O vlivu exekučního řádu na řád konkursní a vyrovnávací jakož o vzájemných vztazích těchto zákonů.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším soudním a kasačním dvoru ve Vídni.
Úvod všeobecný. Dávné snahy po nové úpravě řádu konkursního a s ním zpřízněných materií došly konečně svého splnění cís. nařízením ze dne 10. pros. 1914, č. 337 ř. z.
Tužby tyto byly věcně oprávněny, poněvadž konk. řád z 25. prosince 1868, č. 1. ř. z. pro r. 1869, třebas byl znamenal u porovnání se starým řádem konkursním z 1. května 1781, č. 14. sb. z. s., značný pokrok, nevyhovoval ani duchu času, ani potřebám života.
Nedostatečné výsledky řízení konkursního, všeobecně uznávané, vzbuzovaly jmenovitě v kruzích obchodnických a průmyslových značnou nespokojenost, jejíž míra trpělivosti byla dovršena početím stavu válečného.
Co se mělo státi předností tehdy nového řádu konkursního, samospráva a souverenita věřitelstva, tolik krásných nadějí vzbudivší, zvrhlo se v pravý opak.
Než největší vady bývalého řízení spočívaly v docílení nepatrných, ba přímo směšných výsledků řízení jakož i v sobeckém předhánění se a zápolení jednotlivců. Většina konkursů nepřinesla věřitelům, přednostních práv nepožívajících, buď vůbec nic, buď jen nepatrné zlomky pohledávek přihlášených.
Již při zahájení konk. řízení, ba již před ním, obecný dlužník a jeho nejbližší příbuzní strhli na se nekalými rejdy, ne-li šmejdy, moc a vládu; místo věřitelstva, na jehož jednomyslnost bylo spoléháno, vládl, stoje ovšem v ústraní, dlužník obecný sám. Smyšlené pohledávky, pokud vůbec to jen šlo, napomáhaly. Věřitelstvo hledalo protiváhu ve svých různých organisacích, ve spolcích věřitelských (Kreditorenvereine); než i tyto nepřinášely ochrany celku, veškerenstvu věřitelstva, nýbrž právě jen členům organisace. Ony hleděly těžiti již předem, a pokud byly jen dost málo uspokojeny, obětovaly bez milosti zájmy ostatních. Tito pak tak utvořenou ochlokracií hozeni byli nelítostně přes palubu. Kdežto konkursní řízení mělo míti na mysli zájmy všech, najmě však spravedlivé rozdělení celé podstaty mezi všechny věřitele, ve skutečnosti tu rozhodovaly různé pletichy a pikle. Samospráva stala se jen prázdným ohlasem, za to jednotlivé skupiny, zanedbávajíce naprosto veškerých povinností vůči celku, staraly se o sebe, hospodařily pro sebe, nezřídka také vedle toho i pro úpadce.
Není pak divu, že solidarita věřitelstva, která měla býti vzpružinou k výsledku příznivému a ochráncem práv slabých, stala se bezcenným heslem, pouze stínem toho, co se od ní očekávalo. Věci vyvinuly se pak způsobem přirozeným. Moc, které bylo rozhodnými činiteli zneužíváno, musela býti svěřena dle vzoru řádu exekučního — o civ. řádu soudním zde pomlčím — soudu samému.
Nový řád konkursní po způsobu proč. zákonů přispívá k tomu, aby se utvořila — sit venia verbo — konstituční vláda soudcovská, která, majíc na zřeteli zájmy všech věřitelů, při nově upraveném spolupůsobení konkursního a vyrovnávacího správce zve věřitelstvo k ústavnímu spolupůsobení. Spolupůsobení toho nelze se zříci, poněvadž úplné zřeknutí znamenalo by vzdáti se bezdůvodně cenných pomůcek a sil pracovních. Rozdělení sil musí arciť býti jinakým! Síly činitelů k součinnosti vyzvaných musí býti omezeny na míru jen potřebnou.
Nová ustanovení, pokud se dnes přehlédnouti dá, mají na zřeteli veškeré nedostatky staršího řízení. Jmenování správce vymyká se veškeré agitaci dlužníka, jeho přátel a známých, i věřitelů. Urychlené provedení konk. řízení a zavedení řízení vyrovnávacího, kde se jmění dlužníkovo vůbec nerealisuje, zmenší výlohy i ve směru odměny správcovy. Tarifování odměny vzpruží správce samého ku bdělé činnosti, k urychlení řízení a ku snaze, aby konečný výsledek uspokojil.
