Paběrky z řízeni revisního.

Sebral a podává K. Flieder, dvorní rada nejvyššího soudního a kasačního dvoru ve Vídni.
Dalekosáhlý rozdíl mezi řízením odvolacím a dovolacím nastínil jsem ve svém v tomto časopise (sešit č. 2. a 3. z r. 1912) uveřejněném pojednání pod názvem: dovolací důvod omylného právního posouzení věci.1
I nyní, kde možnost a přípustnost revise s ohledem na hodnotu sporného předmětu cís. nařízením ze dne 1. června 1914, č. 118 ř. z. v základě § 14. státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 141 ř. z. vydaným podstatně byla omezena, dlužno na tom trvati, že obor působnosti nejvyšší soudní instace ve sporech občanských byl taxativním uvedením dovolacích důvodů v § 503. c. s. ř. pod č. 1. až 4. vytknutých přesně označen.
Nelze, než dosti a dosti často vytknouti, opakovati, že nejvyšší soud není povolán, aby skutečnosti zjišťoval a tyto odvolacím soudem zjištěné přezkoumával a to ani pak, kdyby uvažování důkazů a nalézání pravdy po stránce skutkové nezdálo se mu býti správným.2 — 3 —
Neshledá-li vad v § 503., č. 1. až 3. c. s. ř. uvedených, vezme revisní instance skutkový podklad v rozsudku soudu odvolacího snesený za východiště svého právního posouzení věci, poněvadž jí zákon zabraňuje samostatné pátrání po materielní pravdě co do stránky skutkové a poněvadž nedopouští nabývání vlastního přesvědčení ve směru uvedeném.3
Jest proto nad míru důležitým, aby sobě každý, kdo na revisi pracuje a tím se nejvyšší soudní instance v rozepřích občanských dovolává, jednak uvědomil přesně rozdíl otázky skutkové a právní, jednak bedlivě přihlížel k podstatě a významu jednotlivých důvodů d o volacích, o kteréž svůj opravný prostředek revise opírati hodlá.
Poslednějšího jest tím spíše třeba, poněvadž v § 506., č. 2. c. s. ř. se nutně vyžaduje a předpokládá, aby použitému dovolacímu důvodu odpovídal dovolací návrh. Mnohá revise nedošla povšimnutí jen proto, že se jí nedostávalo náležitého důvodu dovolacího,4 že tedy na př. místo správného návrhu dovolacího na změnu rozsudku soudu odvolacího v určitém směru, učiněn byl návrh na zrušení jeho, a opačně zase místo návrhu na zrušení rozsudku ať odvolacího, ať obou nižších instancí — což jest nyní dle § 510., odst. 1. nově připojené věty cit. cis. nař. přípustno — a na vynesení rozsudku nového, na změnu rozsudku soudu odvolacího — změna — 4 —
může se týkati jedině tohoto, poněvadž soud dovolací přezkoumává pouze rozsudek soudu odvolacího — ve směru dovolatelem uvedeném.
Nepříznivé následky, jevící se v zavržení dovolání, stihnou dovolatele i pak, když vznesení návrhu dovolacího vůbec opomene.
Toť stálá prakse soudu nejvyššího, která dodatečné opravy takového hrubého poklesku právního zástupce — vždyť sepsání dovolání svěřeno jest až na nepatrné výjimky, kde se jedná o spor aktivního soudce a pod., pouze advokátům, tedy osobám práva znalým — nepřipouští.
Soudní řád tvary, za kterých se spor provádí, přesně stanovil; nepovšimnutí těchto tvarů vedlo by k řízení bez všech forem.
Proto si strana stěžovati nesmí na formalismus, když se její opravný prostředek pro nešetření procesních prostředku odvrhne. Trefně praví Klein (Vorlesungen, na str. 231.): »... den Berufungsantrag darnach zu bilden und die zur Präzisierung des Antrages unentbehrlichen Berufungsgründe zu bezeichnen, das ist ein Reservät der Parteien. Das müssen sie ebenso auf ihre Verantwortung nehmen, wie die Formulierung des Klagsantrages, mit dem man den Berufungsantrag mit Recht verglichen hat ...« V neztenčené míře platí vše to i o důvodu a návrhu dovolacím.
Civilní soudní řád jest sice již více jak 16 roků v platnosti., než jisté otázky, vztahující se k řízení dovolacímu, najmě týkající se správného a zákonným předpisům odpovídajícího důvodu a návrhu dovolacího, vyvolávají stále ještě různé pochybnosti a činí při vyhotovení revisí obtíže.
Má býti proto úkolem tohoto pojednání, aby probráním příslušné látky vniklo do ní dostatek světla a tím zjednán byl základ ku správnému pochopení oněch právních pojmů, které tvoří takřka bránu k dosažení úspěchu opravného prostředku revise. Tím také úkol právních zástupců bude zjednodušen a usnadněn. Předmětem tohoto pojednání buďtež čtyři body. kterým chceme věnovati pozornost.
Jsou to otázky:
1. Kterého dovolacího důvodu a návrhu jest použiti při potírání rozsudku soudu odvolacího, který zásady vyloučení novot v řízení opravném nešetřil?
