Ještě slovo k zákonu o zabrání velkých statků.

K výstižné, kritice zákona o zabrání velkých statku prof. В. Svobody, jež uveřejněna byla v předešlém čísle »Č. Pr.« dovoluji si přičiniti ještě několik poznámek, zejména po stránce praktické: Předmětem záboru pozemkového majetku jest soubor nemovitostí, jež přináležejí vlastnicky jediné osobě neb týmž spoluvlastníkům, jestliže výměra nemovitostí těch jest větší než 150 ha půdy zemědělské, neb 250 ha pudy vůbec (§ 2.) a dle § 4. téhož zákona stává se soubor nemovitostí majetkem zabraným, jestliže po vyhlášení zákona soustředí se ve vlastnictví jedné osoby, týchž spoluvlastníků, nerozvedených manželů, neb rodičů a dětí prvního stupně ze svobodného majetku tolik nemovitostí, že výměra jich přesahuje výměru naznačenou v § 2.
Jest otázka, kdo je stižen záborem. Mám za to, že § 2. jest dlužno doplnit i § 4., a že tedy stižen záborem jest soubor nemovitostí, náležejících:
1. jedné osobě,
2. těmže spoluvlastníkům,
3. nerozvedeným manželům,
4. rodičům a dětem prvního stupně.
V případě jednoho vlastníka nemůže býti věc spornou: kdo má více než 150, resp. 250 ha, jest podroben záboru, ať již má nemovitosti ty zceleny v jedné obci nebo v různých obcích, nebo v různých zemích Československého státu. Jinak jest tomu v případech ostatních. Nesporno jest sice, že má-li více spoluvlastníku nemovitost, přesahující zákonem přípustnou maximální výměru, stiženi jsou rovněž záborem. Otázka vzniká, jestliže některý z těchto spoluvlastníku má ještě sám anebo spolu s jinými spoluvlastníky další nemovitosti. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně mluví v § 2. i 4. o těсhže spoluvlastnících mám za to, že takovéto nemovitosti, náležející jednotlivým spoluvlastníkům, nebo jim ve spolku s jinými vlastníky, pokud o sobě nepřesahují zákonnou maximální výměru, nepodléhají záboru.
Pokud se týče manželu, jest nešpor no, že nerozvedení manželé jsou stiženi záborem, jestliže soubor nemovitostí jim náležející přesahuje zákonnou výměru. Zůstávají stiženi tímto záborem i tehdá, když se dají rozvésti? Mám za to, že ano, ač zákon toho nikde nestanoví, poněvadž by se pak zákon obcházel tím, že by se manželé dobrovolně rozváděli, ačkoliv by nadále spolu žili. Ustanovení v příčině manželu jest však s hlediska sociálního velice povážlivo. Muž, který má soubor nemovitostí do 150 resp 250 ha. bude vydán nebezpečí záboru, jestliže bude chtíti pojmouti za choť osobu, která má takový soubor nemovitostí, že spolu s jeho souborem přesahuje zákonnou výměru. Takovíto snoubenci vydávají se tudíž v nebezpečí, že uzavřou-li spolu sňatek manželský, budou jim nemovitosti, přesahující zákonnou výměru, zabrány. Kdyby chtěli vejíti ve sňatek, byli by nuceni jeden z obou majetku nemovitých odprodati před uzavřením manželství, neboť od té chvíle byl by obojí statek zabrán.
Další sporná otázka týče se záboru nemovitostí rodičů a jich dětí. O jednom případu zmínil se již prof. K. Svoboda ve svém článku, o· tom totiž, který vznikne když dítě-spoluvlastník zdědí další nemovitost. Dle mého názoru jest však vůbec sporno, zdali může ať rodič neb dítě, když mají společně nemovitosti nedosahující zákonné výměry maximální, ještě míti svou vlastní nemovitost. jejichž výměra spolu s prvnější, přesahuje zákonnou výměru, aniž by tato nemovitost podléhala záboru. Zákon nemluví tu o spoluvlastnictví rodičů a dětí a vzhledem k tomu lze souditi, jak také soudí prof. E. Svoboda, že záboru jsou podrobeny nejen nemovitosti, které jsou ve spoluvlastnictví rodičů a dětí, nýbrž i soubor nemovitostí, které jsou ve vlastnictví každého z těchto rodinných členu, jestliže celková výměra nemovitostí přesahuje výměru zákonnou. Раk arci má zákon opět další sociálně důležitý následek, totiž ten, že dítě statkář aneb statkář-vdovec, nemůže uzavírati sňatek manželský s osobou, která má takový soubor nemovitostí, že výměra jeho spolu s výměrou rodinných nemovitostí přesahuje zákonnou výměru, leč by riskoval nebezpečí záboru, Jak zřejmo, zákon tu skutečně omezuje svobodnou vůli člověka při uzavírání sňatku manželského, a přivádí snoubence do rozporu mezi náklonností osobní a hospodářskou nevýhodou záboru, jemuž se může vyhnouti jen prodejem nemovitostí, přesahujících zákonité maximum.
