Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 15 (1906). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 300 s.
Authors:
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906)
PDF

Praejudicialita trestních nálezů soudních dle § 268. s. ř.


(Rozbírá Antonín Bachura.)
Každá okolnost faktická, ve sporu stranou tvrzená, rozhodná, avšak sporná (pochybná), musí býti dokázána.1
Závisí-li však rozhodnutí sporu od toho, zdali kterýsi trestní skutek je prokázán a zdali jej komusi sluší přičísti, netřeba okolností těchto ve sporu dokazovati, když o nich rozhodnuto jest pravomocným odsuzujícím nálezem trestním.
Ustanovujeť § 268. sd. ř.: »Když rozhodnutí závisí na důkazu a připočtení trestního činu, soudce vázán jest obsahem vydaného o tom pravoplatného odsuzujícího nálezu soudu trestního«.
Kdežto dle § 191 sd. ř., byť i rozhodnutí o trestním činu »von massgebendem Einflusse« na rozhodnutí sporu civilního býti může, soudce civilní rozhodnutí to vyčkati nemusí, nýbrž spor dle vlastního volného uvážení rozhodnouti oprávněn jest, jest dle § 268. odsuzující pravoplatný nález soudu trestního (§ 260. tr. ř.) pro spor praejudiciálním, t. j. pravomocné rozhodnutí právního poměru co do otázky viny jest hotovým a závazným substrátem pro rozhodnutí věci, která s tímto právním poměrem nutně souvisí.2
V podrobnostech budiž uvedeno:
1. Jen na odsuzující trestní nález je civilní soudce vázán. Ratio legis spočívá v tom, že řízení trestní je ovládáno zásadou materielní pravdy, takže odsuzujícím nálezem soudním pravoplatným jest věc rozhodnuta a nepotřebuje dalšího dokazování. Důvěra ve spravedlnost odsuzujících nálezů trestních soudů byla by otřesena, kdyby civilní soud ve výše dotčených ohledech k opačnému úsudku dospěl.3 Strana, dovolávající se takového nálezu, předloží rozsudek, který jako veřejná listina (§ 292. sd. ř.) dává plný důkaz o spáchání a přičítatelnosti skutku trestního.4
Ustanovení § 268 sd. ř. není snad výjimkou ze zásady volného uvažování důkazů (§ 272 sd. ř.), nýbrž spíše jistým omezením jejím.5
Osvobozující nález trestním soudem vydaný není pro civilního soudce závazným a to ať již se stalo osvobození (po případě zastavení trestního řízení) pro nedostatek skutkové povahy trestního činu, nebo pro nedostatek důkazův o něm, ať z jiných důvodů (na př. pro nedospělost, nepříčetnost přivoděnou úplnou opilostí, účinnou lítost, nutnou obranu, pro smrt nebo útěk obžalovaného a p.); ovšem že takovýto osvobozující nález po případě osvědčí značný vliv též na přesvědčení soudce civilního.6
Ačkoliv při čtení § 268. sd. ř. zdá se, že nemůže býti o tom pochybnosti, že osvobozující trestní nálezy nemohou býti pro civilní spor praejudiciálními, tož přece rozšiřuje Rosenblatt7 praejudicialitu i na jistou kategorii trestních nálezů osvobozujících. Prohlašuje totiž, že v těch případech, když osvobození obviněného nastalo pro nedostatek skutkové povahy trestního činu, anebo pro nedostatek důkazů, že se obžalovaný činu za vinu mu kladeného dopustil, není prý již možno v civilním řízení chtíti provésti důkaz o trestním činu a chtíti tak prokázati »trestní titul« pro nárok žalobní, o němž (titulu) trestní soud prohlásil, že ho není — a učí, že i takovýto rozsudek osvobozující trestního soudu je pro civilního soudce praejudiciálním.
Náhled ten odůvodňuje úvahou, že se nedá srovnati s rozumem, aby soudce civilní chtěl dokázati určitý trestní čin (na př. krádež) tam, kde trestní soudce ho dokázati nemoha, vydal rozsudek osvobozující.
Názor tento však nelze srovnati nejen s jasným a přesným zněním § 268. sd. ř., nýbrž odporuje i ustanovení § 365. a 366. tr. ř.