Soustředění pravomoci v rukou soudce, která dosavadní převahu věřitelstva zatlačí právem do pozadí, dá celému řízení jiný vzhled.
Někdejší nečinnost soudcova ve sporu a v řízení exekučním musela za platnosti civ. zákonů procesních — tedy i řádu exekučního — ustoupiti činnému a produktivnímu zasáhnutí jeho v řádech nových: i během řízení konkursního a vyrovnávacího nebude více vše záviseti na osobě správcově, nýbrž spíše na činnosti a ráznosti soudce k úkolům konkursního a vyrovnávacího správce povolaného.
Četná zjednodušení řízení usnadňují a zkracují práci, vedou k velké úspoře výloh a k tomu, aby řízení nevedlo k pouhému zveličení útrat, nýbrž spíše buď k účelnému zpeněžení majetku obecného dlužníka, buď k poznání, že následky insolvence dají se odstraniti k přání kvalifikované většiny věřitelstva k uspokojivému narovnání (vztažně vyrovnání).
Úvod zvláštní. Exekuční řád nedoznal jako ostatní zákony procesní všeobecného souhlasu a uznání. Naopak, sotva v život vstoupil, bylo naň prudce útočeno; se všech stran vystupovali nepřízniví posuzovatelé, kteří dílo to buď v celku, neb v jednotlivých částech zavrhovali, prohlašovali za nezdařilé, životu neschopné a kteří žádali naléhavě, ne-li o jeho úplné odstranění, alespoň o jeho důkladné zlepšení.
Vůči těmto kárcům a jejich snahám byla svrchovaná trpělivost a opatrnost na místě. Neníť látky obtížnější, než kterou řád exekuční obsahuje! Má vyhověti požadavkům věřitele, pro nějž zní již soudní rozhodnutí a který netrpělivě práva svého se domáhá, nemá však přes to nelítostně zasáhnouti do (ponejvíce) majetkových poměrů vzpírajícího se dlužníka. I ohledů veřejných, které si nepřejí úplného a nevčasného shroucení hospodářské bytosti dlužníků, nutno dbáti. I oprávněný musí vžiti na se s ohledem na všeobecné zájmy jistou zodpovědnost. Cujus commodum, ejus periculum. Pochopitelno, že jest těžkým úkolem stanoviska tato sblížiti, rovnováhy mezi oběma snahami docíliti; naprosto jim ve všem zadost učiniti nelze. Vždyť u mnohých existencí hospodářská zkáza zabrániti se nedá! Vůdčí zásadou procesních zákonů a tím i řádu exekučního bylo, že nemají býti pouze ochranným ústavem pro oprávněné, nýbrž blahonosným zařízením pro všechny (»... nicht eine Schutzanstalt. für Berechtigte, sondern eine Wohlfahrtseinrichtung für alle«. — Gztg. z r. 1915, na str. 252.).
Není úkolem tohoto pojednání přihlédnouti zde kriticky ku všem útvarům řádu exekučního a probrati veškeré výtky jeho ustanovením činěné; jen tolik bych si připomenouti dovolil, že postupem času rozbouřené vlny prudkých útoků se utišily, kárné hlasy poznenáhlu umlkly a že dnes sotva kdo se ozve s přáním po odklizení našeho exek. řádu v jeho celistvosti. Zajisté právem! Exekuční řád proti dřívějšímu stavu znamená neobyčejný pokrok — o tom nás příkladmo poučí ustanovení o exekuci na pohledávky peněžité a o opatřeních prozatímních — a soudní prakse, která již mnohé ostré hrany obrousila, pře- svědčuje nás denně, že exek. řád oprávněným požadavkům v celku vyhovuje. Nejlepším důkazem jeho celkové hodnoty jest, že novella o úlevě soudům, kteráž právem pozměnila a zjednodušila dosti spletité předpisy o povolování exekuce a o příslušnosti soudů exekučních, ponechala stěžejné zásady exek. řádu v další platnosti, že osvědčená zařízení jeho štěpují se v nejnovější době také na řád konkursní a že dle vlastního mínění justiční správy (srovnej věstník z r. 1914, na str. 627.) činnost exek. komisaře má býti dobrou průpravou pro úkony komisaře konkursního. Pokud mezi oběma řády panují různé vztahy, chceme zde ukázati, přičemž přidržáno se bude pořadí běžných titulů řádu exekučního. Především nutno vytknouti, že exekuční řád není všeobecně podpůrným zdrojem pro řízení konkursní a vyrovnávací a že tudíž jeho předpisy pro tato, kromě jejich použití pomocí pravidla §. 7. ob. z. obč., doplňujícím právem nejsou. Exekuční řád není totiž ani v §. 172. konk. ř., ani v §. 67. vyr. ř., které obsahují všeobecná ustanovení o řízení, uveden. Z toho ale vyplývá, že v řízení našem možno použiti předpisů řádu exek., pokud se zřejmě a výslovně na ně poukazuje a pokud to předpis §. 7. ob. z. obč. dopouští. Přistupme nyní k jednotlivým titulům řádu exekučního.
