Rozhodnutí vrchního zem. soudu v Praze ze dne 31. prosince 1919, č. j. Nc V 149/19-1.

Rozhodnutí toto nepotřebuje správně ani doslovu zákona ani nevystihuje účelu jeho. V onom směru přehlíží, že § 20., č. 2. praví »rozhodoval«, nikoli rozhodl. Zvoleným tímto širším výrazem zahrnuta jest zajisté veškerá činnost soudcovská, vztahující se na žalobu o rozvod, tedy nejen věcné rozhodnutí o ní rozsudkem, ale i také na př. již její vyřízení, ustanovením předepsaných tří roků smírčích, odmítnutí pro nepříslušnost a t. d. Proto restriktivní výklad vrchního soudili příčí se .zřejmě doslovu zákona. — Účelem jeho bylo patrně, aby pouhým paktem, že některý soudí žalobou o rozvod se již zabýval, založena byla jeho příslušnost k rozhodování o žádosti za rozluku. Proniká tu myšlenka táž, jež vedla k všeobecné zásadě o perpetuatio fori, vytčené v § 29. j. n., jejíž důsledek jeví se i v kompetenčním předpisu § 77., odst. 2. j. n. S hlediska theoretického dlužno dotyčné ustanovení schváliti; jeť odůvodněno úvahou, že teprve rozlukou manželství ukončeno jest definitivně právní zrušení manželského svazku, jehož faktické zrušení nastalo rozvodem soudními, ať dobrovolným nebo rozsudkem vysloveným.
R. z. s. Dr. J. Říha.

Citace:

Rozhodnutí vrchního zem. soudu v Praze ze dne 31. prosince 1919, č. j. Nc V 149/19-1. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 11, s. 132-132.