2. Kterým dovolacím důvodem a návrhem lze čeliti rozsudku soudu odvolacího, který s porušením zásady ústnosti a bezprostřednosti skutkový základ rozsudku soudce prvého pozměnil a v opak zvrátil?
3. Jaký důvod a návrh dovolací pojí se k domnělému poklesku, — 5 —
že soudce odvolací prohřešil se na zásadě: Iudex ne eat ultra petitům partium?
4. Jakého důvodu a návrhu dovolacího třeba, by se vytýkalo bezdůvodné nepovšimnutí námitky kompensace protipohledávky?
K č. 1. Soudnictví nebylo od počátku o tom v pochybnosti, že novoty — a pod tím vyrozumíváme jednak nové, v první stolici nepřednesené skutečnosti, útočné prostředky a obranné námitky zakládající, jednak nové návrhy důkazní v řízení opravném jsou vyloučeny.
Tuhý boj veden byl pouze v theorii a dotyčná literatura vyplnila by mnoho svazků.
Konečně i vřelí zastánci přípustnosti novot seznali, že celé ústrojí nového soudního řádu se zásadou projednací a soustředovací nedá se v soulad uvésti s připuštěním novota veškeré své úsilí věnovali pak tomu, aby alespoň de lege ferenda jejich názorům bylo vyhověno.
Než i proti tomu vážné hlasy se ozvaly, k tomu v podstatě poukazujíce, že dle platného soudního řádu těžiště sporu v ohledu skutkovém spočívá v rukou soudce prvého a že tudíž na sporných, svých povinností dbalých stranách jest, by tomuto veškeré skutečnosti k domáhání práva a k obhájení se potřebné přednesly, nespoléhajíce se na to, že promeškané později v řízení opravném doplní.5 Dnes — post tot discrimina rerum — vše utichlo.
Nicméně setkáváme se přes to ve spisech odvolacích a dovolacích s úkazem, že strana podlehlá pokouší se o to, s novotami operovati. Při tom ovšem snaží se dovolání, — zpravidla ovšem marně — dokazovati, že tu vlastně o novoty v uvedeném slova smyslu nejde, že přednesené slouží pouze ku podpoře neb k vyvrácení důvodů odvolacích, vztažně dovolacích, při čemž se na znění předpisů §§ 468., odst. 2., 488., odst. 1., 504., odst. 1., a 507., odst. 3. c. s. ř. poukazuje.6 — 6 —
A vskutku přihází se — bohudíky v řídkých jen případech — že odvolací soudy, ať vůbec nedopatřením, ať mylným výkladem právě uvedených zákonných předpisů, tu a tam návrhům na připuštění novot slechu popřávají a při projednání a rozsouzení sporu k nim přihlížejí. Jak lze tomu odpůrci poškozenému čeliti?
Slyšel jsem sám z úst více členů soudu revisního, že § 503. c. s. ř. nás úplně opouští a že takový poklesek nedá se vůbec vřaditi mezi žádný z dovolacích důvodů tam uvedených. Tak i Neumann ve svém komentáři na str. 1308. To by ovšem byla mezera citelná, poněvadž by zákonodárce byl opomenul stíhati provinění se proti kardinální zásadě našeho velezdařilého řízení soudního a byla by tím odňata nejvyššímu tribunálu možnost remedury v záležitosti práv stran tak závažně se dotýkajících. Pak by ovšem měly soudy odvolací volné ruce.
Nelze dopustiti, aby pochybení soudu odvolacího v příčině připuštění novot nastalé zůstalo bez nápravy. Při správném pochopení a vystižení dovolacích důvodů, arciť taxativně uvedených, nalezneme prostředek, kterým poskytuje se žádoucí lék.
Míním tím dovolací důvod č. 3. § 503., případně ve spojení s důvodem č. 2. téhož §.
Jak shora bylo vytknuto, mohou novoty míti dvojí tvářnost. Jednou představují nové prostředky útočné neb obranné, pak jsou jimi také ty, kde strana dodatně v řízení odvolacím nové návrhy důkazní činí.
V prvém případě — počítáme s tím, že novot bylo neprávem použito a že pak právě ty vedly ku příznivému vyřízení sporu strany jich se dovolávavší — jest odpůrci podlehlému dána možnost vytýkati, že potírané rozhodnutí jest v odporu s obsahem spisů procesních stolice prvé, že opírá se o skutkový — 7 —
předpoklad, který v oněch spisech marně hledáme. Tím jest dovolací důvod č. 3. § 503. c. s. ř. opodstatněn.
Namítne se nám ovšem, že onen prostředek ať útočný, ať obranný ve spisech soudu odvolacího vskutku jest a že tu tedy tvrzeného odporu není; než námitka tato padá vůči faktu, že týž dle předpisu zákonného měl zůstat úplně nepovšimnut, že tedy dle práva pro odvolacího soudce vlastně neexistoval a že soudce, neprávem jej uživ, založil svůj rozsudek na předpokladu, který do spisů omylně zabloudil a kterého dle správného pojmutí věci tedy ve spisech není. Non est in mundo.
Tomuto odvolacímu důvodu odpovídá pak jediný správný návrh dovolací na změnu rozsudku (ovšem s dalším určitým uvedením, v jakém směru), tedy zpravidla ve směru odpůrci navrhovatele novot příznivém.