Vždyť nemělo by odkázání na pořad práva po rozumu § 366. odst. I. tr. ř. smyslu, kdyby osvobozující rozsudek (anebo nález, jímž řízení tr. se zastavuje), v němž soukromý účastník vždycky se svými nároky na pořad práva civilního odkázán býti musí (slova: »Wird [der Angeklagte]... nicht verurteilt, ... ist der Privatbeteiligte jederzeit auf den Civilrechtsweg zu verweisen), měl býti praejudiciálním.8 Kromě toho však nesmí se zapomínati, že podmínky trestuhodnosti a civilní zodpovědnosti nesrovnávají a nekryjí se vždycky. Může tu býti bezpráví civilní, třeba tu není činu pod sankci trestního zákona spadajícího.9 Soudce civilní, jak zmíněno, volně uváží dle § 272. sd. ř., pokud smí onoho osvobozujícího rozsudku použíti.10
2. Rozsudek musí býti pravomocný. Tu pak naskytují se 2 případy:
a) Buďsi trestní nález pravomocný před11, anebo při zahájení sporu již je vydán, a tu použije téhož soudce civilní pro rozhodnutí sporu;
b) anebo teprve mezi řízením civilním buďsi souběžně s tímto vede se trestní řízení, anebo právě v řízení civilním naskytnou se půtahy trestního činu, jehož spáchání a přičítatelnost má býti pro spor praejudiciální. Bylo by vzhledem k závaznosti a praejudicialitě trestního nálezu konsequentním, aby civilní soudce za všech okolností vyčkal ukončení trestního řízení, pokud se týče za tím účelem řízení dle § 191 sd. ř. přerušil.
Soudní řád však ponechává i v případě, kde může býti nález odsuzující ve smyslu § 268. praejudiciálním, soudci na vůli, chce-li spor až do vyřízení trestního řízení dle § 191. tr. ř. přerušiti.
Právem proto poráží Klein (1. c. str. 73) náhled, že prý přerušení sporu vzhledem k předpisu § 268. vždy (rozumí se při půtahu trestního činu!) nastati musí, že totiž musí nařízeno býti v případu »praejudiciální kriminálnosti«. Ustanovení toto nemá s otázkou přerušení vůbec nic co činiti. Jestliže dle náhledu soudcova rozhodnutí právní rozepře závisí na důkazu a připočtení trestního činu a má-li o tom právě po ruce odsuzující trestní nález, položí jej za základ rozhodnutí svému, aniž by o tomto kuse znova a samostatně rozhodovati musil. Právě »vydaného« odsuzujícícho trestního nálezu má soudce použíti: to je něco zcela jiného, než aby takový rozsudek k tomu účelu vyvolal, jen aby se jím dal vázati. Zda tak učiní, posoudí volně dle § 191. sd. ř., totiž buď řízení přeruší a vyčká výsledek trestního řízení, anebo o otázce viny jako substrátu žaloby sám rozhodne.12
Zemře-li na př. obžalovaný za řízení dříve, než rozsudek trestní nabyl právní moci (byla na př. podána proti rozsudku I. stolice zmateční stížnost a nález proto právní moci nabýti ani nemůže13, pak ovšem vydaný neprávomocný rozsudek nemůže dle § 268. sd. ř. býti praejudiciálním; soudce ho použije jen dle § 272. sd. ř.
Stane-li se odsuzující trestní nález pravomocným mezi řízením civilním a nebyl-li spor civilní přerušen, pak soudce odvolá provedení důkazu (arg. § 288. a 191. odst. 3. sd. ř.) o vině nařízeného a důkazy snad již provedené musí býti nepovšimnuty: soudce musí bezpodmínečně použiti vyšlého trestního rozhodnutí, neboť tím plný důkaz o činu trestním a pachateli podán a další dokazování bylo by nerozhodným (§ 275. sd. ř. »unerheblich«).14
3. Vzchází další otázka a) zdali jsou pro soud závaznými jen tuzemská trestní rozhodnutí, neb i nálezy cizozemské a
b) platí-li § 268. i o nálezích úřadů administrativních, trestní pravomoc vykonávajících.
ad a) První otázka není v zákoně výslovně řešena.15
Rosenblatt (1. c. str. 100) má za to, že i rozsudky trestní cizozemské jsou praejudiciálními, poněvadž prý zákon nečiní rozdílu a omezován předpis § 268. sd. ř. jen na tuzemské nálezy nemá prý v zákoně opory.
