Spor o kostelík svaté Barbory v Šumberku.

Testamentem ze dne 26. prosince 1684. ustanovil měšťan šumberský Tobiáš Zikmund Dröser, že z jeho pozůstalosti připadnouti má stříbrný a pozlacený pás farnímu kostelu v Sumberku, že pás ten má býti prodán a z výtěžku jeho na tamním hřbitově postavena socha aneb kaple dle nařízení ordinarii loci, v kteréžto kapli by se každou sobotu večer odbývaly služby Boží. K rozmnožení těto nadace odkázal mimo to Tobiáš Zikmund Dröser ještě onen majetek. který dědictvím po otci jeho manželky Martinu Weiserovi jemu a jeho předemřelě manželce připadnul a to »tamquem donatio ad pias causas«.
Nadační účel, jejž měl Tobiáš Zikmund Dröser na mysli, nebyl další čas uskutečněn a byla jistina na úroky uložena. — 86 —
Teprve v roce 1752. podal děkan v Šumberku na biskupskou konsistoř v Olomouci zprávu, že majetek, jejž Tobiáš Zikmund Dröser v obnose 600 zl. odkázal, mezi tím vzrostl na 9000 zl. a žádal, aby mu bylo povoleno z této jistiny zříditi na hřbitově nákladem 800 zl. kapli, v níž by se při pohřbech ve všední dni mohly odbývat bohoslužby.
Žádané povolení bylo uděleno a byla pak zřízena na počest svaté Barbory kaple, kterou hrabě z Braidy, světící biskup v Olomouci, vysvětil. Kostelík byl ve správě římsko-katolického úřadu farního a patřily k němu mimo budovu se zařízením též pohledávky, jež byly soukromníkům na hypotéky rozpůjčeny. Majetek ten obnášel, když později kostel ten byl uzavřen, 7235 zl. 22 3/5 kr.
Za vlády císaře Josefa II. byly za účelem upravení far vydány církevně-politické zákony, jimiž bylo nařízeno zrušení a uzavření oněch vedlejších kostelů a kaplí, které se nacházely v místech, v nichž již byly farní neb filiální kostely. Na základě těchto zákonů byly tyto vedlejší kostely a kaple příslušným děkanem u přítomnosti místního faráře odsvěceny, inventura jejich majetku předsevzata, nadační listy, dlužní úpisy a hotové peníze státním úřadům odeslány, církevní věci církevnímu depositoriu, budovy pak a jiné ke kostelům těm patřící nemovitosti státní správě kamerální odevzdány.
Týž osud postihnul také kostelík svaté Barbory, jehož uzavření dne 19. září 1787 bylo guberniem nařízeno. Dne 11. listopadu 1787. předložil královský krajský úřad v Olomouci královskému guberniu likvidaci majetku, inventář a soupis majetku jmenovaného kostelíka a podal zprávu, že kostelík byl uzavřen, jeho majetek zjištěn, peníze a obligace kostelu patřící guberniu odeslány a že kostelní nářadí a klíče kostelíka jsou v uschování děkana v Šumberku. V soupisu majetku byla budova kostelní s paramenty a jiným zařízením v ceně 565 zl. 431/ kr. uvedena.
K této zprávě nařídilo královské gubernium dne 21. listopadu 1787. pod čís. 22428, aby byli dlužníci jmenovaného kostelíku poukázáni, aby úroky z dlužných kapitálů nadále odváděli k rukoum komorního úřadu platebního, aby kalichy, ornáty a vše, co jest z cínu, mosazu a mědi, lněné věci, šaty a jiné církevní věci k bohoslužbě potřebné byly sepsány a pak na potvrzení odeslány olomouckému arcibiskupovi k rozdělení na chudé kostely, aby oltáře, obrazy a jiné nářadí dřevěné uschovány a konečně aby budova kostelní po vykonaném odsvěcení a po odstranění všeho zařízení byla veřejnou dražbou prodána, při čemž si královské gubernium schválení dražby vyhradilo. Současně byl královským guberniem arcibiskup v Olomouci vyzván, aby z kostelíka paramenty vyzvedl, tyto řádně rozdělil a ohledně odsvěcení kostelíka potřebné zařídil.
Dne 17. prosince 1778. sdělil kníže-arcibiskup v Olomouci, že nařídil děkanu v Šumberku, aby paramenty zavřeného kostelíka — 87
svaté Barbory od olomouckého krajského úřadu převzal a konsistoři k rozdělení mezi chudé kostely odevzdal a že odsvěcení kostela děkanem v Šumberku již bylo vykonáno.
