Čís. 3705.

I když není předpisu, který by přímo a výslovně nařizoval jezditi po levé straně, vychází z předpisů silničních řádů o předjíždění a vyhýbání (pro Čechy) najevo, že jedoucí má se vždy, zejména pak, vidí-li před sebou překážku, držeti v levo; ze stálého dlouholetého šetření těchto předpisů vyvinula se jako pravidlo všeobecně uznávané i fakticky zachovávané zvyklost, že se na silnicích jezdí po levé straně. Každý povoz má i mimo dobu vyhýbání se jinému vozidlu použití levé strany silnice pro úseky silnice, na kterých by jinak nebyl zabezpečen účel příkazu vyhýbání se na levou stranu; takovým jest i úsek na svahu kopce.
Vyhýbání jest dostatečným způsobem provedeno jen, je-li protijedoucímu vozidlu uvolněna celá levá (ve směru jeho jízdy) strana silnice až do jejího středu.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1929, Zm I 152/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 4. prosince 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 4, čís. 5, čís. 9 a), čís. 10 tr. ř. Zmatek čís. 10 vůbec nedoličuje, jelikož nepřipouští, že jde o trestný čin příslušející k právomoci soudů, trestný ovšem podle jiného ustanovení, než pod které jej podřaďuje napadený rozsudek, nýbrž dokazuje naprostou beztrestnost skutku a žádá, by byl stěžovatel zproštěn z obžaloby. Hlediska, se kterých uvažoval nalézací soud o nedbalé povaze stěžovatelova skutku, jsou vytčena větami rozhodovacích důvodů: 1. že stěžovatel nejel se svým povozem na levé straně silnice, jak předepsáno, nýbrž prostředkem silnice, 2. že bylo povinností vyhnouti se (rozuměj autu opačným směrem po své levé straně jedoucímu) včas a dostatečně, když již vůbec po levé straně, jak předepsáno, nejel. Onomu hledisku vytýká stížnost právní mylnost, dovozujíc, že předpisu, který předpokládá rozsudek, vůbec není a že jízdní (správněji silniční) řád nezakazuje jízdu prostředkem silnice a nařizuje jen vyhýbání na levou stranu. Námitka neobstojí. Že znalec uvádí v posudku, že (podle předpisů o jízdě a i) podle příslušného zvláštního předpisu zemské politické správy v Praze z roku 1917 mají jeti všechny povozy po levé straně silnice, budiž ponecháno stranou, protože znalec přesněji neoznačil zvláštní předpis ten, takový předpis není v zemském zákonníku pro Čechy na rok 1917 vyhlášen, a nalézací soud nezjistil, zda byl předpis ten skutečně vydán a řádně vyhlášen tak, že jest jej řaditi k zvláště vyhlášeným předpisům, o nichž se zmiňuje § 335 tr. zák. jakožto o pramenu poznání nebezpečnosti jednání (opomenutí) pachatelova. Stačí připomenouti stížnosti zásadu — vyslovenou v rozhodnutí zrušovacího soudu č. sb. n. s. 3412 (srovnej i rozhodnutí čís. 3130 téže sbírky), že sice není předpisu, který by přímo a výslovně nařizoval jezditi po levé straně, že však z předpisů silničních řádů o předjíždění a vyhýbání v rozhodnutí uvedených (rozuměl pro Čechy) vychází na jevo, že jedoucí má se vždy, zejména pak, vidí-li před sebou překážku, držeti v levo, a že se ze stálého dlouholetého šetření těchto předpisů vyvinula jako pravidlo všeobecně uznávané i fakticky zachovávané zvyklost, že se na silnicích jezdí po levé straně. Jest setrvati na požadavku, že každý povoz má i mimo dobu vyhýbání se jinému vozidlu použíti levé strany silnice, pro úseky silnic, na