V případě druhém utváří se věc poněkud úchylně. Zde neprávem přihlédnul soud odvolací k novému návrhu důkaznímu. Bude se jednati nejspíše o nové svědky, nebo o nový důkaz listinný, poněvadž důkaz soudním ohledáním, ku kterému i znalci přivzati býti mohou a důkaz slyšením stran i z moci úřadu připuštěn a proveden býti může, tak že tu soud odvolací i bez návrhu volné ruce má.
Dospěl-li soud odvolací pátráním po pravdě k jinému přesvědčení o skutcích pro spor důležitých, ba rozhodných, než soudce prvý za pomoci této nedovolené novoty, tedy i tu bude v prvé řadě dovolací důvod č. 3. § 503. na místě. Než může zde nastati eventualita, že nejvyššímu soudu nebude, když i onu novotu pro odpor se spisy vyloučí, dána možnost, aby ihned sám ve věci rozhodnul, aby tudíž rozsudek potíraný změnil; pak ovšem nezbude jiného, než rozsudek soudu odvolacího zrušiti a témuž naříditi, aby, nebera zřetele k novým a proto nedovoleným návrhům důkazním, ostatní již soudem prvým oceněné průvody a jich výsledky znovu uvážil a jedině na tomto základě skutková zjištění učinil.
V takových případech odporučuje se s návrhem nazměn u rozsudku spojití s poukazem na dovolací důvod č. 2. § 503. eventuální návrh na zrušení jeho, by strana pro formální nedostatek byla před poškozením uchráněna.7 — 57 —
Zprávy Právnické Jednoty Moravské v Brně
Číslo 2.
Rok 1915.
K č. 2. Zásady ústnosti, bezprostřednosti a volného uvážení důkazů ovládají stejně jako řízení před soudem první stolice těž řízení odvolací (§§ 176., 272., 276., 412., 463. a 488. c. s. ř.). Nalézání pravdy děje se tu způsobem stejným. Jsou-li skutková zjištění rozsudku soudce prvého, jeho ocenění důkazu, jeho přesvědčení dotčena odvolacími důvody — nelze jinak, než je položití za základ rozhodnutí soudce druhého dle zásady v § 498., odst. 1. c. s. ř. —, jest na odvolacím soudu, aby pro případ, že v souhlase s odvolatelem pochybuje o správnosti takového ocenění, o podstatě a váze předsevzatých důkazů, o pravdivosti zjištěných skutečností, přezkoumal projevené výtky ústním odvolacím přelíčením, vztažně opakováním důkazů již předsevzatých a doplněním důkazy pominutými. Při tom bezprostřednosti šetřeno bude aspoň potud, pokud již první soudce jí dbal. Opakování všech důkazů v prvé stolici předsevzatých arciť se tu nevyžaduje, stačí hleděti k důkazům významným, z kterých právě soudce prvý své přesvědčení čerpal.
Jen pak, když těchto zásad a pravidel bylo šetřeno, možno se v odvolacím rozsudku uchýliti od skutkových zjištění soudce prvého, nahraditi je jinými, odlišnými, projevením přesvědčení nového. Co tudíž prvý soudce vzal za zjištěno a prokázáno, i soud odvolací svému rozhodnutí za základ položí, leč že by byl způsobem právě naznačeným získal možnost postupu jiného. Jen po předsevzetí ústního přelíčení, při kterém případně důkazy opakovány a doplněny budou, smí soud odvolací věrohodnost svědků, úsudek znalců jinak posouditi, své vlastní, odchylné přesvědčení nabýti. Nalézání pravdy děje se tudíž v obou stolicích zpravidla stejnými prostředky.
To jsou zásady celkem již pevně zakotvené, kterým Klein svými pracemi (pojednání v Ger.-Ztg. z r. 1899, č. 10, pod názvem: Die Beweiswürdigung in der Revisionsinstanz a j. v.) razil půdu jistou a spolehlivou.
Kterak však čeliti pokleskům jednotlivých odvolacích soudů, tu a tam stále ještě se vyskytujícím? — 58 —
Původně stál nejvyšší soud na stanovisku, že poskytuje odpomoc dovolávání se dovolacího důvodu č. 3. § 503. c. s. ř. Odůvodněno to tím, že odvolací soud neprávem uchýlil se od skutkového materiálu, v rozsudku prvního soudce sneseného.8
Než stanovisko toto bylo brzy opuštěno. Vším právem. Skutková zjištění jsou závěry, dedukce za pomoci logického přemítání, nerovnají se tudíž pouhým skutkovým předpokladům (»tatsächliche Voraussetzungen«), jaké má na mysli předpis § 503. č. 3. Soud odvolací, zaměňuje přesvědčení soudce prvého, jeho zjištění svým vlastním, netvrdí také nikde, že ono za své přijal. Naopak on hájí svou samostatnost přesvědčení, jen že činí tak způsobem vadným, zákonu neodpovídajícím. Z toho plyne, že takové řízení odvolací jest nedostatečné, chybné, vadou neúplnosti stižené. Pak ovšem jasno, že takovýto poklesek dlužno s poukazem na dovolací důvod č. 2 § 503. c. s. ř. potírati. Tomu ale odpovídá jediný dovolací návrh na zrušení rozsudku soudu odvolacího a na vrácení věci soudu odvolacímu, kterému náleží, by správným postupem dospěl k vlastnímu přesvědčení. Jen takto jest pak odvolací důvod nesprávného ocenění důkazu a omylného skutkového zjištění správně vyřízen.