Velice temné jest též ustanovení o přidělení svobodné výměry. Volba náleží dosavadnímu vlastníku. Jak stane se však propuštění ze záboru v případě, že spoluvlastníci anebo vlastníci různých nemovitostí, jež dohromady tvoří zabraný statek (manželé, rodiče a děti) se nedohodnou? O tom v zákoně ustanovení není, a přece jest to velice důležito. Uvažme na př., že manželé, kteří před vyhlášením zákona žádali za dobrovolný rozvod a kterým rozvod byl po vyhlášení zákona povolen, zažádají pak pro nepřekonatelný odpor ve smyslu nového zákona o reformě manželství o rozloučení manželství. Nechť jsou již spoluvlastníky anebo samostatnými vlastníky souboru zabraného, bude v každém případě velice těžko rozhodnouti, jak se má zábor provésti, jestliže se nedohodnou. Mnoho též debatováno v Právnické jednotě o tom, komu náleží nyní vlastnictví zabraných nemovitostí: zdali státu, či dosavadnímu vlastníku. Mám za to, že nemůže býti sporno, že dosavadní vlastník zůstává vlastníkem až do převzetí statku státem. Tomu nasvědčuje § 5., dle něhož stát vyhrazuje si pouze právo, zabraný majetek převzíti. Stát toho po případě ani neučiní. Nasvědčuje tomu i zápis knihovní a § 17. zák. Jest to důležito pro eventuelní žalobu vlastnickou neb zápůrčí i nemohu souhlasiti s názorem, že žaloby takové není třeba, poněvadž nemovitost jest zabrána a nikdo nemůže nabývati na zabrané nemovitosti práv. To není správno, poněvadž možnost, nabývati práv, jest omezena jen pro ten případ, že stát skutečně majetek převezme a i v tomto případě jest nutno připustiti žalobu vlastnickou a zápůrčí z toho důvodu, že by jinak osoba třetí mohla nabýt i vydržením i proti státu, práva vlastnického neb jiného práva věcného.
Nejasné jest ustanovení § 7. Prof. E. Svoboda háji názor, že není k zápisu knihovnímu na majetek zabraný zapotřebí úředního svolení, ježto jednání toho druhu jsou platna a jen proti státu neúčinná.
Snad to tak zákonodárce zamýšlel, ale myslím, že to nesprávně vyjádřil; § 7. stanoví, že zcizení, pronájem, zavazení a dělení zabraného majetku vyžaduje úředního souhlasu, a že nemá bez něho proti státu právních následku. Skládá se tudíž § ten ze dvou vět. První vyžaduje úředního souhlasu k určitým jednáním a v druhé stanoví bezúčinnost jednání proti státu. Měl-li zákonodárce na mysli pouze tuto bezúčinnost, pak to měl vyjádřiti jedinou větou a nikoliv stanoviti, že se k určitým jednáním vyžaduje úředního souhlasu. Zajisté, že bude tu knihovní soudce v pochybnosti, má-li povoliti knihovní zápis bez úředního souhlasu, a vzhledem ku znění §u 7. nedoporučoval bych mu toho. Věc má velikou důležitost zejména i pro nás, notáře, když bude dlužno sepsat i notářský spis o nemovitosti, jež snad podléhá záboru. Jak známo, doporučuje se při notářských spisech, jejichž platnost závisí na svolení úřadů, aby dříve byl sepsán náčrt a teprve po jeho schválení sepsán spis. Jak má nyní notář zkoumati, zdali nemovitost, o které sepisuje listinu, jest podrobena záboru? Vždyť to může býti i malý pozemek, který náleží osobě, jež po případě v jiném okresu má další nemovitosti, které spolu s tímto pozemkem tvoří zabraný soubor. Notář vydává se tu nebezpečí, že sepíše listinu, která pro nedostatek svolení úředního bude neplatnou neb aspoň bezúčinnou. Pak arci jest vůbec veškeren obchod s nemovitostmi ohrožen a bude-li se vykládati zákon tak, že bez svolení úřadu jest jednání neplatno, nejen bezúčinno, jest znemožněna veškerá právní úprava v příčině nemovitostí vůbec, až do knihovního poznamenání záboru. To však může se státi až po letech, poněvadž stát neprohlásí ihned, které statky zabírá skutečně a zajisté že ponechá ve vlastnictví posavadních vlastníků nemovitosti v krajinách, kde nebude zatím půdy potřebovati a že sáhne na statek ten teprve pak, až toho bude třeba. Také se teprve v budoucnosti může státi statek zabraným, který nyní zabraným není.