kterých by nebyl jinak zabezpečen účel příkazu vyhýbání se na levou stranu, by bylo zabráněno nebezpečí srážky vozidel, jedoucích opačnými směry na téže silnici, tím, že jsou v době, kdy se vozidla, jedoucí opačnými směry, navzájem míjejí, pohyby vozidel k vyhýbání nutné již úplně skončeny, takže každé z obou vozidel má jízdu po své levé straně silnice úplně volnou a není nuceno, jeti těsně vedle druhého vozidla, při čemž může přirozeně dojíti k nehodě spíše, než když je mezi nimi větší prostor v prostředku silnice. Takovým jest obzvláště i úsek na svahu kopce; potřebujeť vozidlo do kopce jedoucí ke kterémukoliv pohybu větší síly a delší doby než na rovině a jízda vozidla, jedoucího opačným směrem, jest spádem silnice zrychlena, takže mu k vyhýbání se zbývá kratší doba než při jízdě na rovině. Proto není právně mylným předpoklad nalézacího soudu, že byla neopatrností stěžovatelovou již jízda prostředkem silnice sama o sobě a povšechně; tím méně, an stěžovatel mohl podle rozsudečného zjištění zpozorovati auto proti němu jedoucí již ze vzdálenosti přes 200 m, ana se obě vozidla setkala na svahu kopce, neboli — jak sama stížnost zdůrazňuje z výpovědi svědka N-e, na svahu »obrovského vrchu«, a povoz obžalovaného byl plně naložen ovocem, tedy velmi těžký a tažen jen jedním koněm. Zákonný znak nedbalosti stěžovatelova jednání je tedy způsobem vyhovujícím správnému výkladu zákona splněn již rozsudečným zjištěním, že stěžovatel jel středem silnice až bezprostředně k místu nehody, ačkoliv musel povoz — přesněji auto spoluobžalovaným řízené — viděti a mohl předvídati, že může při rychlé jízdě autem s vršku dojíti k neštěstí.
Při vylíčeném stavu věci má i s hlediska zákonné známky nedbalosti otázka, zda stěžovatel dostál své povinnosti pod čís. 2 uvedené, jen podřadný význam, a rozsudek obstál by i tehdy, kdyby rozsudek vůbec neřešil otázku tu anebo řešil ji způsobem právně pochybeným anebo formálně vadným. Než rozsudek odpovídá i na tuto otázku, arciť záporně; připojujeť poukaz na onu povinnost stěžovatelovu ke zjištění na konci předchozího odstavce a, že tu jde o zjištění, plyne z toho, že dotčené větě rozhodovacích důvodů jsou předeslána slova »soud má za to«. Staví-li takto rozsudek proti sobě jednak způsob, jímž stěžovatel jel, jednak způsob, jímž jeti bylo jeho povinností, dává tím nepochybný výraz přesvědčení nalézacího soudu, že stěžovatel tím, že jel středem silnice až bezprostředně k místu nehody, nedostál své povinnosti ke včasnému a dostatečnému vyhnutí se na levo. Proto je zřejmě nesprávnou výtka stížnosti, že rozsudek, přesněji výrok nalézacího soudu jest neúplný (a nejasný), ježto prý netvrdí vůbec nic o tom, zda má soud za to, že se stěžovatel včas a dostatečně vyhnul autu či nikoli, a zda spatřuje v tom vinu stěžovatelovu. Nesprávná jest i další výtka, že nejsou pro onen výrok uvedeny důvody. Odůvodněním výroku, že stěžovatel jel středem silnice, až bezprostředně k místu nehody, a tím i závěru — z výroku toho odvozeného —, že stěžovatel nedostál oné povinnosti, jest předeslané (onomu výroku) vylíčení výpovědi svědka N-e, že stopa stěžovatelova povozu vedla přímo středem silnice... až bezprostředně k místu úrazu, odkud teprve koleje (rozuměj stěžovatelova povozu) odbočily na levo, a pozdější, arciť