Převod nebo omezení vlastnictví?

Někdy se hlásá, že théorie jest věc méněcenná, vždycky šedá. Zde podám doklad o tom, že theoretické pochybení může vésti ke koncům, které bez nadsázky možno nazvati nesmyslnými. Jest to otázka, zda vlastnost veřejného statku jest pouhým omezeními vlastnického práva, či je-li v ní obsaženo zároveň určení nového, typického subjektu vlastnictví.
§ 2. zákona, ze dne 5. XII. 1874, č. 92 z. z. vyloučil veřejný statek z knihy pozemkové. Rejstřík, v němž jest veřejný statek seznamenán, nepodává zprávy o vlastníku. Nelze jiným způsobem určiti vlastníka? Na místě mnohých dokladu uvedl bych § 20. stavebního řádu pražského a § 23. stav. ř. pro Čechy, které praví souhlasně: »Jestliže však podle ustanovené stavební čáry nastane potřeba, aby stavba vystoupila z mezních čar pozemku stavebního, postoupí obeс stavebníkovi část ulice, jíž k tomu konci třeba. V obou případech budiž za to postoupení dána přiměřená náhrada«.
Mohla by obec prodávaiti stavebníkovi část ulice — kdyby nebyla vlastnicí veřejného statku? A v pražském obvodu asanačním prodalo se uličního pozemku za statisíce, ne-li za miliony korun. Jsou i případy, kde veřejný statek je v pozemkové knize .zapsán a vložen pro soukromou osobu, ale vlastnost veřejného statku je vyjádřena služebností (na př. kus Waldštýnského náměstí). Dle zemských zákonu v Dolních Rakousích, v Bukovině i v Tyrolech jest veřejný statek v knize pozemkové a vlastnost »veřejného statku« vyznačuje se na listě vlastnickém jako zvláštní povaha vlastnického práva. Obec ostatně dle §ů 19 (22) a násl. stav. řádu kupuje pozemky pro statek veřejný nebo je dostává zdarma jako náhradu za náklad na zařízení tělesa uličního; obec jej udržuje, propůjčuje ke kladení potrubí, kolejí, zařizuje tam sady a stromořadí, pronajímá na zřízení výkladen a restauračních zahrádek atd. atd. Nepřehledná řada dokladů dá se uvésti pro vlastnictví obce, právě tak jako pro vlastnictví okresů zemí a státu při silnicích veřejných.
Po uvážení všeho toho, sledujme konkrétní případ. Soud vyzval obec, aby pozemek, který byl v pozemkové knize jako stavební parcela, ale provedením nové úpravy ulice stal se ve skutečnosti statkem veřejným, přenesla s pozemkové knihy do seznamu statku veřejného. (Mimochodem řečeno — nemůže obec k tomuto knihovnímu pořádku býti nucena, protože § 3. zákona ze dne 23. května 1883, č. 82 ř. z. týče se jen věcných práv k nemovitostem, která zakládají povinnost k dani pozemkové. Ale vlastnictví k parcele stavební ani vlastnictví ku statku veřejnému povinnosti tukové nezakládá). Obec však se dobrovolně podrobila a učinila soudu návrh, aby podle ohlašovacího listu provedeno bylo sloučení oné části stavební parcely se sousedící parcelou statku veřejného.
Ale týž soud, který obec vyzval k provedení knihovního pořádku, zamítl její žádost. Protože prý jde o odepsání stavební par celý, připsané ve vložce knihovní obci jako vlastnictví a o sloučení této parcely s parcelou pozemkovou, která je v seznamu statku veřejného. Ale tu je prý třeba zachovati se dle §u 74. knih. ř., po případě dle zákona ze dne 6. února 1869, č. 18 ř. z. (o oddělení části knihovního tělesa) a mimo to — protože jde o změnu vlastnického práva (tedy nikoli jen o vyznačení zvláštní právní povahy jeho, která již skutečně trvá) — je prý třeba vkladní listiny ve smyslu §u 431. a 434. obč. zák. a §u 26. a 326. knih. zák. Tedy měla to býti vkladná listina s právním, důvodem, a s doložkou vkladnou!
Proti tomuto rozhodnutí bránila se obec stížností k vrchnímu soudu zemskému a poukázala k tomu, že jest vlastnicí parcely stavební, o niž jde i veřejného statku, s nímž má býti parcela sloučena, že tedy nemůže opatřiti právního důvodu a vkladné doložky, protože se nedostává druhé strany smluvní. Uvedla, že toho ani není třeba, protože nejde o převod vlastnictví, nýbrž jen o vyznačení jeho zvláštní povahy, která již je uskutečněn а у změnou regulace.
