K výkladu § 16. manželské novely ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z.

Článek pana profesora Dra Emila Svobody »Přeměna rozvodu v rozloučení manželství«, uveřejněný v čís. 5 tohoto časopisu jest mi podnětem k této úvaze.
Jsem si toho vědom, že výklad Dra Svobody, jako vynikajícího spolupracovníka při reformě manželské, jest dobře uváženým a proto jen s ostychem přicházím s odchylnými svými názory. Nelze mi, než plně s ním souhlasiti, že stilisace §u 16. jest nešťastná a přímo ledabylá. Zaviněno to bylo zajisté tím, že před schválením zákona pojaty byly do §u 16. dodatky, které nebyly uvedeny v soulad s ostatním textem, z původní osnovy převzatým.
Jednou z předních vad tohoto textování jest, že nebyly jasně od sebe odlišeny předpisy pro rozluky manželstev, rozvedených již před působností nového zákona (rozvody staré) a pro rozluky manželstev, rozvedených teprve po jeho působnosti (rozvody nové). Pročteme-ji § 16. pozorně, shledáme, že jednotlivé věty pramisené vztahují se jen na rozvody staré, jiné jen na rozvody nové.
I. Ustanovení §u 16. lit. a), odst. druhý, že po uplynutí 3 roků od provedeného soudního rozvodu netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela a že není třeba ani nepřekonatelný odpor, ani rozvážnost počinu zjišťovati, jest tak povážlivé, že dlužno je vykládati co nejúžeji a tak, aby zneužívání jeho pro lehkovážné rozluky bylo co nejvíce znemožněno.
V tomto směru zastávám názor, že zmíněný předpis platí jen pro rozvody staré a nikoliv také pro rozvody nové a to z těchto důvodů:
1. Ze znění §u 16. lit. c), jak to dále v odstavci II. rozvedu.
2. Kdyby zmíněné ustanovení mělo piatiti také pro rozvody nové, byla by tím otevřena brána bezdůvodným a lehkovážným rozlukám. Manželé, kteří by zatoužili po změně — a takových manželů vždy dosti se najde — vymohli by si bez obtíží souhlasný rozvod a po 3 létech bezdůvodnou rozluku.
Takového zneužívání zákona nelze však předpokládati při rozvodech starých, neboť tehdy nikdo nemohl se nuditi, že vydán bude zákon, který po 3letém rozvodu bez dalšího dovolí rozluku,
3. Všimneme-li si zevnější úpravy §u 16. lit. a) vidíme, že sestává ze dvou odstavců. Odstavec druhý počíná větou: »Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené ...«
A hned na to v témže odstavci následuje druhá věta: »Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu 3 léta...« Jest tedy na snadě závěr, že druhý odstavec tvoří celek a že i pro druhou větu platí podmínka v první větě vyslovená: »Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené...«
Soudím tedy, že spornou větu dlužno vykládati tak. jakoby zněla: »Uplynula-li od soudního rozvodu, před působností tohoto zákona provedeného 3 léta, netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela ... atd.«
Tomuto výkladu nebrání ustanovení §u 18., podle kterého ve sporech o rozluku pro nepřekonatelný odpor jest tento pokládati za prokázaný, uplynula-li 3 léta od provedeného soudního rozvodu; neboť
a) zákon sám ustanovuje další výhradu, totiž »pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují,
b) jedná se v řízení sporném, kde jeden manžel domáhá se žalobou rozluky proti druhému a kde jest ustanoven obhájce svazku manželského, který by jistě všechny pochybnosti o existenci nepřekonatelného odporu soudu přednesl a který proti rozsudku rozluku povolujícímu musí podati odvolání, případně i dovolání. Jest tu tedy garancií dosti, že zmíněné 3leté doby rozvodu nebude pro bezdůvodnou rozluku zneužíváno. Naproti tomu však v řízení nesporném podle §u 16. všechny tyto záruky scházejí.
Také nařízení vlády republiky Československé ze 27. června 1919 č. 362 sb. z., jímž provedena byla manželského, ve článku lI. odst. I. zastává odst. 2. platí toliko pro manželství, vydáním novely. Krátký přehled ustanovení jest tedy tento: 13. červnem 1919: soudního rozvodu aspoň 6 měsíců, ale méně než 3 léta; tu jest třeba:
b) uplynula-li od provedeného soudního rozvodu aspoň 3 léta:
tu stačí prostě zjištění této doby a že manželé společenství manželského neobnovili; naproti tomu nezjišťuje se ani souhlas druhé strany, ani nepřekonatelný odpor, ani rozvážnost počinu. 2. Manželství rozvedená po 13. červnu 1919:
Tu lze žádati za rozluku teprve, když uplynul od provedeného soudního rozvodu alespoň rok, ale lhostejno jest, uplynulo-li více let, snad více než 3 léta, neboť vždy jest třeba:
α) souhlasu druhého manžela,
β) zjištění se strany soudu, že jest tu vskutku nepřekonatelný odpor aspoň na jedné straně (judikát č. 793 uveřejněný ve sbírce rozhodnutí jako příloha věstníku pod čís. 793),