Taková jest nyní stálá praxe soudu nejvyššího.
Velkou chybou by bylo — a bohužel revise často to přehlíží — navrhovati změnu rozsudku soudu odvolacího v tom směru, by obnoven byl rozsudek soudce prvého. Dovolatel dává se k návrhu takovému svésti představou, že skutková zjištění soudce prvého byla pro něho příznivá a že mu tedy takový návrh dovolací poslouží. Chyba lávky! Byla-li zjištění ta odpůrcem potírána z odvolacího důvodu nesprávného ocenění důkazů a omylného zjištění děje a vyřídil-li soud odvolací shora uvedenou nesprávnou cestou důvod ten, pak především nutno jest, aby tato chyba byla napravena. Oprava tato může se státi jediné tím, že se rozsudek druhé instance zruší a odvolacímu soudu poskytne možnost, aby správně postupoval. Tento odvolací soud pak buď skutková zjištění ponechá v platnosti, neb — tu však postupuje způsobem správným — je pozmění.9
K č. 3. Předpis § 405. c. s. ř. lapidárně káže, že soudce nemá překročiti hranice jemu návrhy sporných stran vykázané. — 59 —
Ty jsou pro něj závazný a směrodatný. Soudcovská činnost vyvolává se — až na jedinou všem nám známou výjimku — v řízení sporném žalobou a proto návrh žalobní, pokud nebyl během řízení opraven, doplněn a pozměněn, jest základem rozsudku. Pro řízení opravné platí tytéž zásady, tak že vyšší soudce jen potud zasahuje, pokud se ho návrhy odvolací a dovolací dovolávají (viz §§ 497., 513. c. s. ř.). —
Dle toho není tedy soudce prvý oprávněn, přisouditi straně více než sama navrhuje, žádá — vždyť ona má právo nakládati svým majetkem, svými právy, — a není také soudce vyšší zákonem zmocněn přezkoumávati onu část rozsudku, která opravným prostředkem v odpor vzata nebyla. Tato kardinální zásada platí dokonce i pak, když by tato část zmatečností stižena byla.
Lze předpokládati, že každý soudce předpisů těchto dbá a že překročení jich jest vzácnou výminkou. Než přece setkáváme se s případy, že nedopatření neb omylný výklad nejasných návrhů (ba i odvolacích a dovolacích důvodů) má porušení onoho ustanovení v zápětí.
Který důvod a návrh dovolací jest tu pak na místě?
Pokud jsem ve své činnosti u soudu nejvyššího poznal, uplatňují tu dovolání nejčastěji důvod § 503. č. 4 c. s. ř. Než neprávem!
Tento dovolací důvod má za předmět nesprávné právní posouzení věci, vždy se zřetelem na žalobní návrh, na sporný předmět, na meritum.
Poněvadž však žalobní návrh může míti za předmět jak právo materiální (tedy na př. žalobu o vrácení zápůjčky, o splnění kupní smlouvy) tak — to ovšem jen v omezených případech — právo procesní (tedy příkladmo a bezmála výlučně: žalobu o obnovu, pro zmatečnost, nepřípustnost cizozemské exekuce, dání jistoty dle § 407. c. s. ř., zapravení odškodného pro svévoli dle § 408. c. s. ř. a v jistém směru též žalobu určovací dle § 228. c. s. ř.), dle toho také dovolací soud zkoumá, zda-li věc na základě daného práva materialníh o neb procesního (formálního) správně či nesprávně byla posouzena.
Z toho plyne, že přestoupení předpisu § 405. c. s. ř., tedy rázu čistě procesuálního, kde jedná se o věc práva materiálního, sem nespadá.
Ovšem jest pravda, že takové pochybení těsně souvisí s učiněným konečným návrhem, že bezprostředně naň působí, avšak nesprávného právního posouzení věci v tom shledati nelze, poněvadž i překročený návrh může materiálnímu právu úplně odpovídati, tak že pak obtížno jest, nesprávnost jeho v právním směru dokázati. —
Nelze ale zneuznati, že soudcovský výrok, který neúčtuje s daným návrhem, který béře za základ přednesení strany, jaké se v pravdě ve spisech nenalézá, kterého tedy vlastně není, jest v odporu s obsahem spisů procesních a že proto stižen jest dovolacím důvodem č. 3. § 503. c. s. ř., kterého tedy užiti dlužno.
Zpravidla, zvláště tam, kde potíraný rozsudek přisoudil straně více než navrženo, a tam, kde odvolací soud mylně předpokládal existenci odvolacího důvodu, kterého odvolatel vůbec na mysli neměl, a konečně tam, kde odvolací soud přezkoumal rozsudek soudce prvého v části ani v odpor nevzaté, vzpomenutému odvolacímu důvodu č. 3. § 503. odpovídati bude návrh odvolací na změnu rozsudku soudu odvolacího.10
Doložiti jest, že v úvahu přichází pouze výrok rozsudkový a nikoliv, jak častěji se děje a ve spisech dovoláních shledáváme, také důvody rozsudkové. Ty jednak z pravidla nejsou právní moci účastny (viz § 411. c. s. ř.), jednak jen potud potírány buďtež, pokud jsou v příčinném spojení s výrokem rozsudkovým.
