České právo. Časopis Spolku notářů československých, 1 (1919). Praha: Spolek notářů československých, bez průběžného číslování stran
Authors:
= České právo, 1 (1919)
PDF

Dědické přihlášky zákonných dědiců fideikomisárního substituta jsou nepřípustny. —
Tito nemají nároku na jmění substituční.


Příspěvek k výkladu §§ 799. a 800., 614., 615., 537. o. z. a 122, 125. nesp. pat.
Dne 8. dubna 1879 zemřel A. B., a ve své poslední vůli ze dne 22. února 1870 jmenoval universální dědičkou Josefu H. s tím, že po její smrti všechny nemovitosti mají se prodati a takto rozděliti: 1. 1/6 synovci Ed. H., 2. 2/6 sestře A. H. nebo jejím dětem a 3. 3/6 sestře J. O. nebo jejím četným dětem. J. H. zemřela dme 23. září 1918. — Děti Ed. H. dne 23. února 1898 zemřelého přihlásily se výminečně k pozůstalosti A. B. na základě poslední vůle tohoto, čemuž odporovali dědicové Josefy H. Pozůstalostní soud řečené dědické přihlášky na soud nepřijal a vyslovil ve svém usnesení, že děti Ed. H. nároku na 2/6 substitučního jmění zanechaného Ed. H. v poslední vůli A. B. nemají, odůvodniv své rozhodnutí takto: Z vylíčeného stavu věci jest patrno, že dědická přihláška účastníků shora uvedených k pozůstalosti A. B. jest bezpředmětnou, ježto jedinou dědičkou byla J. H. Testament A. B. nebyl brán od žádné strany v odpor a zejména ne od Ed. H., který, ač řádně byl obeslán k pozůstalostnímu jednání po A. B., se vůbec nedostavil a také žádné přihlášky dědické nepodal. Z důvodu toho nemohla býti dědická přihláška na soud přijata. Ustanovení v testamentu A. B. ohledně nemovitosti J. H. zanechaných jest odkazem omezeným fideikomisární substitucí ve smyslu §§ 652. a 608. o. z. a sluší rozhodnouti, zda dědicové Ed. H. mají nárok na 3/6 o odkazu toho.
Otázku tu sluší zodpověděti záporně. V testamentu A. B., jehož pravost nikým popřena nebyla, jest jasně, způsobem všelikou pochybnost vylučujícím vysloveno, komu nemovitosti po smrti J. H. připadnouti mají, a sice 1/6 Ed. H., 2/6 A. H. nebo jejím dětem a 3/6 J. O. nebo jejím četným dětem.
Tímto zněním testamentu jsou tedy potomci Ed. H. vyloučeni, neboť kdyby byl zůstavitel na tento případ pomýšlel, byl by to zajisté tak vyslovil, jako to učinil u A. H. a J. O. Ostatně dle § 614. o. z. dlužno veškerá substituční ustanovení vykládati tak, aby volnost dědice majetkem svým disponovali co nejméně byla omezena, takže by opačný výklad testamentu A. B. příčil se tomuto zákonnému ustanovení.
Připadne tudíž 1/6 odkazu Ed. H. jako volný majetek do pozůstalosti J. H.
Soud rozhodl otázku tuto ve smyslu § 2. odst. 7. pat. z 9./VIII. 1854 čís. 208 ř. z. v řízení nesporném, poněvadž jde pouze o výklad listiny co do pravosti nepopřené a není třeba objasňovati sporné právní otázky nebo skutkové okolností a nepokládal tedy za nutno, strany na pořad práva poukazovati. Zemský soud v P. jako soud rekursní vyhověl částečně stížnosti dětí Ed. H. a usnesení pozůstalostního soudu změnil částečně, vysloviv, že jim nárok na 1/6 zmíněného substitučního jmění přísluší. Naproti tomu stížnosti, pokud čelila proti nepřijetí jejich dědických přihlášek na soud, nevyhověl z těchto důvodů:
Soud rekursní zabýval se především otázkou, lze-li stěžovatele pokládati za dědice fideikomisární, jak snaží se stížnost dovoditi, nebo jen za fideikomisární odkazníky, jak za to má soud pozůstalostní a dospěl při tom k názoru, že otázku tu dlužno v souhlasu s prvním soudem z důvodů jím uvedených zodpověděti ve smyslu posledním. Při tom podotknouti třeba, že stěžovatelé patrně přehlédli, že zůstavitelem A. B. nebyla zřízena fideikomisární substituce ohledně celého jeho jmění, nebo alikvotní části jeho (§ 532. o. z.), nýbrž jen ohledně jeho »Besitzungen«, t. j. jmění nemovitého, neboť jinaký smysl podle § 655. o. z. výrazu tomu přikládati nelze, tedy jen ohledně věcí určitého druhu, kterážto okolnost jest právě rozhodujícím, podstatným pojmovým znakem odkazu, jak z § 535. o. z. vysvítá, aniž by záleželo i na tom, že cena věcí těch činí největší část pozůstalosti, jak je tomu v daném případě (srov. také § 656 o. z.). Ze fidiekomisární substituce i při odkazu jest možnou, o tom vzhledem i k jasnému znění § 652. o. z. nemůže býti pochybnosti, právě tak jako nelze důvodně pochybovali o tom, že věc může býti odkázána více osobám (§ 651. o. z.) a různými poměrnými díly.