γ) zjištěnu že manželé společenství manželského neobnovili.
Pro obě skupiny pod čís. 1. a 2. uvedené platí společně:
a) souhlas druhého manžela se předpokládá, jestliže nedostaví se na soud, byv řádně a s upozorněním na následky předvolán (§ 16. lit. b),
b) druhý manžel může zmařiti cestu nespornou, bude-li u soudu tvrditi, že důvodem rozluky není nepřekonatelný odpor, nýbrž příčina jiná (ve skupině 1. a) a ve skupině 2. ovšem také odepřením svolení k rozluce) § 16. lit. c).
Co se týče kontroversy ohledně výkladu §u 16. lit. a) druhý odstavec, můžeme se těšiti aspoň tím, že nové a alespoň 3 roky trvající rozvody praktickými pro rozluku se stanou až po 13. červnu 1922, do které doby tak doufejme — celá materie manželského práva znova a jasněji bude upravena.
II. A nyní o nešťastné stilisaci §u 16. lit. c). Předpis tento zní: »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou nebo tvrdí-li jiné důvody nežli nepřekonatelný odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva.« Tedy a contrario, jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nemůže soud věc tuto vyříditi vůbec, neboť žadatele na ponad· práva odkázat i nemůže a bez souhlasu druhé strany rozluku povolili nesmí (§ 16. a), b). Uvedl jsem již ve svém článku v Právníku 1919 str. 235, že v § 16. lit. c) původní osnovy nebylo věty: »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené« a že věta tato byla tam dodána teprve pak, když do § 16. lit. a) odst. druhý vsunuta byla věta: »netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela«, protože bylo nutno oba předpisy uvésti v soulad.
Soulad tento ovšem špatně byl zjednán, ale byl by býval zjednán, kdyby sporná věta zněla takto: »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona již nejméně 3 léta rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel...«; neboť tím bylo by vyjádřeno, že při starých rozvodech, nejméně již 3 léta trvajících není vůbec třeba souhlasu druhého manžela a že nemá tedy místa odkázáni žadatele na pořad práva, jak tomu býti musí ve případě nesouhlasu při rozvodech před 13. červnem 1919 povolených a méně než 3 léta trvajících, a při rozvodech nových vůbec. Podle mého dohadu byla tedy ona slova »nejméně 3 léta rozvedené« omylem vynechána. Avšak přece ze znění § 16. lit. c): »Nejde-li о manželství před působností tohoto zákona rozvedené ... jest vidno, že zákon v § 16. lit. a) druhý odstavec, druhá věta (3letý rozvod) měl na mysli jen rozvody před 13. červnem 1919 povolené.
III. Úplně souhlasiti nutno s Drem Svobodou, že proti rozvedenému manželovi, jehož pobyt není znám, nelze provésti rozluku v řízení nesporném snad proti curatori absentis, neboť jde tu o ius personalissitniinn a kurátor nemohl by za nepřítomného manžela k rozluce svoliti, právě tak jako by nemohl svoliti k dobrovolnému rozvodu.
Proti manželovi nepřítomnému bylo by snad lze domáhati se rozluky jen cestou sporu, ačkoliv i to jest pochybné. Otázka tato vyžadovala by však zevrubnějšího pojednání.
(Doslov redaktorův.)
K tomu podotýkám: Jest dvojí hledisko, se kterého možno posuzovati sporné místo v zákoně. Prvé — de lege lata — hledí učiniti chybný zákon alespoň snesitelným v praxi. S tohoto hlediska má pravdu úvaha, kterou zde otiskujeme. Neboť se snaží zmírniti bezpráví, obsažené ve formulaci §u 16. a) druhého odstavce. Ale druhé stanovisko — de lege ferenda — musí ukázali celé nebezpečí, obsažené v nejasné formulaci zákona, aby vynutilo její zákonodárnou změnu k lepšímu. Toto stanovisko jsem zaujal ve své stati a tvrdím, že lze plně obhájiti můj výklad, dle něhož první (podmínečná) věta odstavce druhého neomezuje dosahu poslední věty, začínající slovy »Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu 3 léta«, neboť zákonodárce mohl velmi snadno vsunouti slovo, které by vyjadřovalo stejné podmínění poslední věty (na př. »uplynula-li... tři léta a jde-li o rozvod, povolený před působností tohoto zákona«) — ale neučinil toho. Mimo to třeba uváži ti, že i v původním znění (v osnově) byly věty tyto vedle sebe (»Jde-li o manželství... uplynula-li od provedeného...) aniž podmínka prvá (rozvod starý) platila pro větu druhou (každý rozvod starší tří let možno rozloučiti bez důkazu odporu a rozvážnosti, ježto právě v tříletém odloučení, které rozporu nezhojilo jest již důkaz podán). E. S.

Citace:

K výkladu § 16 manželské novely ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 9, s. 105-107.