V případech tudíž, kde důvody rozsudku jsou mylny a nesprávný, přes to však rozsudkový výrok správným není, není ku vznesení jakéhokoliv opravného prostředku ani příčiny, ba ani možnosti. Tu by slušelo ať odvolání ať dovolání naprosto zamítnouti.11
K č. 4. O námitce kompensace protipohledávky a jejích osudech v novém řízení soudním tolik již psáno bylo, že látku bez mála za úplně vyčerpanou prohlásiti možno.12 — 61 —
Výsledek jak theorie, tak i soudní praxe, možno shrnouti v následujícím:
Námitka kompensace protipohledávky žalovaného jest prostředkem obranným pro ten případ, že nárok žalobní ať celý, ať z části, dojde soudního uznání. Pak o ní, ovšem v čas vznesené, povždy budiž rozhodnuto. Není-li kompensace přípustná — a o tom rozhodují předpisy práva materiálního, tak jmenovitě též ustanovení §§ 1438.—1440. ob. z. obč. — námitka ta budiž zamítnuta.
O tom soudové zvláštního usnesení nevydávají, takže žalovanéhu tím stiženému nezbývá jiného, než odvolání (§ 462., odst. 2. c. s. ř.)13, pokud se týče dovolání.
Je-li protipohledávka stejnorodá, ke kompensaci způsobilá, pravá a splatná — nerozhoduje více jako dříve, zdali likvidnost prokázati jest pomocí různých a spletitých důkazů, takže nesnáze důkazní nesmí býti více soudci překážkou, by k protipohledávce přihlédl14, rozhodne se o ní ve výroku rozsudkovém s účinkem § 411. c. s. ř.
Nastávají tu dva různé případy:
a) Ke kompensaci namítaná protipohledávka jest s pohledávkou zažalovanou v právní souvislosti (»im rechtlichen Zusammenhange«).15
b) Právní spojitosti se nedostává. — 62 —
K a) Při právní spojitosti obou pohledávek — a ta jest dána, když obě vyplývají z téhož poměru neb jednání právního, neb když kompensace obou různorodých pohledávek předem smluvena jest — má soudce povinnost, aby současně s nárokem žalobním o namítané protipohledávce rozhodl. Předpis tento, jehož tendence jest průzračná, jest imperativní a nedá se obcházeti.
Nešetření jeho jak v řízení odvolacím, tak v řízení dovolacím potírá se důvodem neúplnosti řízení (§§ 496., č. 2, pokud se týče 503., č. 2 c. s. ř.) s návrhem na zrušení rozsudku konečného vůbec.
Návrh tento, vztažně vyslovené zrušení rozsudku má v zápětí, že se nařídí soudu nižšímu — § 510. v novém znění dle novelly k úlevě poskytuje možnost, by soud dovolací zrušil rozsudky obou nižších soudů — aby pokračoval v řízení, k námitce protipohledávky přihlédl a aby po té o obou nárocích současně a jediným rozsudkem rozhodl.
K b) Není-li tu právní souvislosti, není ovšem na soudci, aby nutně o obou nárocích současně řízení zahájil, spíše mu na vůli dáno, aby odkázal řízení o námitce protipohledávky k jednání odloučenému. Pak rozhodne se o nároku žalobním rozsudkem částečným (§ 391., odst. 3. c. s. ř.).
Strana tu ani práva nemá, aby sloučené jednání vynutila. Stížnost ve směru tom vznesená za nepřípustnou se prohlásí (§ 192. c. s. ř.). Taktéž nelze zase opačně bráti v odpor usnesení, kterým návrhu žalobcovu na vynesení rozsudku částečného se n e vyhovuje, ač by tu podmínek bylo a soudce společné jednání o obou nárocích ani předsevzíti nemusil.16
Jestliže však soudce v tomto případě neprávem k námitce protipohledávky nepřihlédne a o nároku žalobním příznivý rozsudek konečný vynese, pak možno tomu odpírati ať odvoláním ať dovoláním, a to zase z důvodu neúplnosti řízení s návrhem na zrušení rozsudku konečného jako takového.
Návrh tento, pokud se týče vyslovené zrušení rozsudku konečného, má v zápětí, že rozsudek potíraný bude prohlášen za částečný (dílčí, Teilurteil) a že nařízeno bude soudu nižšímu — i tu možnost zrušení rozsudků obou nižších soudů jest dána aby nyní přikročil k jednání o námitce protipohledávky u aby o ní rozhodl rozsudkem konečným, přihlédna při tom k vynesenému již rozsudku částečnému.

Pojednání toto, které vyšlo také jako samostatný spisek, došlo posouzení v Právnických Rozhledech jich redaktorem Drem. Boučkem z r. 1912 a v Právníku z r. 1912 na str. 902, 903.Tam učiněna mi výtka, že opravný prostředek revise dle mého vylíčení představuje sice nádhernou budovu, než s tak úzkým vstupem, že málo komu se podaří do ní se dostati. K tomu podotýkám, že vzal jsem na se úkol vyložiti podstatu určitého revisního důvodu (č. 4. § 503.) na základě platného práva. Kde skutková zjištění jsou straně nepříznivá, pak ovšem úspěch revise je minimální, poněvadž zpravidla nepohybuje se v mezích důvodů dovolacích, zákonem uznaných. Takové revisi by vstup do onoho paláce měl vůbec býti zamezen. Je-li ale předmětem revise otázka právní, o které rozhodovati je nejvyšší soud v poslední řadě povolán — a řešení právních otázek je jeho prvním a nejdůležitějším úkolem — pak zákon poskytuje možnost, by se každé oprávněné dovolání uplatnilo, a takovému je dojista otevřena brána dokořán.