Pouze pro dědice platí ustanovení §§ 799. a 800. o. z. a § 122 nesp. pat. o dědických přihláškách a jich přijetí na soud, jakož i ustanovení § 125. téhož pat. o řízení při dědických přihláškách vzájemně si odporujících, jichž na odkazovníky užíti nelze. Neprávem proto vytýká stížnost, že řízení toto nebylo zavedeno. Stejně tak brojí neoprávněně proti tomu, že první soud rozhodl ve smyslu § 2. č. 7 nesp. pat., ježto podmínky předpisu toho jsou dány. V těchto směrech nemohlo jí býti přiznáno oprávnění.
Naproti tomu jest však odůvodněna podle názoru soudu odvolacího, poklid se týče oduznání nároku na l/6 jmění substitučního stěžovatelům, neboť pro výklad, že by zůstavitel A. B. chtěl potomky Ed. H. z odkazu vyloučiti, v jeho posledním pořízení opory nalézti nelze. Výslovně se tak nestalo a nelze tak usouditi ani z té okolnosti, že při dalších jménech odkazovnic A. H. a J. O. připojeny jsou dodatky »nebo jejím dětem«, a že dodatku takového ti jména Ed. M není. Lze zajisté j předpokládati, že kdyby testator byl zamýšlel případné potomstvo Ed. H. v době zřízení testamentu svobodného z nástupnictví v odkaz tohoto vyloučiti, že by tak byl učinil. Poněvadž se tak nestalo, dlužno pokládati za to, že zůstavitel úmyslu takového neměl.
Pro opačný názor není vhodno dovolávati se ustanovení § 614. o. z. proto, poněvadž zmíněnou fideikomisární substitucí zřízenou vůli pořizovatele volnost universální dědičky J. H. v disposici se zanechaným jměním byla skutečně již omezena a hájený zde názor cit. předpisu se tedy nepříčí.
Dovolacímu rekursu směřujícímu proti změňující části usnesení soudu rekursního nejvyšší soud vyhověl a obnovil usnesení soudu prvého z těchto důvodů:
Fideikomisární substitut zemřel dříve, než substituce nastala. Jde o to, zda jeho práva přešla na jeho dědice. Otázku jest řešiti se zřetelem k §u 60., III. nov. k obč. zák. dle 1. odst. §u 615. o. z. ve znění starém, poněvadž zůstavitel zemřel před 1. lednem 1917. Zůstavitel povolal za substitutu toliko Ed. H., o jeho dědicích se ani nezmíniv; tedy jich nepovolal. Jest to zřejmě význačné, poněvadž jinak ustanovil, že ostatní jmění má připadnouti A. H. nebo jejím dětem a J. O. nebo jejím četným dětem. Zemřel-li Ed. H. dříve, než substituce nastala, uhasla substituce dle §u 615. o. z., poněvadž zůstavitel povolal toliko Ed. H. a omezil dědice toliko v jeho prospěch. Přechod práva na dědice substitutovy neodpovídal by při tomto stavu vůli zůstavitelově. To souhlasí i se zásadou, vyslovenou v §u 537. o. z. a s vykládacím pravidlem §u 614. o. z. Pominutím substituce proměnilo se obmezené vlastnické právo J. H. v neobmezené právo vlastnické a nemají tedy dědicové Ed. H. práva na substituční jmění. Bylo tedy usnesení v odpor vzaté změnili a usnesení prvého soudu obnoviti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. července 1919 č. j. R. I. 233/19-1.
R. z. s. Dr. J. Říha.
Citace:
Dědické přihlášky zákonných dědiců fideikomisárního substituta. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 8, s. 95-96.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).