Tituly exekuční.
S ohledem na znění §. 173., odst. 6. konk. ř. (: »Soudní nařízení — nikoliv rozhodnutí — jsou vykonatelna«.), dále na obsah §. 63., odst. 1. a 2. vyr. ř., že předchozí ustanovení platí též v řízení vyrovnávacím, a v uvážení, že předpis §. 524. c. s. ř. doznal po mém soudu ohledně »nařízení« jisté změny,1 pozbylo ustanovení sem spadajícího č. 7. §u 1. ex. ř. platnosti a mělo by zníti asi takto: Soudní nařízení a jinaká usnesení v řízení konkursním a vyrovnávacím, tato však pokud se nevyžaduje jich pravoplatnost; narovnání za konkursního řízení učiněná, soudem stvrzená a úřední výpisy z likvidačního protokolu, pokud jim propůjčen jest účinek vykonatelnosti.
K bližšímu porozumění předešlé své úvahy v tomto časopise z r. 1914, seš. 5. a 6., uveřejněné, bych ještě podotkl, že nucené narovnání v konkursu tvoří vůči úpadci ve spojení se zápisem v §. 61. konk. ř. uvedeným nikdy samo o sobě — jen tenkráte titul exekuční, neodporoval-li tento pravosti pohledávky (§ 150., č. 4. konk. ř.), tak že, odporoval-li, teprve výsledek sporu zjedná případný titul exekuční ve spojení s obsahem tohoto narovnání.
Řízení vyrovnávací neposkytuje ohledně přijatého a stvrzeného návrhu vyrovnávacího vůbec žádného titulu exekučního, což jsem ve svém právě vzpomenutém pojednání, kterého se tímto i v jiném směru dovolávám, blíže vyložil. Z počátku vydobytý titul exekuční doznává co do osoby vymáhajícího věřitele omezení, případně změny při nárocích odpůrčích, neboť exekuce na základě titulů, které byly vydobyty konk. věřiteli pro jejich odpůrčí nároky, mohou za konkursu prováděny býti toliko správcem podstaty (§ 37., odst. 2. konk. ř.). O povolení exekuce.
I. Soudové civilní jsou povoláni, aby povolovali exekuci na základě titulův exekučních, v §§. 1. a 2. ex. ř. uvedených. Povolení stane se k návrhu strany k nároku oprávněné (věřitele vymáhajícího). K §. 3. ex. ř. nutno doložiti:
Svou úpravou a svým konečným cílem jest řízení konkursní — nikoliv vyrovnávací, kde možnost exekuce a zpeněžení pouze v případě §. 10., odst. 4., nastává — generální exekucí.2 Nemá-li dojiti k nucenému narovnání neb jinakému zastavení řízení konkursního, musí zpravidla veškeré, tomuto řízení podrobené jmění býti zpeněženo. Takové docíliti se dá způsobem různým, soudním prodejem v různých jeho formách (veřejnou dražbou, z volné ruky, převzetím), a mimosoudním (z volné ruky, řízením ofertním a pod.). Konkursní řád nevylučuje žádného způsobu, klada váhu na to, že vodítkem bude vždy jen nejprospěšnější způsob zpeněžení (§ 119., odst. 1. konk. ř.).