Na důležitost činnosti soudce prvého v příčině skutkového zjišťování poukazuje se v literatuře napořád a bez ustání. Tak nalézáme nejnověji v Ger.-Ztg. z r. 1914 v č. 5. a 16. pojednání od anonyma, kde se zamlouvají jmenovitě následující myšlenky: »In Ansehung der Wahrheitsfindung ist der Schwerpunkt in die erste Instanz verlegt. Dem ersten Richter ais Pfandfinder ist eigentlich der großte Macht- und Pflichtenkreis überwiesen. Die von ihm gefundene Wahrheit, seine Feststellung, seine Lebens- und Menschenkenntnis, seine psychologische Erfahrung bindet die Instanzen und damit das Recht der Parteien... Die Beweiswürdigung, was sie sein soli, was sie sein konnte, was sie ist, hat schon so viel Tinte erfordert. Die Beweiswürdigung ist keine von der Rechtswissenschaft zu erledigende Frage, sie gehört in das Gebiet der Psychologie... Diese Aufgabe löst nicht der Richter, sondern der Mensch in ihm... Das Gebiet der Beweiswürdigung ist unerschöpflich ... Die unmittelbare Vorführung der Beweismittel appelliert nicht allein an den Gesichtssinn, wie der Kinograph, sie verlangt ein kritisches Sehen, Hořen, Fuhlen und glücklichen Instinkt...«
Úchylku od tohoto pravidla dopouští soud nejvyšší v rozepřích o neplatnost a rozloučení manželství (nikoliv ale ve sporech o rozvod), dále v řízení disciplinárním, kde jinak subsidiárně se užívá zásad řízení dle platného trestního soudního řádu a v řízení o žalobách syndikátních. V těchto rozhoduje s konečnou platností jako soud odvolací, tedy s právy a povinnostmi, jaké soudům odvolacím zákon přiznává.
Na tom ani procesní novela ničeho nepozměnila. Pouze dopouští (viz její čl. VI., ř. č. 4), že nesprávné pojmenování použitého prostředku opravného nemá sloužiti straně k nevýhodě. Dosud nezřídka se stávalo, že usnesení soudu odvolacího dle § 519. c. s. ř. revisí (dovoláním) bylo v odpor bráno, což mělo zpravidla v zápětí naprosté zavržení (Verwerfung) dovolání. Dle novely bude s takovouto revisí naloženo jako s rekursem a dojde tudíž věcného přezkoumání a vyřízení.
Otázka tato byla také předmětem jednání prvního českého právnického sjezdu v Praze v r. 1904, který až na malé výjimky málem jednomyslně se taktéž pro vyloučení novot vyslovil. Zasílatel tohoto pojednání súčastnil se taktéž písemnou prací tohoto rokování a uvedl tam veškerou literaturu k tomu se vztahující. O tom viz: Publikace prvního vědeckého sjezdu českých právníků v r. 1904, sekce II. otázka 1. Jak známo, platí jediná úchylka ve směru tom ve sporech před živnostenskými soudy projednaných, kde se věc před soudem odvolacím znova projednává. O tom bližší v pojednání B. Říhy v Právníku z r. 1912, na str. 297. násl. Nepochybuji, že by s ohledem na oficiosnost řízení ve sporech z moci úřední o neplatnost manželství, tudíž pro veřejnoprávní překážku zahájených novoty odvolacím soudem připuštěné došly u nejvyššího soudu povšimnutí, a že by sám revisní soud k důležitým novotám přihlédnul.