Tím povstane úplná nejistota právní a chaos. Nejistota jest tím větší, ježto § 16. ustanovuje, že i kdyby nebyla v knihách poznámka záboru, nemůže se nikdo dovolávati nevědomosti o záboru, čímž porušena úplně zásada publicity knih pozemkových.
Jest dále otázka, jak dlouho zůstane v knihách poznámka záboru, a jak vůbec dosavadní vlastník sprostí se nejistoty, smí-li se svým statkem volně nakládati čili nic. Mám za to, že toho bude lze docíliti tím způsobem, že posavadní vlastník požádá úřad pozemkový, aby mu vydal svolení ku výmazu poznámky záboru, resp. svolení ve smyslu §u 7. zákona. Velice povážlivé jest ustanovení §u 14., že možno vyvlastniti pudu i pod meze, ustanovené §em 2. Důvody udávané: »naléhavá potřeba pudy, nepostačitelnost pozemku zabraných a obecné blaho«, jsou pojmy příliš široké a pružné a jsou i nebezpečím pro individuelní vlastnictví v případě, že pozemkový/ úřad dostane se do rukou politických stran.
S těmitéž pružnými pojmy shledáváme se v §u 11., opět v případu opačném, když jde o zvýšení zabrané zákonné výměry. Kde bude tu kontrola, aby ustanovení toho nebylo zneužíváno? Nejkrutším však ustanovením zákona jest § 18., kde i smlouvy, uzavřené po 28. říjnu 1918 o zcizení, pronájmu, a zavazení zabraného majetku, jsou proti státu bezúčinny, pokud nešlo o řádné hospodaření. To jest skutečně povážlivé a rád bych věděl, jak takováto bezúčinnost se bude prováděti, resp., jak pochodí při tom strana, která nemajíc tušení, že někdy po měsících vyjde takovýto zákon, prodala nějaký pozemek, peníze za to již zdravila a nyní má vraceti kupci peníze; a ještě hůře bude kupci, který bude sice míti nárok na vrácení peněz, ale pro insolvenci dlužníkovu nedostane nic a tak připraven bude i o svůj majetek, i o peníze, které dal. Jest to skutečně spravedlivo? Jest vůbec spravedlivo sahati na jura quacsita, když těchto práv bylo zcela správně nabyto?
Zvláštnosti tohoto zákona, jenž může býti nazván skutečně právnickým kuriosem, jest, že zákon celý jak jest, dá se velice snadno obejíti, a že celé omezení záborem může se pro budoucnost státi marným. Obejití to jest zcela jednoduché a právnicky úplně správno a zatím i připustím a to tím způsobem, že osoba, jež bude chtíti podržeti nebo nabýti více než maximální výměry zákonné, koupí pro sebe statek do 150, resp. 250 ha a pak uzavře společnost s ručením obm. se svým manželem neb se svými příbuznými a koupí na jméno těchto společností několik statků opět do výměry 150, resp. 250 ha. Jak známo, muže se takováto společnost s ručením obmezeným skládá ti pouze ze dvou osob a druhá osoba (nastrčená) muže míti nejmenší podíl 500 K. který po zápisu společnosti může postoupiti prvnímu společníku, takže ten stane se vlastníkem společenské firmy a na jméno této společenské firmy, resp. více takovýchto společenských firem, může míti statků do 150, resp. 250 ha, kolik bude chtíti! Zase jednou na tomto zákoně osvědčil se výrok: že každá theorie jest šedá1 a plyne z toho ponaučení, že při tvoření zákonu nových má býti také slyšán hlas právníku praktických.

Výrok tento arci není správný, ač pochází od Goetha. Není prostě myslitelná, aby mezi správnou theorií a mezi praxí byl nějaký rozpor. Logicky je nemožno, aby bylo theoreticky správno, co v praxi jest nesprávno. Rozpor se životem je důkaz, že theorie jest špatná. Neboť theorie chce podati obraz věcí, jak jsou, praxe vychází ze snahy, ukázati, jak mají býti. Správná theorie je nepostradatelným základem рraхе, praxe nutným doplňkem theorie. Theorie, která ani není praxí uskutečnitelná, ani praxi neukazuje cestu — není k ničemu. Správně zněl by výrok Goethův: »Každá šedá theorie jest špatná — neboť podává špatný obraz skutečnosti, která není šedá. (§ 5.)

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Ještě slovo k zákonu o zabrání velkých statků. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 3, s. 32-34.