Dne 31. prosince 1787. pak podává královský krajský úřad v Olomouci zprávu guberniu, že děkan šumberský paramenty převzal, zasílá zároveň kapitály kostelu svatě Barbory patřící a splacené, činí návrhy na rozdělení nářadí a ku konci podotýká, že ihned po vyklizení kostelíka bude přikročeno k jeho prodeji.
Než bylo přikročeno k dražbě kostela, obrátil se magistrát města Šumberka dne 2. listopadu 1793. na královské gubernium se žádostí, aby bylo povoleno opět vykonávání bohoslužby v zavřeném kostelíku a opětné jeho vysvěcení.
Královský krajský úřad v Olomouci, jemuž žádost byla k vyjádření odeslána, praví dne 18. března 1794.: »Poněvadž se děkan v tom smyslu vyjádřil a žádal, aby jemu jako jeho předchůdcům kostelíček byl odevzdán do opatrování a správy, avšak s obmezením, že v něm pouze úmrtní mše při pohřbech čteny býti smí, navrhuje se po přání tohoto děkana a městského faráře, aby bylo povoleno svěřiti tento zrušený kostelíček šumberskému faráři k opatrování a správě s podmínkou, že bude vždy městem vydržován a všemi rekvisitami zaopatřen; návrh ten jest tím více odůvodněn, že na jiných místech s nejvyšším povolením takovéto kostelíky pohřební jsou povoleny a že kostel sám na hřbitově, stojí.
Kníže-arcibiskup Olomoucký vyjadřuje se dne 27. dubna 1794. takto: »Poněvadž město Šumberk za otevření kostelíku zažádalo jen za tou příčinou, aby na něm byly zádušní mše čteny a účastníci pohřbu jim bez ztráty času mohli býti přítomni, poněvadž dále takovéto kostelíčky na hřbitovech neodporují nejvyšším předpisům a také na více místech skutečně jsou a poněvadž také městská obec se výslovně zavázala, že kostelíček znova zřídí, potřebnými parametry opatří a o něj bude v budoucnosti pečovat, není dle našich náhledů příčiny, žádané otevření odepřít; bylo by ale za příčinou odstranění možných rozporů vhodilo, tento hřbitovní kostelíček přenechati tak, jak tomu bylo dříve, městskému faráři do opatrování a do správy jeho majetku.«
Dne 7. května 1794. vyzvalo gubernium krajský úřad v Olomouci, aby po vyšetření finančního stavu obce se vyjádřil, zdaliž obec nové vydání může zastat bez újmy svých druhých povinností, poněvadž prý magistrát šumberský ve své žádosti se zmiňuje, že městská obec jest ochotna kostelíček, který na střeše jest velice poškozen, do řádného stavu uvésti a v takovémto stavě též udržovati, dokud nenabude kapitálu, z jehož úroků bude lze náklady za udržování platiti, a poněvadž možnost, že kostel své vlastní jmění nabude, jest v tak daleké budoucnosti, že na této naději nelze zřídit! trvalý ústav, a poněvadž z druhé strany podpory z kostelního —
majetku farního byly by na úkor potřebám farního, jakož i bývalého dominikánského, nyní filiálního kostela.
Krajský úřad podal dne 20. července 1794. uspokojivé vysvětlení, v němž k tomu poukazuje, že při zbožné mysli měšťanstva šumberského není obavy, že by kostelíček kdy postrádal podpory dobrodinců.
V podání na Jeho Veličenstvo praví královské gubernium:
»Magistrát města Šumberku podal jménem obce přiloženou žádost za opětné otevření kaple svaté Barbory na dvorní rozkaz ze dne 10. září 1787. uzavřené za povolení čtení zádušních mší při pohřbech a podotýká, že obec k zřízení a k udržování tohoto kostelíčka nežádá žádné podpory z náboženského fondu, nýbrž že náklady ty sama ze svého důchodu ponese. Tato žádost byla doručena olomouckému krajskému úřadu po slyšení okresního děkana k vyšetření a k podání posudku a byl dle přílohy učiněn návrh na vyhovění žádosti převezmou-Ii se povinnosti, jak to obec navrhla. O tom bylo vyžádáno dobrozdání olomouckého knížete arcibiskupa a týž připojil se k žádosti obce s podmínkou, aby dočasnému městskému faráři svěřen byl dozor nad tímto kostelíkem a správa jeho majetku, jak tomu bylo dříve. »Poněvadž jsme ale chtěli nabýt přesvědčení, jestli městský důchod bez nesnází bude moci tolik uložit stranou, aby kostelík zřízen a udržován byl, a jeho náklad na věčné časy uhraditi, vyžádali jsme sobě, abychom o této krajským úřadem úplně přehlédnuté okolnosti měli jistotu, sumární bilanci příjmů a vydání potvrzenou vrchností, a dali jsme vyšetřiti stavební stav kaple, jakož i náklad k jejímu opětnému zařízení potřebný. Ale jak z obdržené zprávy vysvítá, odpadne příspěvek z obecních důchodů jak pro nynějšek, tak i pro budoucnost úplně tím, že již několik dobrodinců složilo 300 zl. v hotovosti, který obnos stačí, aby opravy byly předsevzaty a vnitřní upravení kostelíčka úplně pořízeno a by k jeho příštímu vydržování už nyní malý kapitál zbyl. Jiní čekají ale jen na povolení otevření kostelíka, aby smýšlení své příspěvky projevili, takže při zbožné horlivosti šumberského měšťanstva není obavy, že by kostelíček ten byl kdy bez příspěvků a bez fondu k jeho udržování nutného. Za těchto okolností a poněvadž jak vrchnost a krajský úřad, tak kníže-arcibiskup s otevřením kaple souhlasí, neváháme co nejuctivěji navrhnouti, aby přání městské obce šumberské, zakládajícímu se v zbožném smýšlení v navrženém způsobě a s tou podmínkou bylo vyhověno, že z toho náboženskému fondu ani nejmenší břemeno povstati nemá«.