Avšak dle § 36. tr. z. rakouský soud nález tr. soudu cizího vykonati nesmí a proto předpis § 268. sd. ř. jen na trestní nálezy soudů tuzemských omeziti dlužno.1617
ad b) Otázka druhá je sporná. Ott (I. str. 21. a II. str. 98) dovozuje, že se § 268. na nálezy úřadů správních jurisdikci trestní vykonávajících (jako ve věcech polního, lesního a vodního pychu, nebo porušení práva vzorků a p.) nevztahuje, ježto zákon mluví jen o Strafgericht a nikoliv o Straf-behörde.18
Naproti tomu Randa19 tvrdí, že ve příčině trestní viny jest tu již res judicata a tudíž conclusio a maiori neodvratná, z čehož nutně souditi se musí, že princip § 268. sd. ř. platí i ohledně trestních nálezů úřadů správních.
Ačkoliv dle lege ferenda by se doporučovalo, aby i nálezy trestních úřadů správních byly praejudiciálními, dlužno přece de lege lata přisvědčiti náhledu prvnímu.
Neboť k argumentu uvedenému dlužno ještě připojiti, že řízení trestní (v technickém slova smyslu) je ovládáno — jak zmíněno — zásadou pravdy materielní, čehož však v řízení administrativním není.20
Co pak se týče nálezů trestních soudů, tu ovšem není rozdílu, jedná-li se o zločin, přečin, anebo přestupek, stíhán-li čin trestní na žalobu soukromou nebo veřejnou a jedná-li se o čin v trestním zákoně obsažený nebo v jiných zákonech speciálních uvedený a judikatuře trestních soudů přikázaný (zák. o ochr. známkách z 6. ledna 1890, č. 9 ř. z., o právu autorském z 26. prosince 1895, č. 197 ř. z., patentním z 11. ledna 1897, č. 30 ř. z. a p.21 —
4. Nález trestní je praejudiciálním, t. j. rozhodnutí sporu civilního závisí od obsahu trestního rozsudku (praejudicium), soudce civilní musí výrok soudce trestního svému rozhodnutí za základ položiti i kdyby jej pokládal za pochybený.
Nález takový má však praejudiciální vliv na civilní rozhodnutí jen pokud se týče otázky, zda prokázáno jest trestní jednání (»von dem Beweise«) a zda toto trestní jednání jisté osobě lze přičísti (... und der Zurechnung einer strafbaren Handlung...). Soudce jest tedy vázán pouze na obsah jeho, jen výrok o vině působí praejudiciálně a nikoliv též snad další celý obsah nálezu (jmenovitě snad i důvody). Arg. slovo: »hierüber« totiž »über den Beweis und die Zurechnung«.
Soudce nejen že není vázán ani na důvody rozsudku a skutečnosti tam zjištěné, on nemusí přihlíželi ani ke všem zjištěním, třeba i do nálezu pojatým.22 —
Dodati ještě sluší, že § 10. zák. o lichvě předpisem §u 268. sd. ř. dotčen nebyl, neboť dle §u toho jest civilní soudce i osvobozujícím rozhodnutím potud vázán, že skutkový základ trestního činu také tam předpokládán býti nemůže, kde jej ani trestní soudce konstatovati nemohl.23 Jen pro tento případ je náhled a tvrzení Rosenblattovo správné.
  1. arg. § 226 sd. ř. a § 266 sd. ř. a contr
  2. Tak na př. je-li pravomocně rozhodnuto o otázce viny, pak ve sporu o náhradu škody z tohoto zavinění dovozované a žádané omezí se soudce jen na ustanovení a přisouzení výše této náhrady, maje otázku viny již za res judicata.
  3. Ott: Soustavný úvod ve studium ř. soudu, II., str. 98., pak Demelius: Ger.-Halle r. 1898 str. 425. Viz též motivy str. 264.