Jakmile však dojde k soudnímu zcizení, kterýž způsob jest tudíž podpůrný, pak při takovýchto zcizeních bude obdobně šetřeno předpisů řádu exekučního a přísluší správci podstaty postavení věřitele vymáhajícího, který právě exekuci, pokud se v ní dle předpisů zákona nepokračuje, z moci úřadu pohání3 ke konečnému cíli. Toto postavení — v pravdě jím není ani v jednom ani v druhém případě — přísluší správci podstaty i tenkráte, když vstoupí do jakéhokoliv řízení oddělnými věřiteli proti úpadci (§ 119., odst. 5. konk. ř.), což ospravedlněno jest úvahou, že správce podstaty neuplatňuje žádných jednotlivých pohledávek, dále že mu nutno přiznati práva, která odpovídají jeho postavení jako orgánu společných zájmů všech věřitelů a konečně tím, že nemůže býti závislý na tom, hodlají-li oddělní věřitelé exekuci vésti a skoncovati či ne. Abych již zde látku sem spadající, úkolu mého však jen nepřímo se dotýkající, odbavil, podotýkám, že oddělní a jim na roven postavení věřitelé jsou sice ve prospěch celku, veškerenstva věřitelů, dle §. 120. konk. ř. povinni k jistým ústupkům (možnost vyplacení zaplacením zástavního dluhu každé doby, kdyby zástavní věřitel v nevčas mínil zcizení prováděti, povinnost ku zpeněžení věci ve lhůtě stanovené pod vyhrůžkou vydání její, povinnost ústavů k podání zpráv), že však mylno by bylo za to míti, že konkursní řád v práva jich citlivě zasahá; naopak jest tamtéž toho bedliv, aby zcizením věcí, na kterých jest oddělovací neb jiné mu na roven postavené právo, nebyla jim způsobena újma. Proto také z pravidla mají býti předměty, takými právy stižené, zpeněženy toliko podle předpisu exekučního řádu, což právě také znamená, že se takým oprávněným zabezpečují výhody plynoucí z předpisů o nejmenším podání (§§ 151. a 277. ex. ř.) a odporu o to opřeném, že nejvyšší podání nedostačuje k úplnému zapravení pohledávky odporujícího věřitele (§ 184., č. 8. ex. ř.).
Pokud předpisy vzpomenutého §. 120. zasahají do práva materiálního, vymyká se o tom úvaha z rámce daného úkolu.
II. Ku povolení exekuce příslušen byl dosavad výlučně soud konkursní, dovolával-li se kdo exek. titulu v §. 1., č. 7. ex. ř. uvedeného (§ 4., č. 4. ex. ř.). Dnes tomu jest jinak. S ohledem na zvláštní jurisdikci konk. komisaři jako samosoudci udělenou bude nyní exekuci povolovati dle toho, od koho bude exekuční titul vycházeti, buď soud konkursní neb konk. komisař, zde zase bez ohledu na to, působí-li u soudu sborového neb okresního (§ 79., odst. 2. konk. ř.). Povolení exekuce z moci úřadu (na př. předvedení úpadce a pod.) není vyloučeno. V řízení vyrovnávacím platí vše obdobně, jen že proti dlužníku nelze předsebráti donucovací úkony. Jsou zde jiné prostředky po ruce (§ 56., odst. 3. a 4. vyr. ř.).
III. Po prohlášení konkursu nemůže býti nabyto pro pohledávku proti úpadci na věcech ke konkursní podstatě náležejících žádné soudcovské neb uspokojovací právo. Ve směru tom nové právo (§§ 10. a 13. konk. ř.) nepřineslo žádné změny. Kritickým bodem jest den, kterého konkursní edikt byl přibit na soudní desce konkursního soudu (§ 2. konk. ř.). Stejné platí s výjimkou odst. 4. §. 10., uvedenou v řízení vyrovnávacím. Věci tyto všeobecně známé nepotřebují dalších výkladů. Obsah §§. 134. a 208. ex. ř. a §§. 29., 56. knih. z. (tento v čl. III. uvoz. zák. k řádu konk. výslovně v platnosti zachován — nedostatečné znění jeho kritisuje prof. Krčmář v Právníku z r. 1915, na str. 406 a 407) s dostatek každého poučuje.
§ 11. konk. ř. a vyr. ř. obsahuje všeobecně platnou zásadu, že i v řízení konk. neméně vyrovnávacím možno vésti exekuci k uplatnění již stávajících práv na oddělení. To platí ovšem i plnou měrou ohledně oněch veř. dávek, kterým přísluší realisovati příslušící jim zákonné právo zástavní (čl. III., č. 5. uvoz. zák. k oběma řádům). Ve směru tom možno poukázati ohledně přímých daní k §. 4. zák. z 9. března 1870, č. 23. ř. z., ohledně poplatků k §. 60. zák. popl. — (Další viz v komentáři Rintelenově na str. 49.) — Administrativní cestou vydobytá práva zástavní možno stejným způsobem realisovati. Soud exekuční.
Nové řády na těchto předpisech nic nemění. Vymáhání pokut, poplatků a pod. děje se i v našem řízení dle stávajících předpisů (čl. XIII., č. 4. uvoz. zák. k ex. ř., §§ 104. a násl. jedn. ř. a Neumannův komentář, 2. vydání, na str. 42).