Nejvyšší dvorní dekret ze dne 23. srpna 1794. čís. 1354. má pak toto znění:
»Obci města Šumberku povoluje se k návrhu král. zemského gubernia v souhlase s druhými zemskými úřady učiněnému ze dne 5. t. m. opětné otevření kaple sv. Barbory od r. 1787. uzavřené pod — 89 —
podmínkou, že z toho náboženskému fondu žádné břemeno povstati nemá«.
Toto nejvyšší rozhodnutí, adresované na král. gubernium, bylo dne 6. září 1794. pod čís. 15339. intimováno krajskému úřadu s rozkazem, aby o tom byla dána vědomost městské obci šumberské a aby učiněno bylo další opatření ohledně splnění podmínek. Současně podalo o tom král. gubernium zprávu kníže-arcibiskupskému ordinariátu »k laskavé vědomosti« (zur beliebigen Wissensehaft).
Jaká opatřeni učinil krajský úřad a ordinariát, o tom žalobník nepodává žádných vysvětlení. Finanční prokuratura tvrdí pouze všeobecně, že kostel sv. Barbory po opravě byl jak dříve farářem šumberským spravován, že ale tato správa se nyní jen budovy a jejího zařízení a majetkoprávního nároku proti obci šumberské na její udržování týkala.
V inventuře šumberského kostela farního z roku 1905. děje se zmínka o umrlčí kapli ti sv. Barbory a podotýká se, že patří k farnímu kostelu, že nemá žádných příjmů a že jest udržována městem.
Městská obec šumberská také až po nejnovější dobu nesla náklad na opravu, pořídila rozličné nářadí pro kostel a platila kostelníka.
Jinak byl kostel sv. Barbory až do poslední doby užíván výhradně farním duchovenstvem k náboženským výkonům římskokatolickým a byl jen pro ně zařízen. Nachází se tam 5 oltářů, 15 větších a 4 menší lavice, varhany a věžní zvonek. Klíče ke kostelu choval farář aneb s jeho svolením kostelník a byly purkmistrovi k jeho žádosti vydávány, když byly konány opravy, aneb když předsevzaty byly prohlídky stavební neb revise ze stanoviska bezpečnostní policie. Povolení ke konání funkcí bohoslužebných nebyla nikdy žádána »ani udílena. Zvláště pak byly v kostele sv. Barbory čteny mše v letech 1824. až 1877. testamentárně nadaně a užívalo se kostela k bohoslužbám v pondělí hodové, o všech Svatých, na dušičky, na sv. Marka a zvonilo se při rozličných příležitostech. Kostelníkovi udílel rozkazy farář.
Teprve v roce 1903. počala náboženská obec starokatolická se svolením obce šumberské užívat kostela, což mělo za následek, že římsko-katolické duchovenstvo zastavilo dobrovolně další funkce v kostele.
Kostelní budova stojící na stavební částici čís. 241, zapsána jest v pozemkové knize města Šumberka v knih. vl. 906. do vlastnictví města Šumberka. Připsání to stalo se v r. 1878. při zakládání nových pozemkových knih a není při zápisu žádného právního důvodu. Tehdejší představený fary Jan Tinkl při šetření navrhnul, aby byla stavební area 214. připsána katolické farní obci šumberské s přifařenými obcemi s patronátem města Šumberka, kdežto zástupce města odvolávaje se na darování císaře Josefa II. a více než 30leté držení, činil nárok vlastnický pro obec šumberskou. — 90 —
Návrh, jejž učinila finanční prokuratura v zastoupení kostela sv. Barbory, zní:
1. Budiž zjištěno, že přísluší kostelu sv. Barbory v Šumberku neobmezené vlastnictví ke kostelní nemovitosti stavební prostora čís. 241. v Šumberku se zařízením.