  4. Nikoliv též o jiných okolnostech!
  5. Demelius 1. c. str. 425. Neumann: Commentar zur Civ.-Processordnung str. 615.
  6. Srv. Motivy vládní osnovy str. 265., Neumann: 1. c. str. 615., Ott. I. c. II., 98.
  7. Centralblatt für juridische Praxis 1897, str. 101.
  8. Neboť, že by byl § 366. tr. ř. zrušen, nebude nikdo tvrditi!
  9. Srv. Storch: Rakouské řízení trestní str. 153 a p. 2.; Randa: O závazcích k náhradě škody, VI. vyd. (r. 1899), str 95.; Ott: I., str. 20. a 21., II., str. 98.; Klein: Vorlesungen, str. 73.; Neumann 1. c., str. 615; Hoegel: Gerichtszeitung, 1897, str. 257. Demelius: G. H., 1898, str. 425. Viz též rozhodnutí č. 7571., 7768. a 11832. Gl. U. W.; nesprávně rozh. č. 13268. Gl. U. W.; Motivy; Tilsch: Einfluss der Civilprozesgesetze r. 1901., str. 291., jenž řeší otázku, zrušen-li § 268., sd. ř. § 10. zák. o lichvě jakožto ustanovení singulární. O tom ještě níže.
  10. Motivy praví: Einem freisprechenden Erkenntnisse gegenůber besteht das freie Beweiswiirdigungsrecht des Richters ungeschmälert fort. Gründet sich konkretenfalls der Freispruch darauf, dass sich die nun auch im Civilprozesse wichtig werdenden Tatsachen nicht zugetragen haben, dann kann eine solche Feststellung immerhin im Sinne des § 272 auf die Bildung der Ueberzeugung des Civilrichters grossen Einfluss haben. (Str. 264. a 265.)
  11. Žalobce žaluje na základě vyšlého právě rozsudku trestního o náhradu nepřisouzené náhrady škody.
  12. Ovšem, že zde vzchází nebezpečí, že trestní rozsudek vyzní opačné. Strana však v případě tom neztrácí své právo, neboť má dle § 530. sd. ř. žalobu o obnovu. Viz Demelius, G. H. 1898., str. 425.
  13. Řízení trestní musí býti dle § 527. tr. z. ihned zastaveno.
  14. Viz Neumann str. 615., Ott. II., str. 98.
  15. Leda, že by platil § 292. sd. ř. totiž že se jedná o listinu veřejnou.
  16. Ott. II., str. 98. — Viz též Schuster: Oester. Civilprocessrecht 1896., str. 303., jenž ovšem zevrubnějších důvodů neuvádí.
  17. Nanejvýš mohlo by se rozhodnutím cizozemským, jako veřejným listinám u nás potud průvodnosti zjednati, pokud reciprocita je uznána a pokud takové listiny opatřeny jsou předepsanými ověřeními (§ 293. sd. ř.), jak to platí též v říz. exekučním. § 7., odst. 2. a § 9. ex. ř. Viz Ott. II., str. 125. — Předpisy o reciprocitě má nejen obč. zákon (§ 33.), nýbrž i nový soudní řád §§ 63., 57.), J. N. (§ 38.) a exek. řád (§§ 2., 81.) a j.
  18. Viz též rozh. z 31. prosince 1901, čís. 10641, Právník 1902, str. 174.
  19. O závazcích k náhradě škody, VI. vyd., str. 95. a p. 96
  20. Srovnej rozhodnutí soudu nejvyššího ze dne 31. prosince 1901, č. 10641, úřední sbírky č. 511.
  21. Výrok soudu disciplinárního nemá praejudicielní moci; bude posouzen volně dle § 272. c. ř. s. Srv. Ott III., str. 231.
  22. Jako ku př., že těžké poškození na těle mělo za následek nezpůsobilost k povolání přes 20, 30 dní trvající. Srv. Neumann 1. c. str. 616; Demelius G. H. 1898, str. 425.
  23. Viz Allerhand G. H. 1899, str. 516., 517. Ott I., str. 20. a II. str. 98.; odpovědi min. k § 268., c. ř. a min. nař. ze dne 7. prosince 1898, č. 25801 (str. 57.). Neumann, str. 31., Schauer C. P. O. poznámka k § 268. a hlavně Tilsch, Einfluss . . . str. 291., jenž dosavadní platnost předpisu toho trefně dovozuje.
Citace:
Platnost a význam simultanního zajištění výměnku v případě exekuce.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 6, s. 303-308.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).