Nájem restaurace lázeňké nutno považovati za pacht a nevztahují se na smlouvy takové předpisу o výpovědi z nájmu.

Krajský soud zrušil usnesení okresního soudu, jímž neschvaluje se výpověď daná nájemci lázeňské restaurace, i celé řízení usnesení tomu předcházející a soudu stolice prvé uloženo, aby po pravomoci rozhodnutí toho zahájil o výpovědi řízení dle předpisu VI. dílu. 3. oddělení civilního řádu soudního a po jeho provedení znovu rozhodl. Z důvodu: Pojmenování smlouvy nerozhoduje a její právní účinky nelze posuzovati dle toho, jaké pojmenování strany zvolily, nýbrž dlužno hleděti toliko k obsahu smlouvy. Nájem spočívá dle § 1091 obč. z. v pouhém užívání pronajaté věci, kdežto pacht z těžení věci prací a pílí. Lázeňská restaurace nebyla B-ovi propůjčena smlouvou proto, aby ji obýval, nýbrž, aby provozováním živnosti hostinské a stravovatelské a propůjčováním obytných místností lázeňským hostům, tedy svou prací a pílí z ní těžil, takže smluvní poměr má nesporný znak smlouvy pachtovní. Na zrušení poměrů pachtovních výpovědí se však předpisy nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a nař. nevztahují. Poněvadž rozhodnuto bylo o věci, jež náleží na pořad práva, v řízení nesporném, jeví se usnesení v odpor vzaté, jakož i celé řízení jemu předcházející, zmatečným. slušelo je tudíž zrušiti a zahájení příslušného zákonného řízení o vznesených námitkách naříditi.
Nejvyšší soud v rozhodnutí svém ze dne 13. května 1919 R I 185/19 dovolacímu rekursu nevyhověl. Důvody: Především sluší položiti otázku, je-li stížnost proti rozhodnutí rekursního soudu oproti předpisu § 3. nař. min. ze dne 9. února 1919 č. 62 sb. z. a nař. přípustnou.
Otázku sluší zodpovědět ikladně, jelikož uvedený zákonný předpis předpokládá, že rekursní soud rozhodne o usnesení prvního soudce o přípustnosti dané výpovědi věcně a jen v takovém případě dle duchu svého další opravný prostředek vylučuje. Takový případ zde není. Proto revisní soud podjav se přezkoumání naříkaného usnesení, shledává je správně zákonu odpovídající.
Že nařízení o ochraně nájemců na pachtovní smlouvy použíti nelze, stěžovatel ani v odpor nebéře, jelikož to také z předpisu § 1. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a nař. rozsah platnosti tohoto nařízení vyměřujícího zřejmě vyplývá.
Jedná se tudíž toliko o otázku, jde-li v případě přítomném o smlouvu nájemní či pachtovní, kterouž otázku po názoru stěžovatelovu rozhodl rekursní soud nesprávně. Zcela případně uvádí stížnost, že pouhý pronájem domu k provozování živnosti nějaké, třeba již i přiměřeně zařízeného, není pachtem nýbrž pouhým nájmem, neboť definici v § 1091 obč. z. sluší vykládati tak, že při nájmu obmezuje se nájemce jen na užívání nájemního předmětu, kdežto při pachtu pachtéř z pachtovního objektu přičiněním svým dociluje plodů, tedy výtěžků pro sebe.
Z pravidla bude hned předmět smlouvy naznačovati, je-li o něm uzavřena smlouva nájemní nebo pachtovní, jelikož některé objekty jako pozemky hospodářské, jež dle úmyslu stran mají se obhospodařovati jen s vynaložením píle a námahy vydají užitků, kdežto jiné objekty jako stavení obytelná, jsou předmětem pouhého osobního používání. Při živnostenských budovách sluší rozeznávati mezi obchodními místnostmi nebo dílnami, v nichž se obchod nebo živnost provozuje a mezi živností samou. Místnosti samy o sobě se najímají, kdežto živnost se propachtovává. Jelikož v daném případě tvoří předmět smlouvy nejen budova, které by i k různým jiným potřebám mohlo se používati, nýbrž zvláště pro restauraci zařízené výstavnosti, zahrada a různé další příslušenství vše to výlučně toliko pro lázeňskou živnost zařízené se vším inventářem a mimo to i samo hostinství či výčepnicí ví, tedy živnost, jak z listiny smluvní na jevo jde, pak nemůže býti pochybností, že jest tu smlouva pachtovní, poněvadž úmysl stran nesl se jedině ta,, aby objektu, o němž smlouva byla uzavřena, bylo výhradně užíváno jako živnosti lázeňské spojené s hostinstvím a jiné používání jest naprosto nepřípustné, nemá-li předmět smluvní ztratiti svůj dosavadní karakter.
Zcela správně uznal tedy rekursní soud, že, ano se jedná zde o výpověď z pachtu, na který zákonná ochrana pro nájemce stanovená se nevztahuje, nemělo jednáno býti dle zásad řízení nesporného, jak stanoví pro výpovědě z nájmu § 3. nař. z 9. února 1919 č. 62 sb. z. a nař. a proto řízení provedené vedle § 42. posl. odst. j. n. jako zmatečné zrušil. Stížnosti nebylo tudíž přiznati úspěchu.

Citace:

Nájem restaurace lázeňské nutno považovati za pacht. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 5, s. 61-61.