2. žalovaná městská obec šumberská budiž odsouzena uznati toto neobmezené vlastnictví, zdržeti se každého zasáhnutí do vlastnického práva kostela sv. Barbory, zvláště ponecháním v platnosti povolení, které dala starokatolické obci náboženské k užívání budovy a vystaviti vyjádření, že k vložení práva vlastnického pro kostel sv. Barbory v pozemkové knize katastrální obce šumberské knih. vl. 906 svoluje,
3. že se zjišťuje, že městská obec šumberská jest povinna, kostelní budovu v řádném a slušném stavě udržovati a na věcné potřeby tohoto kostela potud nésti náklady, pokud kostel ten nebude míti vlastního dostatečného majetku.
Žalovaná obec vytýkala nepřípustnost spojení návrhu na zjištění a návrhu na plnění a namítala:
1. nedostatek procesní způsobilosti strany žalobní, jejíž existenci popírá,
2. nedostatek listu nadačního, pokud se týče nedostatek schválení státního ohledně nadace Zikmundem Dröserem zřízené,
3. že zažádal za opětné otevření kostela sv. Barbory magistrát, jenž jest pouze úřadem a nikoliv zastupitelstvím obce,
4. že bylo opětné otevření kostela obmezeno na vykropování mrtvol na hřbitově,
5. že obec šumberská nepřevzala povinnost kostel vydržovat smlouvou,
6. že obec konala opravy a činila zařízení pro kostel jako vlastník,
7. že kostel svaté Barbory od roku 1794. nebyl od duchovenstva římsko-katolického užíván u vykonávání práva vlastnického,
8. že klíče od kostela se nacházely časem v uschování purkmistrově a že obec jako vlastnice proti užívání kostela farním duchovenstvem nečinila prostě žádných námitek,
9. že v stabilním katastru stav. část. 241. byla obci šumberské připsána,
10. že žalobník nechal v řízení upravovacítn na základě zák. ze dne 25. července 1871. čís. 96. ř. z. od vrchního soudu zemského zahájeném, marně uplynouti obě lhůty ediktální,
11. že obec šumberskou též základem knihovního vydržení dlužno považovati za vlastníka, a
12. že žalobní straně přísluší nanejvýš jen faktické držení práva k vykonávání římsko-katolických náboženských obřadů, při čemž poukazuje na oba spory, které v roce 1903. římsko-katolický —91—
farní kostel v Šumberku jako správce kostela svaté Barbory proti obci šumberské pro rušenou držbu práva k vykonávání římsko-katolických obřadů zahájil, a v nichž žalobní strana právoplatně podlehla.
Zástupce žalované obce navrhnul zamítnutí žaloby.
C. k. krajský soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 1904. žalobní návrh zamítnul.
Důvody:
Co do právní povahy žaloby mohla by povstati otázka, zdaž se nejedná o žalobu na výmaz ve smyslu knihovního zákona. K této otázce sborový soud odpověděl záporně, poněvadž účelem takovýchto žalob jest dle §. 61. knih. zák., aby zápis knihovní byl vymazán a dřívější knihovní stav obnoven. Tomu zde není, neboť sporná realita až do roku 1878. nebyla zapsána v pozemkových knihách a teprve v tomto roce bylo při zakládání nových pozemkových knih právo vlastnické pro žalovanou obec jako vlastnici vtěleno. Jednáť se zajisté o žalobu vlastnickou ve smyslu §§ 369. a násl. ob. zák. obč., při níž žalobník tvrdí své právo vlastnické, upíraje protivníku právního důvodu při jeho knihovním zápisu.
Podotýká se, že sborový soud v souhlase se žalobou na základě testamentu Zikmunda Drösera, zprávy olomouckého krajského úřadu ze dne 11. listopadu 1787. a majetkové likvidace zprávě připojené považoval za zjištěno, že až do roku 1787 byl kostel sv. Barbory nadačním ústavem, jemuž příslušela právnická osobnost.
Prvním předpokladem každé vlastnické žaloby jest, aby pohnaný byl v držení věci. Tento předpoklad jest dle §§. 321. a 322. ob. z. obč. dán vtělením práva vlastnického pro něho do pozemkové knihy. Vlastnický žalobník musí ale také dokázat, že sporná věc jest jeho vlastnictvím, musí tudíž nabytí tvrzeného práva vlastnického prokázat.
Než bude tento druhý předpoklad prozkoumán, musí předem býti zjištěno, dle kterých zásad mají býti posuzována fakta, jež se udála v rocích 1787. až 1794. a z nichž se žalobní právo odvozuje. Poněvadž tenkráte ještě neplatil obecný zákon občanský, musí na tehdejší děj býti užito obecného práva.