Smrt dlužníkova (úpadce)
nemá na průběh našeho řízení žádného vlivu. K tomu srovnej předpisy §. 51., č. 1. konk. ř. a §. 23., odst. 2. vyr. ř. Ovšem bude na dědicích neb opatrovníku pozůstalosti, kteráž i sama může učiniti návrhy na vyrovnání nucené a na zavedení vyrovnávacího řízení (§§ 156., odst. 5., a 164., odst. 1. konk. ř., jakož §§ 1., odst. 3., a 27., č. 3. vyr. ř.), aby včasně úplná a dostatečná prohlášení závazná učinili. Objeví-li se toho potřeba, bude pro pozůstalost dlužníka zřízen opatrovník.
O námitkách proti nároku.
Popírá-li se vykonatelná a pohledávka, popíratel sám má žalobou svůj odpor uplatniti (§§ 110., odst. 2., 150., č.4., a § 159., odst. 3. konk. ř., pak § 46., odst. 4. vyr. ř.). Při tom však se předpokládá, že odpor svým obsahem musí odpovídati náležitostem §. 35. ex. ř. a míti za předmět pominutí vykonatelné pohledávky neb zrušení titulu z nároku, zakládajícího žalobu pro zmatečnost neb o obnovu (§§ 529.a a násl. c. s. ř.), jinak by zůstalo při pravidlu, že na odpírajícím jest, aby vznesl žalobu na uznání pravosti odpírané pohledávky.
Odpor sám o sobě ještě změny role v osobě žalobcově nepřivádí. Příkladmo se uvádí: Pohledávka přihlášená jest exekučním titulem doložena; odpor týče se jen pořadí. Nebo nárok sám má exekuční titul pro sebe; odpor směřuje pouze proti ocenění, reluování jeho na určitý peníz (§§ 14., odst. 1., a 15., odst. 2. konk. ř.). V případech takových a podobných spadá úkol žalobce přece jen na protivníka osoby odpor vznesší.4
O zrušení, obmezení a odložení exekuce.
I. Než promluvíme o nových případech zrušení5 a odložení exekuce, jaké nám poskytují naše řády, je dlužno zmíniti se o novém způsobu, dle něhož práva z exek. titulu již nabytá, zanikají (»erlöschen«).
Zkušenost učí, že při blížícím se úpadku ostražití věřitelé o závod usilují o exekuční zajištění svých pohledávek a předstihnouti míní jiné, nic netušící. Tím nabývají práva přednostního, pro něž není důvodu hospodářského, tím porušuje se zjevně zásada rovnocennosti věřitelů v řízení konkursním, které se ostatně naprostým zatížením majetku dlužníkova znemožňuje. Úvaha tato jakož důvody další v pam. spise na str. 21. a 22. uvedené vynořily zbrusu nové ustanovení §. 12. konk. a vyr. řádu.
Dle něho práva na oddělení, která byla nově — tedy nikoliv k uplatnění již stávajících smluvních práv — nabyta v posledních 60 dnech před prohlášením konkursu (před zavedením vyrovnávacího řízení) exekucí k uspokojení nebo k zajištění, kromě práv na oddělení nabytých pro veřejné dávky, zaniknou prohlášením konkursu (zavedením řízení); avšak opět oživnou, zruší-li se konkurs podle §. 166. (zastaví-li se řízení), aneb zavrhne-li se návrh na zahájení řízení konkursního ve vyšší stolici pravoplatně.
K tomuto pravidlu, zcela nový právní útvar představujícímu, pojí se celá řada zajímavých otázek, z nichž vyjímají se prozatím následující:
1. Jest k dosažení účinku těchto předpisů třeba usnesení (rozhodnutí) soudního?
2. Žádoucno-li takové zaniknutí v knize pozemkové vyznačiti?
3. Platí-li účinky zákonem předpokládaného zaniknutí i pak, když již před zahájením řízení konkursního a zavedením řízení vyrovnávacího ona práva na oddělení byla již pravoplatně zpeněžena, výtěžek věřiteli vydán a dotyčné exekuční řízení ukončeno?
4. Zaniknou-li vskutku dle znění zákona veškerá práva oddělovací?
5. V kterých případech zaniklá práva obživnou?
Kč.1. O zaniknutí exekučního práva na oddělení může rozhodovati pouze a jediné soudce exekuční (§ 17. ex. ř.).
