Popřel-li ze dvou zákonných dědiců k pozůstalosti se přihlásivších jeden nárok druhého proto, že tento poslednější se dědického nároku v listině soudu předložené vzdal, sluší na pořad práva odkázati toho, proti kterému svědčí listina.

V pozůstalosti po otci přihlásili se za dědice ze zákona synové А а В. A popřel dědické právo B-ovo, jelikož se tento v pozůstalosti po matce dříve projednávané práva dědického po otci výslovně zřekl. Obě dědické přihlášky byly k soudu přijaty a dědic A, jenž vylučuje dědické právo spoludědice Ba a tvrdí své výhradně právo dědické, byl na pořad práva odkázán. Zemský soud v Praze jako soud rekursní změnil usnesení stolice první a odkázal na pořad práva syna В a to z těchto důvodů:
Předem sluší podotknouti, že prvý soudce právem shledává tu případ §u 125. nesp. pat. a nikoli případ §u 2. č. 7 nesp. pat., neboť tu jde o odporující si dědické nároky, jež § 125. nesp. pat. pod dědickými přihláškami rozumí. Přihlášky dědické odporují si vždy, nemůže-li soudce vzhledem k učiněným návrhům položiti projednání pozůstalosti za základ všecky podané přihlášky dědické, aniž by to vzneseným nárokům některého účastníka odporovalo. A tomu v daném případě tak jest, ježto rekurent připisuje si výhradné právo dědické a druhého přihlášeného dědice vylučuje ze spoludědictví, na něž. si tento naopak činí nárok.
Avšak první soudce po názoru rekursního soudu nesprávně posoudil otázku, které straně přísluší přikázati roli žalobci, to jest, která má ti tu slabší (§ 126., odst. 2. nesp. pat.).
Posouzení to záleží, au zákon tu žádného ustanovení nemá. v logickém ohodnocení celého stavu věci. Pro prvého soudce bylo rozhodným, že stěžovatel uplatňuje výhradně právo dědické. To však má rekursní soud za mylné, neboť z pravidla uplatňují obě strany výhradně právo dědické, tak zejména ve případech odstavce prvního § 126., takže výhradností činěného nároku není ničeho rozhodnuto. Rozhodným je právo ne výhradné, ale dle stavu věci silnější, jak zákon praví. Silnější právo má však stěžovatel, neboť jeho zákonný nárok není odpůrci popřen, kdežto nárok odpůrcův jest stěžovatelem popřen a to ne svévolně, nýbrž se značným osvědčením, to jest s poukazem na jeho vzdání se dědických práv pozůstaviteli, prohlášené v podání ze dne 11. června 1912 (v pozůstalosti po matce), při čemž arci podotknouti dlužno, že otázka, je-li toto vzdání se platné (§ 538., § 551. st. zn. srv. čl. II. odst. 1. dílčí novely třetí a § 5. obč. z., když k §u 551. žádné zvláštní přechodné ustanovení není řešena býti může až právě v procesu o dědické právo a nikoli již zde.
Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 26. března 1919 R I 112/19 dovolacímu rekursu B-ově nevyhověl a to ze správných v podstatě důvodů usnesení soudu rekursního dodav na vývody do volací stížnosti toto: Je arci správno, že dědické právo B-ovo opírá se o stejný titul jako dědické právo spolupozustalého bratra A, totiž o zákon. Než na druhé straně nelze přehlížeti, že stěžovatel zákonný nárok svého odpůrce nepopřel, kdežto tento dědický nárok stěžovatelův popírá, tvrdě, že dědické právo jeho zaniklo zřeknutím se. Na doklad svého tvrzení předložil listinu stěžovatelem podepsanou, z níž ono zřeknutí se je na prvý pohled patrno a proti níž co do pravosti stěžovatel žádných námitek nevznesl. Nelze neuznati, že silnější právo má pro sebe ten, kdo ve svůj prospěch muže se na listinu zmíněnou odvolávati. To není však stěžovatel, důsledkem čehož byl rekursním soudem právem na pořad práva odkázán.

Citace:

Popřel-li ze dvou zákonných dědiců k pozůstalosti se přihlásivších. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 84-84.