Žalobní strana opírá nabytí, aneb jak ona se domýšlí, další trvání nabytí na dvoř. dek. ze dne 23. srpna 1794. Tu ale musí býti zjištěno, že Josefínským zákonodárstvím — patentem ze dne 24. října 1783. dvoř. dek. ze dne 9. prosince 1785. a nařízením ze dne 15. prosince 1786. — bylo v roce 1787. státní mocí nařízeno a také provedeno uzavření kostela sv. Barbory, že toto uzavření jest totožným se zrušením nadace, která co do svého účelu byla prohlášena za nepřípustnou, že veškerý majetek nadační, pokud nepřešel darem do třetích rukou, byl i s budovou zabrán co bona vacantia —92—
tiskem pro náboženský fond a že tudíž na základe vlastního líčení žalobní strany nutno za to míti, že pro nedostatek majetku účelového a zrušením nadace též právnická osobnost kostela sv. Barbory přestala existovat. Tento stav potrval po 7 roků, v které době tudíž byl fiskus, pokud se týče náboženský fond, vlastníkem budovy kostelní.
Tuto dlouhou dobu hleděl zástupce finanční prokuratury překlenouti, tvrdě, že se jednalo o zrušení právnické osobnosti a zabrání kostelního majetku.
Ve skutečnosti ale nebylo v těchto 7 letech právnické osoby »kostela sv. Barbory«, což připouští i zástupce finanční prokuratury tím, že udává, že byl kostel již odsvěcen, nářadí z něho odstěhováno a jeho veřejný prodej přikázán.
Rozkaz k prodeji kostela mohl ale krajskému úřadu guberniem jen tenkráte býti udělen, pakli byl náboženský fond vlastníkem kostela. V majetkové likvidaci krajského úřadu z r. 1787. uvádí se také budova kostelní jako část majetku uzavřeného kostela sv. Barbory, obnosem 565 zl. 431/., kr.
Stal-li se ale náboženský fond v r. 1787. vlastníkem budovy kostelní, musela by žalobní strana prokázati reaktivování zrušené nadace a nové odvozené nabytí vlastnictví, přechod vlastnictví z náboženského fondu na nově utvořenou nadaci. Ve směru tom ale byl zástupce žaloby pouze s to, odvolati se na dvoř. dek. ze dne 23. srpna 1794. čís. 15339. a na prováděcí nařízení gubernia ze dne 6. září 1794. čís. 15339. V tomto dvorním dekretě není ale ničeho, což by k tomu poukazovalo, že se zamýšlelo reaktivování zrušené nadace.
Církevní orgány vůbec takové akce restituční nezahájily. Pouze obec šumberská svým magistrátem zažádala za opětné otevření uzavřeného kostela jako hřbitovní kaple, a ve slovech dvoř. dek. »městské obci šumberské se povoluje« mohlo by spatřováno býti spíše majetkoprávní opatření pro toto město, než pro nadaci, která se má zříditi neb obnoviti. Že to nebylo úmyslem, zřejmo také z toho, že dle prováděcího nařízení gubernia ze dne 6. září 1794. v Nejvyšším rozhodnutí měla býti krajským úřadem uvědoměna pouze městská obec šumberská a že gubernium samo o tom kníže-arcibiskupském ordinariátu podalo zprávu jen »zur beliebigen Wissenschaft«, že však další úřední opatření ani žalobní stranou nebyla tvrzena.
Posuzuje-li se dvoř. dek. ze dne 23. srpna 1794. přesně, nejeví se vůbec jako akt, jenž by o otázce vlastnické disponoval, z kterých příčin a také neměly nižší úřady příčiny, by v tom směru zařídily, co potřebného. Mluví-li v dvoř. dekretu o opětném otevření kostela sv. Barbory, sluší to vykládati co opak fysického úkonu uzavření, a hledáme marně v nejvyšším rozhodnutí a v prováděcím nařízení zmínky, že by náboženský fond upustil od práva vlastnického — 93 —
k majetku, jenž byl již zabrán. Dle výkladních pravidel §. 6. ob. z. obě. nelze ve slovech »opětné otevření« shledati takového svolení, a nemůže toto vyjádření býti stotožííováno s »reaktivováním« aneb s »restitucí«, poněvadž by takového opatření, kdyby bývalo bylo zamýšleno, mělo jiné následky, než uvědomění obce šumberské a ordinariátu »zur beliebigen Wissenschaft«.