Příkladmo: Prvý soudce uvěřil udáním svědka jednou ze stran uvedeného. V odvolání brojí se odvolacím důvodem nesprávného ocenění důkazů a tím i omylného skutkového zjištění proti věrohodnosti téhož svědka a k důkazu jeho nevěrohodnosti poukazuje se na jeho úhonný život, na jeho častá předchozí lživá seznání, což se s poukazem na stávající trestní spisy, na vědomost různých osob za svědky vedených a pod. dokázati snaží.Veškerá tato udání, jakož i návrhy dotyčné dlužno prohlásiti z a novoty nedovolené. Uvésti je bylo ihned v stolici prvé, kdy ona domněle nevěrohodná osoba za svědka byla vedena neb nejposléze, kdy soudcem prvým byla vyslechnuta.Správný výklad k §§ shora uvedeným podal prof. Rintelen ve svém jmenovitě pro začátečníky velmi poučném spisku: Berufungsgrund und Berufungsantrag. Klein (Vorlesungen uber die Praxis des Civilprozesses, na str. 13. a 250.) s ohledem na jednomyslnost soudní praxe této otázce blíže se nevěnoval. Praví v tom směru»Von dem Umfange des zulässigen neuen Vorbringens zu sprechen, gibt nur die lebhafte literarische Erdrterung dieser Frage Anlaß, nicht die Praxis. Was bisher in einschlägigen Entscheidungen bekannt wurde, betrifft durchwegs Unbestrittenes ...«
K objasnění slouží následující příklady.K případu prvému: Žalobě o náhradu škody bylo se současným zamítnutím všech námitek vyhověno. Žalovaný vznesl pojednou v řízení odvolacím námitku promlčení, které se vyhoví a žaloba zamítne. Dovolací důvod zní ve smyslu č. 3. § 503. a návrh na změnu rozsudku odvolacího ve smyslu obnovení rozsudku stolice prvé postačí.K příkladu druhému: a) Žalobce jako dědic žaluje na vrácení zápůjčky dědice původního dlužníka. Důkazu o připočtení zapůjčených peněz není, žaloba se zamítá. V řízení odvolacím objevuje se z brusu nový svědek, který žalobní udání potvrzuje. Týž tvoří v 2. stolici jediný zdroj soudcovského přesvědčení o tom, že zápůjčka se stala. I tu ospravedlněn jest dovolací důvod č. 3. § 503. s návrhem na změnu rozsudku a na obnovení rozsudku soudce prvého.b) Obě sporné strany vedou o svých různých a si odporujících udáních svědky. Soudce prvý pokládá svědky žalobcovy za věrohodné a to tím spíše, když pro ně svědčí jistá listina. V řízení odvolacím žalovaný brojí proti nabytému přesvědčení tím, že vede nový důkaz o úhonnosti jednoho ze svědků trestními spisy a nový důkaz o tom, že listina jest padělkem. Odvolací soud novoty připouští, nové důkazy provádí a s ohledem na jejich výsledek nabývá opačného přesvědčení. Zde návrh na změnu rozsudku nestačí. Není totiž známo, jaké stanovisko byl by zaujal odv. soud, nebera zřetele na novoty. Nutno mu uložiti, aby poznovu veškeré důkazy uvážil a ocenil a aby po té ještě jednou skutečnosti zjišťoval. Jest tedy třeba současně se dovolati ustanovení č. 2. § 503. a vznésti návrh na zrušení rozsudku.
Srovnej k tomu nález nejv. soudu ze dne 13. července 1900, č. 9628, uvěř. v Ger.-Ztg. z r. 1902, č. 37.
Že prohřešení se proti zásadě bezprostřednosti nezakládá žádné zmatečnosti, o tom vyjádřil se nejvyšší soud ve svém plenárním rozhodnutí R 1 706/8 / 1 ze dne 3. prosince 1908, č. j kteréž, pokud vím, nebylo dosud nikde uveřejněno.
K snadnějšímu pochopení a k objasnění věci posloužím opět příkladem:Žaloba konfesorní zněla na uznání služebnosti ve prospěch určitého pozemku rolnické usedlosti, neb žaloba o zaplacení zápůjčky zněla na splacení jistého obnosu pod uvarováním se exekuce na hypothéku bez solidárnosti manželů dlužníků. V obou případech v prvé stolici žaloba zamítnuta. V druhé stolici žalobě vyhověno a přes návrh vyřčeno, že se uznává služebnost ve prospěch celé rolnické usedlosti, že zaplacení státi se má solidárně a pod exekucí vůbec. Aneb: Prvý soudce žalobu negatorní zamítl, skutkově zjistiv, že žalovaný po 30 let namítanou služebnost jízdy vykonával. Žalobce používá ve svém odvolání pouze odvolacího návrhu nesprávného právního posouzení věci, skutková zjištění nechává nedotčena. Odvolací soud má mylně za to, že také odvolací důvod nesprávného ocenění důkazu a nesprávného skutkového zjištění se uplatňuje, obírá se s tímto důvodem a skutková zjištění prvého soudu v opak zvrátí. Tu sluší užiti dovolacího důvodu č. 3 § 503. c. s. ř. s návrhem na změnu rozsudku ve smyslu učiněných návrhů, vztažně obnovení soudce první stolice.
»Ohne benachteiligendes Urteil keine Berufung« — tak Rintelen 1. c. na str. 73 nn.
Velmi poučné a pravé vadě mecum pro soudce nováčka jest pojednání Urbanovo pod názvem: »Die Compensationseinrede im oster. Civilprozeß«, uveřejněné v Juristische Vierteljahresschrift, 34. Band, der Neuen Folge 18. Band, Wien 1901, Manz. Odporučoval jsem je vřele jako bývalý správce cvičných kursů pro soudcovský dorost u krajského soudu v Chrudimi, a to tím více, že každý soudce procesní s námitkou tou má velmi často co činiti. Skorém úplná literatura této látky se týkající uvedena jest Navrátilem v Gerichts-Zeitung z r. 1907, v č. 48. K tomu viz další různé úvahy ještě v Ger.-Ztg. z r. 1903, v č. 30. a násl., tamtéž z r. 1904, na str. 429., a z r. 1905, v č. 31., pak v Jurist. Blätter z r. 1902, na str. 313., v č. 27. a násl.
