Warning: The application is currently in its beta version.

Právo ústavní a správní.


Hilaire Belloc and Cecil Chesterton: The party system, London, 1911, str. 226.
Kniha tato, která vzbudila v Anglii značnou pozornost, obsahuje břitkou kritiku politického života i vládní soustavy anglické. Předmět a účel její jest, jak hned v úvodu se praví, „posíliti směr, který všude jest zjevný a dochází výrazu, směr vyložiti, jako směšný k pádu přivésti a vytlačiti system, za kterého parlament, vládnoucí instituce této země, se stal nulou.“
Spisovatelé počínají svoje úvahy výkladem myšlenky representativní; dle nich v pravém systému representativním exekutiva jest zodpovědná zvolenému shromáždění a toto jest opět zodpovědno národu. Tomu tak v Anglii dnes není. Bývalá moc a váha parlamentu, jichž tento si dobyl během předešlých staletí, přešla na zvláštní výbor politický, kterýž nemá nijakého speciálního jména, — neboť působí tajně — kterýž však může býti asi nazván „the front benches“ (přední sedadla). Tento výbor není volen hlasováním, ani aklamací, ani všeobecným souhlasem. Jeho členové nevděčí své postavení ani vůli sněmovny, ani vůli národa. Výbor tento jest vybírán — hlavně z bohatých politiků a jich chráněnců — na základě čisté a neobmezené kooptace. Ve skutečnosti tvoří on jednotné těleso a jedná jako jeden muž. Obě (veliké) strany v Anglii mají svoje front benches, a obě tyto front benches přes zdánlivý odpor v programech (strany) tvoří vlastní skupinu vládnoucí, mají v podstatě veškeru moc v rukách.
V rukách této vládnoucí skupiny jest parlament vlastně jen pouhým nástrojem; tato také takřka výhradně nakládá veškerým časem sněmovním, jednotliví poslanci mají oproti ní ruce úplně svázané. Každá strana má své tajné fondy, jichž súčtováním se děje v naprosté tajnosti. Jimi nakládá vládnoucí skupina ve straně; ona řídí a kontroluje volby, jmenuje kandidáty a dopomáhá jim k vítězství. Potřebných peněz nabývá strana prodejem vysokých důstojenství (hodností peera, barona, rytíře atd.), subskripci členů a pod.
Takovýmto způsobem party system ovládá veškeren život veřejný a front benches mají otěže vlády v rukách. Jest možno tyto zlořády odčiniti? Spisovatelé tvrdí, že ano, ovšem prostředky, které k tomu mají vésti, jsou udány příliš všeobecně: politická výchova lidu, spořádaný a neodvislý tisk, náležitý a bedlivější výběr kandidátů a pod. Nedojde-li však k žádoucím opravám, jest prý veta po parlamentu anglickém.
Kniha tato neobsahuje výklad party systému, nýbrž jen jeho kritiku. Pro cizince by zajisté měla cenu mnohem větší, kdyby takovýto výklad byl připojen; tomu však tak není. Pouze kritika. K tomu dlužno připojiti, že kritisují se mnohá zla, která však jsou nutnými, ba přirozenými stinnými stránkami demokratického života vůbec. Anglie ovšem příliš stěžovati si nemusí. Dnešní korupce a zbahnění veřejného života v Anglii, jak líčeny jsou spisovateli, jsou zajisté mnohem menší, než byly za parlamentu, „nezreformovaného“ (před r. 1832), zejména v 18. století. Také úpadek parlamentarismu, jehož spisovatelé tolik litují, jest spíše všeobecnou známkou doby, než nějakým zvláštním zlem specificky anglickým. Ostatně nejznamenitější učitelé veřejného práva anglického (Anson, Dicey) zcela nepokrytě mluví o přesunutí moci s parlamentu na voličstvo a důsledně pak na vládu. Spisovatelé uvádějí také konkrétní případy líčených zlořádů; příklady ty jsou ovšem pro cizince méně přístupny a méně srozumitelný.
Celkem mohu říci, že jsem z knihy této, ač nechci popírati, že pro anglické čtenáře může býti knihou výbornou, nečerpal tolik poučení, na kolik jsem soudil dle titulu a dle reklamy.
Boh. Baxa.
Citace:
BAXA, Bohumil. The party system. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 252-253.