takové musí soud odmítnouti z povinnosti úřední, (§ 122. nesp. pat.) Jen formálně správné přihlášky vyřídí se tím, že se soudem přijmou a odporují-li si, přijme je soud, načež po slyšení účastníků rozhodne, která ze stran jako žalobce z práva dědického proti druhé vystoupiti má (§ 125. pat.). — Sr. §§ 121. a 122. pat. Gl. U. 3020, 3604, 2815 a z nové řady 2582, Rinteren: Verfahren ausser Streitsachen str. 62. Schuster: Kommentar zum Verfahren ausser Streitsachen §121., Ott.: Nesporné řízení str. 66.
Rekursní soud usnesení toto zrušil uloživ soudu pozůstalostnímu, aby dědickou přihlášku B. V. znovu vyřídil odůvodniv své rozhodnutí takto:
Podle §§u 121. a 122. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. má. každý dědic, t. j. osoba činící nároky dědické na pozůstalost, před nastoupením dědictví podati dědickou přihlášku vyhovující náležitostem uvedeným v §§ 799. a 800. o. z. totiž učinili li soudu prohlášení, že nastupuje dědictví bezvýjimečně nebo s dobrodiním inventáře a vykázati právní důvod, o nějž svůj dědický nárok opírá: dědickou smlouvu, poslední pořízení nebo zákon. Přihláška musí býti vlastnoručně podepsána nebo opatřena podpisem vykázaného plnomocníka. Důkaz dědického právního důvodu muže býti podán dodatečně (§122. pat.). Každá v předepsané formě podaná přihláška budiž soudem přijata. Jak ze spisů pozůstalostních jest zřejmo, dědická přihláška stěžovatelčina všem těmto formálním ustanovením zákonným vyhovuje, pročež pozůstalostním soudem měla býti přijata, anižby tento byl oprávněn odmítnouti ji proto, že B. V. jako příbuzná zůstavitelčina ze III. linie podle §§ů 731. a 738. o. z. z dědictví jest vyloučena, ježto jsou tu příbuzní z linie II. (§ 730. o. z.) a že následkem toho domněle chybí jí vůbec legitimace k dědické přihlášce, neboť při prvém vyřizování přihlášek dědických jest se soudu obmeziti výhradně jen na zkoumání správnosti jich po stránce formální a nemůže se pouštěti do řešení otázky, zda nárok dědický jest odůvodněn také věcně.
Soud I. nerozlišuje patrně přesně obojí, uvádí-li ve svém usnesení, že dědická přihláška В. V. není formálně správná, ježto nespočívá v dodatečném důvodu práva dědického; vždyť formálně udává se v přihlášce správně jako právní důvod zákon a je-li tento také věcně dostatečným důvodem uplatňovaného nároku, o tom rozhodnouti lze jen pořadem práva (§ 2. č. 1. pat.). — Poněvadž kromě přihlášky В. V. jsou tu ještě dědické přihlášky bližších příbuzných zůstavitelčiných, rovněž o zákon se opírající, tedy dvě skupiny přihlášek vzájemně si odporujících (§§ 730. a 731. o. z.), jsou tu předpoklady pro řízení předepsané v §§ 125. a 126., odst. 2. pat. a bylo tedy povinností soudu pozůstalostního, aby je provedl, což se vsak nestalo. Vadu tuto právem stěžovatelka vytýká, pročež stížnosti její jako odůvodněné bylo vyhověno.
Nejvyšší soud dovolací stížnosti ostatních přihlášených dědiců nevyhověl z těchto důvodů: Správné a zákonu odpovídající důvody usnesení soudu rekursního nejsou vývody rekursu vyvráceny. Vzhledem k vývodům těm dlužno dodati ještě následující:
Spisy nevykazují na první pohled, že by stěžovatelce nedostávalo se legitimace k přihlášce dědické, neboť ani přihlášky domněle bližších příbuzných, ani В. V. nejsou doloženy doklady listinnými o tvrzeném stupni příbuzenstva se zůstavitelkou. Nelze tedy s naprostou bezpečností prohlásiti již nyní, že by přihláška jednoho z dědiců vylučovala přihlášku druhého. To by bylo lze důvodně tvrditi teprve po prozkoumání titulů práva dědického na základě listin plný důkaz tvořících. Poněvadž pak za nynějšího stavu spisů není ještě zjevno, že by dědická přihláška В. V. spočívala na nedostatečném důvodu práva dědického a jsou zde předpoklady, aby pojednáno bylo o odporujících sobě přihláškách k pozůstalosti, bylo právem usnesení prvního soudu zrušeno, jak tomu svědčí i předpis §u 2. č. 7. pat., jehož se sama stížnost dovolává.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 24. června 1919 č. j. R 1 234/19-1.
K tomu dovoluji si přičiniti tuto stručnou poznámku: Zásadní hledisko zračící se v usnesení soudu rekursního i nejvyššího dlužno zajisté uznati správným, zvláště doplníme-li je ještě úvahou, že i dědicové podavší formálně bezvadnou dědickou přihlášku, listinami řádně doloženou a opřenou zdánlivě o účinnější titul práva dědického, mohou přes to býti z něho vyloučeni následkem různých skutečností, s nimiž zákon spojuje ztrátu dědického práva jako jsou nezpůsobilost k dědictví (§§ 540.—546. o. z.), vzdání se jeho (§ 551 o. z.) a j., jež. snad teprve při vlastním projednání pozůstalosti se objeví. Jest proto přesný výklad ustanovení § 122. pat. zcela na místě a rozhodnutí soudu pozůstalostního, jemu nevyhovující, bylo proto ukvapeno.
R. z. s. Dr. J. Říha.

Citace:

Formálně správná dědická přihláška budiž soudem přijata. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 84-85.