K otázce příslušnosti tuzemských soudů při úrazech železničních, přihodivších se v cizině.

Opíraje se o ustanovení zákona o povinném ručení železnic ze dne 5. března 1869, ř. z. č. 27., zejména pak o § 3. cit. z., dále o §§ 87., 99., 101. j. n., podal žalobce V. P. u obchodního senátu c. k. krajského soudu v Těšíně proti košicko-bohumínské dráze žalobu o náhradu škody, kterou utrpěl tím, že přišel při železniční nehodě na stanici R. v Uhrách ku tělesnému poškození.
O námitce jak místní tak i věcné nepříslušnosti soudu žalovanou vznesené rozhodl dovolaný soud usnesením ze dne 31. března 1906 v tom smyslu, že se námitce místní nepříslušnosti vyhovuje a že se žaloba zamítá.
V důvodech
uvedl soud podstatně, že dle § 3. zák. o povinném ručení železnic, čl. VI. úvoz. zák. k j. n. v platnosti ponechaného, patří žaloby z důvodu železničního úrazu dle volby žalobcovy výlučně před ten obchodní soud, v jehož obvodě žalovaný podnik má svoje sídlo nebo v jehož obvodě nehoda se udála. Tu však, jak jest nesporno, udála se jednak nehoda v Uhrách, jednak má žalovaná dráha sídlo v Budapešti. — Avšak ani příslušnosti dle § 87. j. n. tu není, poněvadž žalovaná společnost, mající v Budapešti svoje sídlo, má v Těšíně pouze pobočku v rejstříků tohoto soudu jako takovou zapsanou a pak jest soud závodu dle § 87. j. n. pouze upraven pro žaloby majetkového rázu a sice takové, které vzcházejí ze zaměstnání této filiálky, nikoli však pro příhody mimo obvod vedlejšího závodu se sběhnuvší. — Rovněž nelze použiti příslušnosti soudu ve smyslu § 99. j. n. Tomu čelí ustanovení čl. XX. zák. ze dne 27. června 1878, ř. z. č. 62. a § 2. prováděcího zákona ze dne 27. června 1878 ř. z. č. 63., v nichž jest co do kompetence ohledně akciových společností vyslovena zásada territoriality. Tato zásada mezi královstvími a zeměmi v říšské radě zastoupenými s jedné a Uhrami s druhé strany smluvená, nemůže býti jednostranným předpisem § 99. j. n. zrušena. — Zmíněnou smluvenou territoriální zásadu nemůže prolomiti ani žalobcem tvrzená příslušnost soudu dle § 101. j. n. (t. z. Buch- gerichtsstand), poněvadž toto zákonné ustanovení nemá na mysli případy, v nichž se jedná o mimosmluvní náhradu škody.
C. k. m. sl. vrchní soud zemský v Brně změnil však usnesením ze dne 27. dubna 1906 na stížnost žalobcovu usnesení prvého soudu v tom smyslu, že námitku nepříslušnosti c. k. krajského soudu v Těšíně zamítl z těchto
důvodů:
Doslov § 3. zákona o povinném ručení nenasvědčuje nikterak tomu, že zákonodárce chtěl také pro nehody železniční v cizině se přihodivší ustanoviti pouze kompetenci v článku tomto uvedenou. Při nejmenším se nedá z článku VI. uvoz. zák. k. j. n. vyvozovati, že měly býti všechny jiné, později v j. n. stanovené eventuální kompetence vyloučeny, zvláště když by se nedalo nahlížeti, proč zákonodárce, jenž na př. v § 101. neb v § 99. j. n. každého tuzemce ohledně každého nároku majetkového rázu chce chrániti vůči cizinci ve prospěch tuzemské judikatury, by odepříti chtěl tuto ochranu právě při železničních úrazech v cizině se udavších. Patrně měla býti citov. čl. VI. v platnosti zachována také obchodní soudní pravomoc při železničních úrazech v § 51. j. n. ostatně neopodstatněná.
Že právní zásada — locus regit actum — nemůže zrušiti rakouská ustanovení kompetenční, nepotřebuje dalšího výkladu a rovněž neobsahuje čl. XX. zák. ze dne 27. června 1878 ř. z. č. 62. a § 2. prováděcího zákona ze dne 27. června 1878 ř. z. č. 63. nijakého smluvního ustanovení, které by při nehodách železničních v Uhrách vylučovalo tuzemské kompetenční důvody, pak-li by tu byly, poněvadž hlavní účel těchto ustanovení dlužno pouze v tom hledati, aby tuzemská filiálka podniku, majícího v Uhrách svoje sídlo, ohledně právních jednání jí předsevzatých jednala také současně právně účinně a závazně pro hlavní podnik a by tato jednání byla tuzemské soudní pravomoci podrobena. Z těchto ustanovení tedy se nedá vyvozovati úsudek, k němuž I. soudce dospěl.
Rekursní soud jest toho náhledu, že zákon o povinném ručení byl zřízen pro tuzemsko a že s žalobami tuzemce proti cizozemské společnosti pro nehody železniční v cizině se přihodivší co do příslušnosti zrovna tak se má nakládati, jako s žalobami proti cizincům z jiného právního důvodu. Poněvadž pak žalovaná společnost má v tuzemsku resp. v Těšíně jmění, jest tu kompetence ve smyslu § 99. j. n. a nebylo více zapotřebí se zabývati otázkou, zda-li jest dosud platným rekurentem citovaný § 33. uher. zákona 1854. ex 1868, z něhož by se souditi dalo také na kompetenci dle § 101. j. n.
Rovněž však dlužno i pro železniční úrazy v cizině nastalé obdobně použíti (§ 7. o. z. obč.) příslušnosti obchodního soudu. Není proto jak námitka nepříslušnosti tak i stižené usnesení v ní kotvící zákonem opodstatněno, pročež slušelo rekursu vyhověti.
Ku revisní stížnosti žalované společnosti potvrdil c. k. nejvyšší soudní dvůr předchozí usnesení z jeho správných
důvodů,
k nimž ještě dodal, že z § 3 o povinném ručení nelze příslušnost dovolávaného soudu v Těšíně dovozovati, poněvadž se železniční příhoda nestala v obvodu platnosti tohoto zákona. Nikterak však nepřekáží na případ, o nějž jde, použiti ustanovení § 99. j. n., zvláště když má žaloba za účel domoci se právního nároku majetkového rázu. Ustanovení čl. XX. zák. ze dne 27. června 1878 ř. z. č. 62. a § 2. prováděcího zákona z téhož dne ř. z. č. 63. nevylučují nikterak použití všeobecných ustanovení j. n. ohledně žalob proti cizincům, poněvadž zákony tyto, pokud vůbec o kompetenci soudní pojednávají, vztahují se jen na určité případy.
(Rozh. nejv. soudu z 8. června 1906, č. 9626.)
J. Meluzín.

Citace:

K otázce příslušnosti tuzemských soudů při úrazech železničních, přihodivších se v cizině.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 5, s. 248-250.