Klein, Vorlesungen, na str. 211. uvádí: »... Thatsache ist, daß nach der Civilprozessordnung uber eine derartige Gegenforderung — mag sie mit dem Klagsanspruche im rechtlichen Zusammenhange stehen oder nicht — in jedem Falleder Prozess durchzuführen und mit Urteil zu erkennen ist...« Na str. 268. čteme pak: »... Die richtigste Form dafür ware der Recurs. Es muß aber zur Berufung gegriffen werden, weil das Gesetz kein anderes Rechtsmittel gewährt, wenn der Beschluß dem Urteile eingefügt ist...«
Urban, 1. c. na str. 8.: »Gegen muthwillige Erhebung von Compensations-Einreden, insbesondere zu Verschleppungszwecken, ist im § 49 und 408 C. P. O. eine wirksame Handhabe gegeben.«
Podstatu právní souvislosti vykládají komentátoři soudního řádu dosti různě. Tak z rak. spisovatelů Neumann, 2. vyd., na str. 1078: »... vorausgesetzt wird, daß die beiden Ansprüche aus demselben Rechtsgeschafte oder Rechtsverhältnisse entspringen (wie z. B. bei zweiseitigen Vertragen), oder daß eine Aufrechnung der beiden Forderungen ausdrücklich vereinbart wurde.«Z říšskoněm. komentátorů uvádím pouze tři. Stein-Gaupp, I. sv., na str. 405. u § 145., 14. a u § 33. na str. 106.: »Die Aufrechnung ist ein empfangsbedurftiges Rechtsgeschäft, durch das Schuldner erklart, die Aufhebung des Forderungsrechtes des Glaubigers durch Aufopferung seines eigenen Forderungsrechtes vorzunehmen. Sie bewirkt, daß die Forderungen, soweit sie sich decken, rückwärts ais in dem Zeitpunkt ais erloschen gelten, in dem sie aufrechnungsfähig geworden sind. Die Klage ist mithin als unbegründet abzuweisen. Wird die Aufrechnung erst im Prozeße erklärt, so ist diese Erklärung gleichzeitig Prozeßhandlung und ziviles Rechtsgeschäft. Der Zusammenhang des Gegenanspruchs mit dem Anspruch der Klage ist dann gegeben, wenn die Ansprüche als Rechtsfolgen aus demselben Tatbestande abgeleitet werden. oder, wie man meist sagt, demselben Rechtsverhältnisse entspringen, sei es mit derselben, wenn auch entgegengesetzt gerichteten rechtlichen Beurteilung, sei es mit verschiedenartiger.Im Zusammenhange stehen daher die Rechtsfolgen. die jede Partei für sich aus der Giltigkeit oder Ungiltigkeit desselben Vertrages ableitete. Endlich kommen die Rechtsfolgen auch bei verschiedenen Tatbeständen dann zusammen, wenn sie in einem Bedingungsverhältnisse zu einander stehen.«Wilmovski Lewy, I. sv., na str. 218.: »Der Zusammenhang (Konnexität des gemeinrechtlichen Sprachgebrauches) ist ein rechtlicher nur dann, wenn Anspruch und Gegenanspruch auf ein gemeinsames Rechtsverhaltnis zurückzuführen sind, ohne daß gerade vollige Identitat des unmittelbaren Rechtsgrundes vorhanden sein muß. Eine Verabredung zu kompensieren stellt auch für an und sich nicht konnexe Forderungen einen rechtlichen Zusammenhang dar. Dagegen genügt es nicht, wenn die Gegenferderung sich auf die Sache bezieht, welche Gegenstand der Forderung ist. Nicht ein Zusammenhang mit dem Gegenstande, sondern ein rechtlicher Zusammenhang mit der Forderung, also mit dem Grunde derselben ist vorausgesetzt.«Seifert při § 33. č. 2., lit. e, na str. 49. nn.: »Getrennte Verhandlung darf nicht angeordnet werden, wenn die Gegenforderung mit der in der Klage geltend gemachten Forderung im rechtlichen Zusammenhange steht. Rechtlicher Zusammenhang zwischen zwei Ansprüchen ist vorhanden, wenn sie aus demselben Rechtsverhaltnis oder Rechtsgeschäft entspringen, oder wenn der eine der Ansprüche in einem Praejudizialverhältnisse zu dem anderen steht.«Posloužím opětně příkladem pro právní spojitost a opak: A. žaluje o vrácení kupní ceny za prodaný dům z důvodu správy neb zkrácení nad polovici ceny. B. namítá, že kupec je povinen vrátiti veškero nájemné, které od doby kupu byl přijal. Spojitost jest dána. A. žaluje B. o zaplacení nájemného. B. namítá, že nájemný předmět přestavoval a že mu přísluší odměna za dílo. Spojitosti právní nelze shledati.
Der die Erlassung eines Teilurteiles verweigernde Beschluß ist unanfechtbar (nález nejv. soudu v Jur. Blätter z r. 1907, v č. 9.), ebenso der Beschluß uber die begehrte Kompensation weiter zu verhandeln (nález nejv. soudu ve sbírce Gl. U. W. Neue Folge pod č. 3191).Ve sporu Rv II 511/9 dovolal se žalobce, který i v 2. stolici zvítězil, že tato odkázala námitku kompensace k dalšímu jednání. Revise byla ovšem jako nepřípustná zavržena.

Citace:

FLIEDER, Karel. Paběrky z řízení revisního. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 2, s. 20-25, 75-81.