Opětné otevření značí tudíž v přítomném pádě pouze, že kostel byl učiněn přístupným, s čímž bylo spojeno povolení, užívat kostela toho k výkonům náboženským při pohřbech, oč obec šumberská z příčin opportunity zažádala. Tento účel byl dosažitelný bez jakékolvěk akce vlastnické, a když gubernium jedná tak opatrně, že dá zjistit, zdaž město Šumberk jest s to, zastávati vydání s opravami kostela spojená, tu nelze předpokládati, že by se bývalo nezmínilo o transakci v neprospěch fondu náboženského, která se týkala obnosu pro tehdejší dobu dosti značného. Také odmítnutí každého břemene nepoukazuje k tomu, že by se byl náboženský fond práva vlastnického vzdal, naopak zračí se v tom opatrnost právě při výhradě práva vlastnického vysvětlená, poněvadž dle obecného práva byl uživatel povinen konati jen obyčejné opravy, takže bylo záhodno, aby o podmínce, jež se od tohoto ustanovení lišila, výslovně se stala zmínka.
S tímto výkladem srovnává se dikce josefínských zákonů, které mimo fysické úkony uzavření kostelů obsahovaly také opatření rázu majetkoprávního.
K nabytí práva vlastnického dle obecného zákona nestačí však právní důvod aneb justa causa, za jakou ale, jak řečeno, dvoř. dek. ze dne 23. srpna 1794. nemůže býti považován, nýbrž zapotřebí k tomu také tradice, převedení právního držení k věci s posavadního vlastníka na nabývatele s prohlášenou vůlí, vlastnictví převésti, pokud se týče vlastnictví nabýti. O tradici, jež by se stala orgány fondu náboženského na orgány církevní, postrádáme ale v žalobě jakékoliv zmínky. A přec musí se žádati, aby přesvědčivě byla tato tradice dokázána, a to tím více, že žalovaná obec pro sebe přivádí k platnosti více než 25leté tabulární držení, kterému až do loňského roku správcem církevního jmění nebylo odporováno. Zdá se, že tato mezera ve vedení sporu povstala tím, že není spisů krajského úřadu neb ordinariátu, které by podaly vysvětlení o tom, zdaž a pod jakými podmínkami bylo vlastnictví převedeno a obzvláště, zdaž komorní správa kostel obnosem 565 zl. 431/2 kr. náboženskému fondu do vlastnictví připsaný ve prospěch nové nadace odepsala.
Nesmíť také býti přehlédnuto, že ne každý předmět majetkový, kterého se užívá ad piam causam, za všech okolností musí býti také právnickou osobou, nýbrž že může také tvořiti část majetku jiné právnické osoby. Že by býval měl dozor. dv. dekret ze dne 23. srpna 1794. prvnější na mysli, a že by to býval také provedl, jest více než pochybné, a to tím spíše, že mohlo býti také úmyslem, budovu, o — 94 —
níž toliko se jedná na politickou aneb farní obec, na farní kostel sv. Jana v Šumberku převésti, aneb konečně právo vlastnické náboženskému fondu vyhraditi a farnímu kostelu ponechati pouze právo tížívání.
Skutečnost, že od oné doby až do nynějška v kostele sv. Barbory předsevzaty bývaly náboženské výkony duchovenstvem římsko-katolickým a že klíče byly většinou v držení dočasného faráře neb kostelníka, lze uvésti v soulad se všemi naznačenými eventualitami, a nelze ze skutečnosti té odvoditi, že v r. 1794. povstala samostatná právní osoba, a že na ni výhodné vlastnictví k budově bylo převedeno. Proti takovémuto výkladu mluví důrazně inventář farního kostela šumberského z r. 1805, v němž jest úmrtní kaple sv. Barbory poznačena jako příslušnictví farního kostela.
Ta okolnost, že městská obec šumberská nesla břemena stavební a platila kostelníka, rovněž nenasvědčuje tomu, že by tu byla třetí osoba právnická jako vlastnice. Šumberský děkan, jak se zdá. domníval se při zakládání nových pozemkových knih, že obci šumberské přísluší právo patronátní ke kostelu. Patrně kladl váhu na to, že obec nesla břemena stavební. Tuto okolnost lze ale stejným právem vysvětliti, přizná-li se obci vlastnictví. Z druhé strany uvážiti dlužno, že dle kanonického práva jest soukromé právo na kostelích přípustno a že takováto skutečnost vedle jiných dává titul k právu patronátnímu.