Týž nemá prozatím příčiny, s ohledem na zahájená řízení, zaujmouti k oněm právům jakési stanovisko. Navrženo-li zpeněžení — a pod tím sluší rozuměti vnucenou správu, řízení dražební, jakýkoliv prodej věcí movitých včetně pohledávek, převzetí dle §§. 200., č. 1., a 271. ex. ř., přikázání pohledávky k vybrání neb na místě placení —, tu teprve buď k žádosti konkursního (vyrovnávacího) komisaře, nebo k návrhu správce podstaty (vyrovnávacího) soudce exekučního vstoupí v činnost a shledá-li návrh podstatným, rozhodne a případně řízení zruší. Ostatní jest věcí rekursu a rekursního soudu. Zahájení sporu o zaniknutí takého práva na oddělení či opaku pokládám za nepřípustné.
Připouštím, že tu mohou nastati zajímavé situace, když na př. oddělný věřitel mylně za to má, že jeho zástavní neb uhražovací právo zaniklo neb nezaniklo; vždyť dle toho říditi se bude posouzení, je-li pouze konkursním věřitelem neb takovým a současně oddělným a schodkovým věřitelem (Absonderungs- und Ausfallsgläubiger). K tomu srovnej předpis §. 132. konk. ř. a §§. 39., odst. 1., a 46., odst. 1. vyr. ř.
K č. 2. S ohledem na ustanovení §. 76. konk. ř. a §. 6. vyr. ř., které opatřují poznamenání konkursního a vyrovnávacího řízení v knize pozemkové, v obchodním a patentním rejstříku a v zájemních protokolech, není žádného dalšího vyznačení onoho, beztoho jen podmínečného zaniknutí třeba. I důvěra v knihy pozemkové jest tím již dostatečně chráněna. Nahlédnutí do zájemního rejstříku (§ 255. ex. ř.) nabývá tím významu a oprávnění. K témuž úsudku dochází prof. Krčmař v Právníku z r. 1915, na str. 415, a souhlasně zní i nález nejv. soudu ve Zprávách z r. 1915, na str. 223., mnou uveřejněný.
K č. 3. Vzpomenuté zaniknutí má s ohledem na zahájená řízení ráz absolutní. Lhostejno proto, zdali vym. věřitel během 60 dnů před zahájením řízení tak si pospíšil neb takový rychlý způsob zpeněžení zvolil, že cestou exekuce došel zaplacení. Zde musí nastati restituce in integrum a takový ať úplně, ať částečně zaplacený věřitel musí obdržený peníz vrátiti, neb (příkladmo při přikázání na místě placení) dopustiti obnovení původního stavu.
Neučiní-li tak dobrovolně, pořadem práva se k tomu donutí.
Vzpomenuté §§ 12. na tyto případy nepomyslily, neb aspoň rozuzlení této otázky judikatuře svěřiti mínily. Znění §. 12. konk. ř. není názoru zde hájenému nikterak na újmu, neboť tento § ve svém 3. odstavci káže, že, byl-li při zpeněžení provedeném před prohlášením nebo po zavedení konkursu docílen výtěžek — slovo toto nutno vykládati v nejširším smyslu, poněvadž při převzetí a přikázání na místo placení vlastně žádného výtěžku (»Erlös) není —, část na takové právo připadající pojata bude do konkursní podstaty.
Jinak ovšem dle §. 12., odst. 3. vyr. ř. Zde smí docílený výtěžek vydán býti oddělnému věřiteli jen tenkráte, když bylo vyrovnávací řízení zastaveno a ve 14 dnech nebyl podán návrh na prohlášení konkursu. Rozdíl ve znění zákona jest patrným. Tam káže se přímo a výslovně pojmutí »výtěžku« do konk. podstaty, zde nutno jen vyvoditi, kdy dlužník má nárok na onen »výtěžek«. Zdali tomuto nároku míní zjednati průchod, bude z pravidla jeho věcí, poněvadž má volné nakládání se svým jměním.6 Proto zde zákon volil jiná slova. Intence zákonodárce jest však v obou případech stejná a jde tam, aby předbíhání věřitelů v době, kde dlužník jest již insolventním, bylo za všech okolností zabráněno a jmenovitě aby řízení konkursní i vyrovnávací nebylo vedením exekuce znemožňováno.
K č. 4. Zákony propůjčují nejen veřejným dávkám, ale i jiným věřitelům (vzpomeňme si jen na nároky alimentační) při soudcovském právu zástavním jistá práva přednostní. Jinaké jest existenční minimum při exekuci pro pohledávky přednostní a jiné při exekuci pro pohledávky ostatní.
K tomuto rozdílu (na př. služného, jiných důchodů a pod.), který všeobecnou exekucí dotčen býti nemůže a který tudíž do konkursní podstaty nespadá (viz znění §. 1., odst. 1. konk. ř. a slova: »odejme se úpadci veškeré, exekuci podrobené jmění«), nejeví předpisy §. 12. konk. ř. svůj účinek. Totéž platí obdobně i v řízení vyrovnávacím (§ 63., odst. 1. vyr. řádu).
