Co jest předmětem jednání o odporu proti prozatímnímu opatření.

A (sprostředkovatel prodejů nemovitostí) předloživ soudu listinu, v níž mu majitel nemovitosti В nabídl tuto na prodej po 3 K jeden čtvereční sáh se závazností do konce roku 1918 tvrdil v žádosti, že nabídku B-ovu dopisem ze dne 14. prosince 1918 přijal a tím nemovitost jeho ukoupil. Poněvadž pak B, jak dosvědčeno dopisem jeho, prodává přes to nemovitost onu C-ovi, povolil soud okresní A-ovi prozatímní opatření proti B-ovi zapovědí nemovitost zmíněnou zcizili nebo zatížiti.
Proti opatření podal В odpor, v němž uvedl a nabídl se osvědčiti dopisy i svědky, že A dal si produkovanou jím listinnou nabídku na prodej se závazností do konce 1918 podepsati jen jako průkazní listinu, že srní prodej sprostředkovati, ve skutečnosti také, že bylo smluveno mezi stranami pouhé sprostredkovaní prodeje, za které přislíbeno A-bovi 10% provise, při čemž však A výslovně prohlásil, že smlouva ta nebude B-ovi nikterak na překážku prodati volně nemovitost, kdyby lepšího kupce sám nalezl.
První soud zjistil na základě B-em předložených listin (dopisů) a výslechem svědků, že smlouva byla uzavřena tak, jak tvrdil В a zrušili A-ovi povolené prozatímní opatření.
Rekursní soud, jsa toho mínění, že první soud neprávem jednal o nároku A-ově, změnil usnesení stolice prvé a povolené prozatímní opatření v platnosti ponechal.
Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 24. června 1919 č. R I 236/19 obnovil usnesení stolice prvé. Důvody: Navrhovatel, aby vymohl žádanou zápověď zcizení a zatížení nemovitosti odpůrci patřící, tvrdil, poněvadž takové opatření pro peněžité pohledávky dle § 379. ex. ř. jest nepřípustné, že mu přísluší nárok na nemovitost samu a to z toho důvodu, že mu ji odpůrce v listině ze dne 23. února 1918 za cenu po 3 kor. jeden čtvereční sáh ke koupi nabídl se závazností nabídky té do konce roku 1918 a on že nabídku dopisem ze 14. prosince 1918 přijal, čímž nemovitost koupil. Tvrdil tudíž navrhovatel, že uzavřel o nemovitosti kupní smlouvu určitého obsahu, z které vyvozoval nárok na dodržení její, jenž jest prý ohrožen, poněvadž tento nemovitost jiné osobě prodává.
Vedle § 389. ex. ř. přísluší navrhovateli prozatímního opatření, aby osvědčil tvrzený nárok a nebezpečí jemu hrozící. To jsou podmínky přípustnosti opatření.
Určuje-li tedy § 398. ex. ř., že byl-li podán odpůrcem navrhovatelovým odpor proti povolenému opatření, má býti po ústním jednání o něm rozhodnuto, zdali jest povolené opatření přípustné a přiměřené pak právem vzal první soudce při jednání v úvahu i navrhovatelův tvrzený nárok, je-li osvědčen čili nic, ba i otázku jeho existence, neboť osvědčí-li odpůrce, že nárok po právu vůbec nepozůstává, pak není tu osvědčení jeho, jež zákon od navrhovatele požaduje, vůbec dáno a je proto povolené opatření nepřípustné.
Mylně domnívá se rekursní soud, že odporem lze vznésti jen námitky formální a že také jen tyto mohou býti předmětem jednání o něm.
Kdyby tomu bylo tak, pak nebyl by zákon vedle opravného prostředku rekursu připustil i odpor proti povolenému opatření. Tento obranný prostředek má právě za účel předvésti soudu, jenž opatření povolil, nový materiál skutkový, což rekursem státi se nemůže.
Na základě tohoto nového materiálu a výsledků průvodů, hodících se k osvědčení, totiž takových, které ihned při jednání mohou se použíti, má soud rozhodnouti o přípustnosti povoleného prozatímního opatření, ledy také o tom, je-li tvrzený nárok navrhovatelův vůbec a jak dalece osvědčen. Popírá-li odpůrce navrhovatelův ve svém odporu nárok vůbec, popírá tím zajisté přípustnost opatření, neboť osvědčí-li při jednání, že nárok tvrzený po právu nepozůstává vůbec, pak padá osvědčení navrhovatelovo o jeho existenci, které jest přece nutnou podmínkou k povolení opatření.
Tím není ještě praejudikováno sporu hlavnímu, neboť rozhodnutím o odporu nerozhoduje se o nároku tvrzeném s konečnou platností, nýbrž jen na základě průvodů, k osvědčení se hodících, tak dalece, je-li osvědčena bezpodstatnost nároku, jak ji namítá odpůrce, či je-li osvědčena jeho existence, jak ji tvrdí navrhovatel opatření.
První soudce šel ovšem dále, než bylo potřebí. Avšak poněvadž z výsledků průvodů odpůrcem navrhovatele opatření produkovaných, zvláště i z listin (dopisů) za pravé uznaných jde na jevo, že žadatel měl prodej pozemků jen sprostředkovati, není jeho nárok na nemovitost samu, jak jej tvrdil, osvědčen vůbec, neboť veškerá průvodní moc listiny, kterouž ho osvědčiti chtěl, mizí, srovná-li se tato s jeho dopisy zaslanými D-ovi, který za majitele pozemků С-a jednal, a s listinou, jíž dal si přislíbili sprostředkovatelskou provisi.
Jest tedy v odporu se spisy rozhodnutí soudu rekursního, praví-li, že nárok navrhovatelův jest prokázán. Naopak, ze zjištění první stolice jde, že odpůrce dostatečně osvědčil, že navrhovatelem tvrzený nárok neexistuje a proto zcela důvodně první soudce povolené opatření zrušil.
Nebylo lze proto zachovali opatření ani alespoň proti dání jistoty, neboť tato nemůže nahraditi osvědčení vůbec, nýbrž toliko nedostatečné osvědčení. Není-li tu osvědčení žádného, jako zde dle zjištění soudu prvního, sluší opatření žádané vůbec zamítnouti, anebo, bylo-li povoleno, zrušiti.
Slušelo proto dovolacímu rekursu vyhověti, usnesení rekursního soudu změniti a obnovili usnesení stolice první opatření zrušující a přiřkující náklady jeho odpůrci.

Citace:

Co jest předmětem jednání o odporu proti prozatímnímu opatření. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 85-85.