Žalobník se v druhé řadě odvolává na převodní nabytí vydržením. Odůvodnění tohoto právního důvodu zástupcem strany žalující jest úplně pochybeno. Odvolává se na více než 40leté řádné a bezelstné vykonávání držení dočasným farářem šumberským, jak se o něm stala shora zmínka. Co se týče vlastnického držení k vydržení potřebného, odpadnouti může probrání skutečných poměrů a jich právního významu, poněvadž již v předběžném sporu o rušenou držbu (spisy c. k. okresního soudu v Šumberku C 188/3) bylo právoplatně rozhodnuto, že dotyčné skutečné poměry nejsou s to, aby vedly k vlastnickému držení. Ale i kdyby tu bylo právního držení, byl by právnický a skutečný stav tento: ,
Právnická osoba »kostel sv. Barbory« ještě neexistuje. Dočasný farář vykonává na kostelní budově, patřící třetí osobě, činy držební, ovšem nikoliv ve vlastním jméně. Pro právnickou osobu »kostel sv. Barbory« nemohl je konat a nemohl také mít takovou vůli držební, poněvadž takováto osobnost neexistuje. Že by ale byl držební činy předsevzal aneb chtěl vykonávat jménem farního kostela, to ani tvrzeno nebylo, a jest také pro tento spor lhostejno. Kdyby se přisvědčilo argumentaci žalobní strany, přišli bychom k důsledku právní teorii úplně cizému, že může povstat právnická osoba také vydržením.
Kdyby ale také bylo správné, že kostel sv. Barbory jako samostatný nadační ústav základem nařízení zesnulého císaře Františka II. z roku 1794. trval, nemohla by přec vzniknout pochybnost, že tím v souhlase s žádostí magistrátu šumberského a s přednáškou gubernia, jakož i s ohledem na platné zákony bylo pouze povolení, užívat kostela k funkcím pohřebním. Tato císařská vůle, jako výminka z platných zákonů, nesmí býti vykládána extensivně a musí býti za všech okolností respektována. Odpadl-li tento účel, jemuž majetkový předmět sloužil, tu i právní osobnost dotyčného majetku účelového přestala existovat, uhasla a její majetek se stal bonům vacans. Tak i zde. Doznáno bylo, že hřbitov kolem kostela sv. Barbory před 22 roky byl zrušen, a proto také kostel, i kdyby býval právnickou osobností, jako právnická osoba přestal existovat. Že duchovenstvo šumberské kostelu během času i k jiným funkcím užívalo, které neodpovídaly císařské vůli při zřízení ústavu projevené, nemohlo dáti účelovému jmění jiného rázu a jiné povahy.
Nedokázal tudíž zástupce žalobní strany, že jest sporná nemovitost toho času v držení kostela sv. Barbory (§ 369. ob. z. obč., a proto dle §. 324. ob. z. obč. přísluší žalované obci co držitelce přednost a proto musela žaloba v odst. 1. a 2. býti zamítnuta.
Tím jest také námitka žalované, že se straně žalující nedostává procesní způsobilosti, rozhodnuta ve prospěch žalované.
Odvolávání se žalované na knihovní vydržení jest pro spor bez významu, poněvadž i ku knihovnímu vydržení, opírá-li se o dobu pouze šesti a nikoliv 40letou, dle §§. 1460., 1472. a 1477. ob. z. obč. jest zapotřebí průkazu právního důvodu, kterého žalovaná nepodala. Za takový právní důvod nemůže býti považováno usnesení soudce, jenž nové knihy pozemkové zakládal, že má do návrhu nové knihy pozemkové městská obec šumberská jako vlastník býti zapsána.
Poukaznje-li žalovaná k zák. ze dne 25. července 1871. č. 96. ř. zák. a zvláště k tomu, že žalobní strana promeškala ohlášku aneb odpor, tu odvětiti dlužno, že rigor prvního ediktu ve smyslu §. 6. cit. zák. nevylučuje žalobníka jako domnělého naturálního držitele z podání žaloby vlastnické potud, pokud se nezměnil knihovní držitel, a že § 14. cit. zák. hledí jen k břemenům, že tudíž v druhé lhůtě ediktální zápisům na listu vlastnickém vůbec nemůže býti odporováno.
Není-li ale kostel sv. Barbory vlastníkem sporné nemovitosti a neexistuje-li vůbec jako právnická osobnost, tu nedostává se finanční prokuratuře také legitimace k uplatnění nároku ad 3. a dodává se pouze k tomu, že v dvorním dekretu ze dne 23. srpna 1794., na nějž jedině jest žaloba co do povinnosti obce k vydržování kostela opřena, není vůbec obsažen právní důvod pro tento nárok; dekret ten obsahuje pouze zápornou podmínku, odepírá převzetí břemen pro náboženský fond, neukládá ale žádné positivní povinnosti. Poukazuje-li ale žalobnice na jednání, která tento dvoř. dekret předcházela, tu nelze přehlédnouti, že přednáška gubernia ze dne 5. srpna 1794., — 96 —
na jehož návrh byl dekret vydán, obsahuje také dodatek, že také nyní, jakož i v budoucnosti odpadne příspěvek z důchodu obecního.