stručnější poukaz k téže výpovědi. Závěru nalézacího soudu o nesplnění povinnosti ke včasnému a dostatečnému vyhnutí autu vytýká stížnost dále neúplnost proto, že soud nepřihlížel a) k tomu, že stěžovatel jel s povozem naloženým plně ovocem, tedy s povozem velmi těžkým příkře do vrchu, takže nemohl ihned vyhýbati, kdežto auto přijelo velkou rychlostí s vrchu dolů; b) k tomu, že i když stěžovatel jel tak, jak jel, zbýval na levé straně (na straně auta) prostor 2,85 m (bez banketu), kterým mohlo auto projeti bezzávadně a aniž muselo zajeti levými koly na kluzký banket. Než okolnosti stížností ve výtkách zdůrazňované neměly pro napadený závěr významu, takže soud mohl opomenouti výsledky hlavního přelíčení k nim poukazující, aniž se tím jeho výrok stal neúplným co do skutečnosti rozhodné, jak zmatek § 281, čís. 5 tr. ř. předpokládá. Že povoz stěžovatelův byl z důvodů pod a) uvedených méně pohyblivý, že převod povozu ze středu silnice na levou stranu vyžadoval větší námahy a delší doby, zprostilo by stěžovatele zodpovědnosti za opožděné a nedostatečné vyhýbání jen, kdyby k převodu povozu ze středu na levou stranu silnice nebyla stačila ani doba, která uplynula do okamžiku, kdy přijelo auto až bezprostředně před stěžovatelův povoz, od okamžiku, kdy stěžovatel spatřil anebo při náležité pozornosti mohl spatřiti auto proti němu svrchu jedoucí. To stížnost netvrdí a tvrditi nemůže. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaní mohli vozidla proti sobě jedoucí zpozorovati ze vzdálenosti 200 m a stěžovatel udal, že spatřil auto spoluobžalovaného ze vzdálenosti asi 150 m. Stížnost sama uvádí, že metr jízdy povozu stěžovatelova znamená přiblížení se auta nejméně o 10 metrů. V době, kterou projelo auto vzdálenost 200, pokud se týče 150 metrů, mohl tudíž stěžovatelův povoz vykonati jízdu 20, pokud se týče 15 metrů, takže mohl stěžovatel, kdyby se byl začal vyhýbati na levo ihned, jakmile mohl spatřiti auto neb alespoň ihned po tom, kdy je skutečně spatřil, býti se svým povozem na levé straně silnice mnohem dříve než dojelo auto až bezprostředně k němu. Dostatečným způsobem jest vyhýbání ve smyslu toho, co uvedeno o účelu příslušného předpisu, provedeno jen, je-li vozidlu protijedoucímu uvolněna celá levá (ve směru jeho jízdy) strana silnice, tedy s hlediska vyhýbajícího se vozidla pravá polovice silnice až do jejího středu, a je-li tím vozidlu, kterému se jiné vyhýbá, umožněna další jízda, jede-li již na straně silnice jemu příslušející, aniž bylo nuceno odbočiti od dosavadního směru své jízdy a projeti užším, než naznačeno, pruhem jízdní dráhy. Proto nemohla závěru, že stěžovatel — jeda středem silnice až bezprostředně k místu nehody — nedostál své povinnosti, vyhnouti se včas a dostatečně, brániti okolnost, že i při zjištěném způsobu stěžovatelovy jízdy zbyl pruh silnice dosti široký, by jím auto projelo, takže soud neměl důvodu vypořádati se v předpokladech onoho závěru s výsledky hlavního přelíčení, z nichž stížnost odvozuje onu okolnost již proto, že si stěžovatel nezajistil možnost takové výtky návrhem na ohledání silnice a vozidel, učiněným při hlavním přelíčení, jak předpokládá ustanovení § 281 čís. 4 tr. ř.

Citace:

Čís. 3705.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 722-726.