Nic na plat. Rekursní soud praví: »Správné odůvodnění usnesení soudu stolice první není nikterak zvikláno ani vyvráceno vývody v rekursu obsaženými. Stačí tudíž, odkáže-li se k němu a připojí-li se vůči rekursu ještě toto: Pozemek A, který tvoří součást veřejného statku, není povahou svou neobmezeným vlastnictvím obce, které by obec opravňovalo nakládati pozemkem podle předpisu o právu vlastnickém ve smyslu §u 353. a násl. ob. z., nýbrž je statikem obecným, každému členu obce k užívání přístupným § 288. o. z. obč. a obci jakožto obci přísluší pouhé jeho spravování. Naproti tomu jest pozemek Β, obci knihovně připsaný, v soukromém vlastnictví jejím dle cit. § 353. a násl. a může s ním obec libovolně nаkládati. Není tedy ovšem žádné pochybnosti o tom, že obec může se tohoto svého soukromého práva k pozemku vzdáti a jej obecnému užívání věnovati a takto jej z knihovní vložky dáti odepsati. To však lze provésti jen příslušným knihovním zápisem ... a zápis takový může dle výslovného ustanovení §u 74. kn. z. proveden býti pouze podle listinу, jež návrh odůvodňuje a má náležitosti ke vkladu vlastnictví potřebné.
Uvažme, kolik je zde nesprávností! Pozemek není svou povahou vlastnictvím neobmezeným. Není však vlastnictví obmezené také vlastnictvími? Přestane býti vlastníkem ten, na jehož nemovitosti má jiná osoba plné právo požívací nebo dokonce právo stavby dle zákona z roku 1912? Není přece vyloučeno, že obec zůstane vlastnicí, i když její právo bude omezeno břemenem veřejné chůze a dopravy.
Jak mohl rekursní soud citovati § 288. o majetku, jehož užívání náleží členům obce, když přece každý člověk (nejen člen obce) má právo zákonitého užívání veřejného statku jak to praví § 287. (»Věci, jež se poskytují všem státním občanům k užívání, jako silnice, veletoky, řeky, přístavy, mořské břehy, nazývají se obecným neboli veřejným statkem« !) Ne-li jinými, tedy jistě ustanoveními stavebních zákonu bylo vlastnictví veřejného statku v oblasti obce přiřčeno obci, třeba jako vlastnictví dočasně (až do změny regulace) omezené, ale časem nabývající naprosté plnosti. Neomezené vlastnictví dle §u 354. pak vůbec neexistuje tam, kde lidé žijí pohromadě (§ 364.) a neomezemost není a nemůže býti kriteriem vlastnictví.
Z tohoto theoretického pochybení vznikl neuvěřitelný požadavek, aby se obec vzdala vlastnictví k pozemku, jehož nabyla koupí, a aby jej věnovala obecnému užívání. Kdo tedy bude vlastníkem, vzdá-li se obec vlastnictví? Bude to res nullius? Co bude, změní-li se regulace? Nabude tu zase obec vlastnictví — okupací? Nebo čím? Jaký důvod má obsahovali listina vkladná? Darování? Prodej? Veřejné věnování? Derefikci? Skutečně jsou případy, kde se lidé tak snížili, že zahráli komedii: udělali smlouvu, kterou obec jako vlastnice stavební parcely, bezplatně postupuje vlastnictví svoje obci — téže obсi! — jako vlastnici statku veřejného. A to všechno na místě prajednoduché věci, aby se přenesením do seznamu veřejného statku uvedla v patrnost skutková změna v povaze vlastnictví obecního.
Obec, o níž zde jednáno, rozhodla se jinak. Na opětné vyzvání prvé stolice, aby byl proveden knihovní pořádek, prohlásila, že se vlastnictví ke svým pozemkům nevzdá, a dokud se nezmění stanovisko soudů nebo stav zákonný, pořádek knihovní provésti nemůže.
Následkem toho ve všech podobných případech dostává se jí stereotypního vyřízení: »K zdejšímu vyzvání sděluje obec, že ji není možno prováděti knihovní pořádek v příčině parcel, uvedených v ohlašovacím listě, a že je nucena ponechati parcely tyto zapsány v pozemkové knize, a to vzhledem k rozhodnutí rekursního soudu a právnímu názoru v tomto rozhodnutí uvedenému. Následkem tohoto prohlášení upouští se od provádění knihovního pořádku v příčině těchto parcel a případ povede se v evidenci.«
Sic transit gloria mundi.

Citace:

SVOBODA, Emil. Převod nebo omezení vlastnictví?. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 10, s. 113-114.