Processní útraty nebyly proti žalobní straně přiřknuty, poněvadž, jak bylo prokázáno, právní subjekt »kostel sv. Barbory« neexistuje.
C. k. mor.-sl. vrchní soud zemský v Brně rozsudkem ze dne 19. září 1904. čís. Bc. II. 57/4 vyhověl odvolání c. k. mor.-sl. finanční prokuratury, změnil rozsudek sborového soudu prvé stolice a nalezl dle návrhu žalobního.
Důvody.
Aby mohlo býti o věci spolehlivě rozhodnuto, nutno aby byl přesně zjištěn právní stav kostelíčku svaté Barbory
1. v období, jež předcházelo jeho uzavření,
2. v období po jeho uzavření až k opětnému jeho otevření a
3. od opětného jeho otevření až po podanou žalobu.
Co do prvního období praví processní soud prvé instance, že považuje základem testamentu Zikmunda Drösera, zprávy krajského soudu olomouckého ze dne 11. listopadu 1787. a likvidace majetkové této zprávě připojené za zjištěno, že kostel svaté Barbory byl až do roku 1787. založenou nadací, jíž příslušela právní osobnost.
Toto zjištění odpovídá plně stavu věci i právu. Nebudiž tuto hleděno k teoriím o právnických osobách, ale tolik jest nad pochybnost, že v přítomném případě budova kostela svaté Barbory s příslušenstvím i s pohledávkami tomuto kostelu patřícími sloužila účelům církve římsko-katolické, že byly tudíž majetkem církevním, že tento majetkový soubor tvořil v majetku církevním samostatnou majetkovou massu určitému církevnímu účelu sloužící a že jako samostatná, zvláštnímu církevnímu účelu sloužící massa majetková byl v držení a ve vlastnictví církevního ústavu — kostela svaté Barbory v Šumberku. (Srovnej se zák. ze dne 7. května 1874, čís. říš. zák. 50., který mluví o vlastním majetku kostelů u církevních ústavů.)
Právním subjektem byl tudíž kostel svaté Barbory v Šumberku, který měl svůj vlastní majetek, jenž byl ve správě dočasného římsko-katolického faráře v Šumberku, a který jako samostatná osoba právnická byl způsobilým, nabývati soukromých práv a který také těchto práv nabyl.
Vznik jeho soukromoprávní osobnosti nezávisel na státním schválení a právní jeho existence nebyla od státních úřadů v pochybnost brána.
Kostel svaté Barbory v Šumberku jako subjekt právní držel budovu kostelní s příslušenstvím pohledávky a hotové peníze. Zdaž tento církevní majetek děkuje za svůj původ odkazu měšťana Zikmunda Drösera aneb děkanu šumberskému Johannesu Schónovi a zdaž k rozmnožení majetku dobrodincové přispěli, jest pro posouzení právnické osobnosti kostela svaté Barbory jako subjektu právního důležitosti podřízené.
Dlužno dále vžiti v úvahu, jaký vliv měly na tento právní stav nařízení a zákony za vlády císaře Josefa II. pro dědičné země vydané.
Patent ze dne 24. října 1783. ustanovuje v 10. odstavci:
»Oněch vedlejších kostelů a jiných kaplí v místech, která mají již farní neb filiální kostel, není v budoucnosti vzhledem na jejich veřejné užívání více zapotřebí.«
Podobně praví dvorní dekret ze dne 12. července 1783., že malé veřejné kaple v osadách, které mají farní a filiální kostely, ve srozumění s ordinariáty mají býti odstraněny a zázračné obrazy, jež se tam nacházejí, do farních neb místních kostelů přeneseny. Podobná ustanovení jsou v dvorním dekretě ze dne 9. prosince 1785., v nařízení vydaném pro Čechy ze dne 15. prosince 1786. a dvoř. dekretu ze dne 28. února 1782.
Přihlíží-li se k těmto předpisům, jež mají moc zákona, nutno přisvědčiti, že tu jde o opatření práva veřejného vydaná panovníkem, že ale tyto předpisy jsou všeobecné, jež nepůsobí ipso jure na každý jednotlivý případ, nýbrž že orgány státní těmto zákonným předpisům v každém jednotlivém případě musí zjednat platnost. Rovněž nebude snad odporováno tvrzení, že se tu nejedná o výkon povahy, soukromoprávní, který by byl jako subjekt práva soukromého — fiscus neb komora — předsevzal, nýbrž o výkon veřejnoprávní, pocházející od státní moci veřejnoprávní.
(Pokračování.)

Citace:

Spor o kostelík sv. Barbory v Šumperku (Pokračování). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 2, s. 99-111.