— 189 —
Z mezinárodního práva trestního.
Rozsudkem c. k. kraj. soudu v Novém Jičíně z 11. června 1906 byl V. H. pro zločin dle §. 81., přestupky dle §§. 312., 314., 468. tr. z. k těžkému žaláři v trvání 15 měsíců zostřenému jedním postem měsíčně — 190 —
odsouzen, výkonu trestu vyhnul se útěkem do Uher, kdež byl v Budapešti dopaden, načež řízení o vydání zahájeno.
Uh. ministerstvo spravedlnosti, jemuž rozhodnutí o přípustnosti vydání je vyhraženo, výnosem ze dne 25. února 1907 nařídilo, že V. H. pro zločin dle §. 81. tr. z. má sice býti vydán, že však vydání pro přestupky se odpírá; c. k. krajský soud v Novém Jičíně byl zároveň vyzván, by se vyjádřil, zda je ochoten V. H. s uvedeným obmezením přijati a zda jemu trest přiměřeně snížiti hodlá.
Jak se má reklamující soud zachovati?
Třeba konstatovati, že ani Rakousko ani Uhry právo vydávací zvláštním zákonem neupravují, dále že mezinárodní smlouvy mezi Rakouskem a Uhry není.
Mezinárodní povinnost vydati uprchlé zločince vzniká ze smluv o vydání (Liszt: Das Völkerrecht, str. 242.); v poměru R. a Uh. povoluje se však základem reciprocity vydání pro zločiny a přečiny, nikoliv ale pro přestupky.
Ať už vydání se děje z povinnosti mezinárodní aneb bez ní platí vždy zásada speciality: stát reklamující je obmezen na stihání činu, jenž reklamovanému v žádosti o vydání za vinu byl kladen (Lammasch: Auslieferungspflicht u. Asylrecht, str. 742, Liszt l. c., str. 246).
Zásada speciality ve smlouvách novějších bývá podrobně upravena; leč i tam, kde smlouvy o tom mlčí, se zásady té šetří.
Princip speciality ukládá pak státu reklamujícímu obmezení u vykonávání spravedlnosti trestní.
V našem případu vznikají obtíže proto, poněvadž náš platný trestní zákon ustanovení o principu speciality a jak mu s hlediska vnitřního zákonodárství vyhověti, nemá.
V poměru k Uhrám je věc ve stadiu vyjednávání, jež nedospělo ještě k definitivnímu upravení této otázky.
Právě proto nebylo lze též v našem případě min. sprav. možno, by dle §. 421. tr. ř. zakročilo o vydání V. H. bez dodatku obmezujícího, an dosud není stanoveno, jak dalece sahá princip speciality (zúžení principu toho smlouvou je totiž možné).
Máme-li na mysli principielní platnost zásady speciality, jemuž v nedostatku smlouvy vyhověti jest bezvýminečně, jak rozřešiti pak sluší z hlediska vnitřního zákonodárství případ, pakli kdo pro více deliktů byl odsouzen k jednotnému trestu (Gesamtstrafe), z kterýchž však ku př. pouze jeden podroben je vydání.
Lammasch l. c., str. 774, navrhuje de lege lerenda vyhražení práva soudcům státu reklamujícího, by obnovením řízení trestního odpočítat: mohli část trestu připadajícího na delikty konkurující vydání nepodrobené.
Pro obor práva rak. Lammasch otázku tu zůstavil nerozřešenou »Auch nach oesterr. Rechte dürfte eine dergleiehen Herabsetzung — 191 —
der bereits erkannten Gesamtstraíe nach § 410. Str. Pr. O. mbglich sein«.
S názorem tím však nelze souhlasiti (arg. §. 411. tr ř. a §. 410. tr. ř. »Milderungsgründe«), o analogii nelze mluviti, poněvadž případ 410. tr ř. s případem našim nemá nic společného.
Jedna z dřívějších osnov k zákonu trestnímu nařizuje pro případy podobné »haben die Gerichte nach den Bestimmungen des § 410. Str. Pr. O. vorzugehen u. die Strafe so zu bestimmen, ais wenn die ausgeschlossenen straíbaren Handlungen keinen Gegenstand der Anklage gebildet hätten.«
Zde se vlastně odvoláváním na § 410 tr. ř. určuje jen pořad instancí v té věci povolaných (lépe by bylo ponechati soudu nalézacímu rozhodnutí a vyhraditi veř. žalobci stížnost, pakli snad nepřiměřená částka byla vyloučena, správné by bylo, usnesení doručiti pak i obhájci ad hoc zřízenému a jemu rovněž právo stížnosti vyhraditi).
V nedostatku upravení otázky té zákonodárstvím vnitřním a nemožností docíliti řešení pomocí analogie (překážka §. 411. tr. ř.) nezbývá nic jiného, než vydání nežádati aneb od podané žádosti upustiti.
V nejnovější době však soudy řeší otázku tu kladně z následovní úvahy:
Dle §. 41. tr. z. sluší v řízení vydávacím, pakli je tu smlouva, postupovati dle smlouvy; ustanovení smluv obsahující obmezení z principu speciality plynoucí, mají tudíž zákonnou platnost a je povinností soudu jim vyhověti. (Jsou však mínění, jež upírají smlouvám význam zákona.)
Není-li smlouvy, tu vychází se z hlediska toho, že dle mezinárodních zásad jsou obmezení připojená vydání bezpodmínečně závazna a že mají týž právní význam jako obmezení, jež opírají se o princip speciality smlouvou upravený.
Soud (troj- čtyřčlenný?) usnesením nalezne, která část jednotného trestu se vyloučí, výkon této části trestu se zastaví; dodatečný výkon eliminované částice dopouští se pakli odsouzenec po vykonaném trestu do měsíce měl možnost území naše opustiti aneb když, opustiv území, opětně se vrátil. (Tato zásada je v některých smlouvách vyslovena ohledně činů, na něž žádost o vydání se nevztahovala.)
Řešení posléz uvedené asi sotva dá se uvésti v soulad s platným řádem trestním, zde vlastně, soudce sám si případ řeší ne dle zákona, nýbrž jak by snad jej zákonodárce řešil.
Je nepopíratelno, že obmezením ať smluvním, ať v konkrétním případě, učiněným s hlediska práva mezinárodního, vyhověti se musí, z toho však plyne, že zákonodárství státu reklamujícího musí pak určití svým vnitřním zákonodárstvím, jak se zachovati sluší.
Dr. Antonín Glos.