K č. 5. Zákon mluví tu zřejmě a jasně. Obživnutí nastane pouze, zruší-li se konkurs z důvodu, že se toliko jediný konkursní věřitel účastní řízení a že jmění nestačí k úhradě nákladů konk. řízení (§§ 12., odst. 2., a 166., odst. 1. a 2. konk. ř.). Zaniknutí oněch práv zůstane tudíž v platnosti, když 1. konk. jmění bylo rozděleno; 2. docíleno bylo nucené vyrovnání; 3. věřitelé podstaty a všichni konk. věřitelé souhlasí se zrušením (§ 167. konk. ř.). Důvody pro to jsou na snadě (pam. spis, na str. 23.). Konečně by bylo podotknouti, že zaniknutí dle §. 12. netýče se již přisouzených nákladů, které možno ovšem uplatniti jen jako konkursní pohledávky a netýče se práv dole pod č. III. uvedených.
Rozumí se, že předpisy vzpomenuté netýkají se smluvních a zákonných práv zástavních, jakož práv na zadržování (§ 11., odst. 1. obou řádů). II. Kromě nového případu zrušení exekuce dle §§. 12., odst. 2. konk. a vyr. ř., skýtají nám naše řády v §. 11. další možnost odložení exekuce během konk. řízení prováděné, je-li to nezbytno na prospěch výsledku zcizení nebo odvrácení újmy věřitelům hrozící.
Zvláštnost takového odložení jeví se v různých směrech, tak jmenovitě:
1. Odložení povoluje a nařizuje dle výslovného znění zákona nikoliv soudce exekuční, nýbrž konkursní soud nebo konkursní komisař (vyr. soud neb vyr. komisař), kteří mohou k rekursu rozhodnutí svá změniti.
Na soudci exekučním pak jest, aby bez dalšího uvažování odložení zařídil.
2. Odklad týče se pouze výkonu nuceného zcizení (»zwangsweise Veräußerung«), nikoliv též jiných druhů zpeněžení, jako vnucené správy, přikázání k vybrání neb na místě placení a pod., tedy také ne při exekuci dle §. 346. ex. ř. Jediné rozhodující úkon exekuce v prodeji věcí dlužníkových se zračící má býti odložen, nikoliv též úkony jiné, tedy také ne odhad.
Že z důvodu účelnosti — na př. když se očekávati dá nucené narovnání — může při sdělání konk. inventáře konk. komisařem býti odložen odhad (§ 96., odst. 1.), nemá s ustanovením právě pojednaným nic společného.
S právy na zadržování se nakládá v konkursu jako se zástavními právy. Ustanovení naše týče se proto též prodeje dle čl. 315. obch. zák. Stejně Staub-Pisko, 2. vyd., druhý díl, na str. 162. a násl., a Siegel v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 126. Jiného mínění Rintelen, Handbuch, na str. 301.
K prodejům dle čl. 310. a 375. obch. zák. předpis náš nepřihlíží, neboť prodeje tyto nekonají se dle pravidel řádu exekučního, mají spíše ráz řízení nesporného. Tak i plenární nález nejv. soudu ze dne 22. dubna 1902, uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 591, řada nová. Jinak ovšem ministerské odpovědi k §. 277. ex. ř.
3. Důvody pro odložení exekuce v §. 42. ex. ř. vypočtené, došly rozšíření a obohacení. Vyžaduje se jednak prospěch výsledku řízení, poněvadž přebytek spadá do konkursní podstaty a tomu má býti zabráněno, aby v nevhodném čase (na př. mimo saisonu) věci k prodeji určené byly takřka za babku a daleko pod přiměřenou cenou prodány; jednak tím odvrácena býti má újma jinak věřitelům hrozící, poněvadž má se s plným klidem přezkoumati, je-li exekuce dle vzpomenutého §. 12. vůbec přípustná, nebo může-li jí v řízení konkursním dle §§. 28. a násl. konk. ř. býti odporováno. Odložení má tudíž správci poskytnouti dosti času a příležitosti k zevrubné a všestranné informaci.7
4. Odložení je časově obmezeno. Nejzazší lhůta 60 dnů jest k účeli vytknutému dostatečná. Ostatně se pro případ, že po zastavení vyr. řízení zahájeno bude řízení konkursní, i zdvojnásobní, poněvadž není vyloučeno, že odklad zařídí vyr. komisař, po případě soud, po té pak konk. komisař, vztažně soud.
