Pozůstalá manželka, kteráž přejímá pozůstalostní jmění svého manžela cestou dědičného smíru, stává se osobní dlužnicí i ohledně knihovních dluhů na pozůstalostních nemovitostech váznoucích (§ 1278. ob. z. obč).
Na nemovitosti A-ově vázne pro spořitelnu v L. pohledávání 2916 K.
Po úmrtí A-ově převzala téhož manželka B. předluženou pozůstalost cestou smíru dědičného, načež jí veškeré poz. jmění bylo odevzdáno.
Spořitelna v L. zažalovala pak proti B. své pohledávání s návrhem, aby tato k zapravení jeho byla odsouzena pod uvarováním se exekuce vůbec. B. jediné namítala, že může býti odsouzena k zapravení pod exekucí na hypotheku.
První a druhá stolice — zde c. k. krajský jako odvolací soud v Chrudimi — rozsudkem ze dne 30. června 1906, č. j. Bc. I. 65/6 —6— žalobě úplně vyhověly.
Důvody
druhé instance jsou tyto:
Odvolání provádí se v tom směru, že v pozůstalosti manžela žalované nastalé převzetí pozůst. jmění touže jako pozůstalou manželkou nelze pokládati za zcizení vztažně koupi dědictví, a proto že také cdvolatelka není osobně ku placení žalovaného dluhu zavázána.
Než právní názor tento za správný prohlásiti nelze, spíše jest přisvědčiti právnímu náhledu soudcem prvým projevenému.
V pozůstalosti A-ově, manžela žalované, který nepopiratelné byl ohledně zažalované pohledávky osobním dlužníkem žalující spořitelny, přihlásila se žalovaná k dědictví na základě zákona s dobrodiním inventáře. Poněvadž byly tu vedle ní dítky zůstavitelovy, a přihlášky dědické opíraly se o právní důvod zákona, neměla táž dle §. 757. ob. z. o b č. nároku, aby jí pozůst. jmění do vlastnictví bylo odevzdáno. Stalo-li se však přes to, a bylo-li jí odevzdáno veškeré jmění pozůstalosti (movité i nemovité) s povinností zapraviti veškeré dluhy (jak knihovní, tak neknihovní), pozůstalostní jmění i převyšující, mohlo se tak státi — poněvadž o případ §. 73. cis. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. zde nejde, anať se tím odevzdává pozůstalost z pravidla menšího objemu určitým věřitelům na. zapravení jejich vlastních, obnosem zase zcela určitých pohledávek — ovšem za svolení a schválení soudu pozůstalostního a poručenského způsobem, kterého sice předpisy, upravující projednání a odevzdání pozůstalosti (viz §§ 797. až 822. ob. z. obč. a §§ 20. až 180. uvedeného cis. pat.), na zřeteli nemají, kterýž však v §§. 1278. a násl. ob. z. obč. upraven jest.
Žalovaná nabyla tudíž veškeré pozůst. jmění nikoliv jako dědička, nýbrž při zcizení jeho koupí a stala se tím ovšem vedle svých dítek, kteréž zůstávají representanty pozůstalosti (§ 547. ob. z. obč.), taktéž představitelkou všech práva povinností zmíněné pozůstalosti.
Nabyvši tudíž celou pozůstalost koupí, povinna jest vedle 1278. a 1282. ob. z. obč. i k osobnímu zapravení dluhů pozůstalostních.
Vždyť dědicové, prodavše žalované za svolení soudu pozůstalostního a poručenského celé jmění pozůstalostní, měli při tom výslovně na mysli, že ona sama zapraví bez ohledu na jmění pozůstalostní — kteréž přece k ukrytí dluhů pozůstalostních ani nestačilo — veškeré dluhy pozůstalostní, jmenovitě a bezpochyby i ty, které jí byly jako pozůstalostní dluhy výslovně uvedeny.
Nastal tedy touto koupí zde nejen určitý závazek mezi dědici jako representanty pozůstalosti s jedné strany a mezi žalovanou jako kupující oné pozůstalosti s druhé strany (§§ 1053. a násl., jakož §§ 1278. a násl.), nýbrž i nový právní poměr mezi věřiteli pozůstalosti a kupcem těže (§§ 1019. a 1406. ob. z. obč.), takže věřitel, zpraven byv jakýmkoliv způsobem o předsevzaté koupi a přistoupiv k ní. nabývá nových práv vůči kupci pozůstalosti.
Přistoupení toto dala spořitelna vznesením žaloby zřejmě na jevo.
Neprávem domnívá se žalovaná, že převzavši s hypothekami současně dluhy knihovní k zapravení, pouze samozřejmému předpisu §. 443. ob. z. obč. zadost učiniti chtěla a učinila. O opaku a o mylném názoru jejím přesvědčí ji zajisté jediná okolnost, na kterouž poukázati možno, že nepřevzala totiž pouze dluhy knihovní, nýbrž i neknihovní, a že přece ohledně těchto zajisté neodváží se tvrditi,. že se tu žádnou osobní dlužnicí nestala. Jako tedy převzala k osobnímu zapravení dluhy neknihovní a nepochybně osobně jest tu zavázána, stala se také osobní dlužnicí ohledně dluhů hypothekárních. Tomu svědčí také okolnost shora již uvedená, že převzala k placení dluhy ve výši pozůst. jmění přesahující, takže již z toho vyplývá zaplacení jich i ze svého jmění bez ohledu na toto jmění a tedy i na hypotheku.
Dědicové měli a mají na tom také valný zájem, aby se přejímatelka pozůst. jmění stala dlužnicí osobní, poněvadž zavázala se mimo to k zapravení jistých »dědičných« podílů na ně, kteréž tím spíše jistoty a ukrytí nabývají, čím více dluhy pozůstalostní docházejí přejímatelkou pozůst. jmění zapravení a zmenšení.
Tedy i úmysl stran, nehledě k předpisům zákona, poukazuje na to, že se žalovaná osobní dlužnicí státi měla a stala.
Třetí instance dovolání nevyhověla.
Důvody:
S jakým právním účinkem přejímá kupec dědictví závazky, do zůstavitelovy pozůstalosti náležející (§ 531. ob. z. obč.), podává se z doslovu §. 1278. ob. z. obč.
Dle něho vstupuje v platně závazky prodatele »jako dědic«. Jako dědic představuje však dle §. 547. ob. z. obč. vzhledem k dědictví zůstavitele.
V této vlastnosti jest na něm, by splnil zůstavitelův závazek takovým způsobem, jakým splniti jej bylo by zůstaviteli samu náleželo. V tomto případě není sporu o tom, že zůstavitel byl též osobním dlužníkem žalobkyně. — 28 —
Osobní závaznost přešla dle řečeného na dědice a v dalším postupu na žalovanou, na níž jest, by dědicovy závazky týmž způsobem splnila.
Nelze proto shledávati nesprávného právního posudku záležitosti v tom, že uznáno osobní ručení žalované.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 16. října 1906, č. 14028.) Flieder.