5. Odklad je přípustný i tehdy, když se provádí exekuce k dobytí dávek veřejných a to i v administrativním řízení exekučním. Doba takového odkladu nečítá se do času, na který jest obmezeno zákonné přednostní zástavní právo veřejných dávek (§ 11., odst. 2. obou řádů).
III. Předpis §. 12. konk. ř. netýče se práv na oddělení, která byla dobyta ve smyslu ustanovení §. 10., odst. 4. vyr. ř., pak-li po zastavení řízení vyrovnávacího následuje řízení konkursní.
Dotyčné pohledávky používají ovšem práv a přednosti pohledávek podstaty (§ 46., č. 2. konk. ř.), tak že správci podstaty nezbývá, než aby jejich zapravením přivodil pominutí exek. práva zástavního.
IV. Odložení exekuce, vlastně odhadu dopouští řád konkursní v §. 96., odst. 2.
Se zděláním inventáře bud z pravidla spojen odhad; z důvodu účelnosti může však konkursním komisařem býti odložen. Stane se tak jmenovitě tehdy, když lze se nadíti zrušení konkursu v případech §§. 166. a 167., neb následkem narovnání ať mimosoudního ať soudního nuceného. Tím ušetří se náklady s odhadem vždy nutně spojené, často dosti značné.
V. S myšlenkou, která přiměla zákonodárce ku možnosti zrušení exekuce, když nelze očekávati, že by pokračování v ní neb její provedení poskytlo výtěžek, který by přesahoval náklady na exekuci tuto (§ 39., č. 8. ex. ř.), shledáváme se ve dvou případech.
Prvý případ byl převzat z řízení starého a zračí se v ustanovení §. 166., odst. 2. konk. ř. Zde však možno zrušení paralysovati dáním přiměřené záruky nákladů, což stane se hlavně za účelem docílení výhod řádu odpůrčího.
Druhý, zbrusu nový, chce odstraniti obtíže, vyskytnuvší se dodatečným rozdělováním jmění nepatrného, teprve po ukončení konkursu se objevivšího. Tu konkursní soud může upustiti od dodatečného rozdělení a přenechati úpadci uvolněný obnos, jeví-li se to býti přiměřené vzhledem na nepatrnost obnosu a na náklady dodatečného rozdělení (§ 138., odst. 3. konk. ř.). Minima non čurat praetor. Zbytečná přítěž hodí se přes palubu. Námaha a výlohy nejsou v takých případech v žádném poměru k výsledku pro konk. věřitele docílenému.
Mimo případy uvedené nedoznává exekuce zahájená v řízení konkursním žádného přerušení.
O udání přísežném (o přísaze vyjevovací).
Látka tato jest v našich řízeních upravena zvláště, tak že §§ 47. a násl. ex. ř. nemají zde platnosti. Tak již nález nejv. soudu, uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 243, sv. 2. nová řada. Novotou shledáváme, že přísaha má býti složena teprve, když stav aktiv byl inventářem upraven, poněvadž tím zabraňuje se falešným přísahám z pouhé nedbalosti, dále že ku stání dotyčnému se obesílají správce podstaty, členové věřitelského výboru a navrhovatel — nevydal-li konk. komisař sám příkaz k výkonu —, pak že s ohledem na předpis §. 373. c. s. ř. se stanoví, kdo při více úpadcích má přísahu složití, že za účelem donucení úpadce i jeho předvedení se dopouští a konečně, že pro případný výkon vazby úpadce jako subsidiární předpisy platí §§ 360. až 366. ex. ř.
Předpoklady pro uvěznění úpadce jsou rozmnoženy. Vazba nemá býti pouze prostředkem donucovacím, nýbrž i zajišťovacím a bude tohoto prostředku použito nejen k zamezení útěku, nýbrž k uvarování všech možných pletich, rejdů a úskoků úpadcových, když by všelijakým způsobem mínil rušivě zasahovati do konk. řízení (§§ 100. a 101. konk. ř. a pam. spis, na str. 92. a 93.). V řízení vyrovnávacím má dlužník vykonati vyjevovací přísahu, jakmile vyr. správce před počátkem hlasování podal zprávu. Vzpírá-li se ji vykonati, vyr. řízení se zastaví (§§ 38. a 56., č. 3. vyr. ř.).
Na správci konk. podstaty může požadována býti přísaha manifestační jen cestou sporu a za podmínek čl. XLII. uvoz. zák. k civ. řádu soudnímu. Žalobu by vznesl buď jeho zástupce nebo jeho nástupce nebo kurátor.
O řízení.
Zde jen tolik poznamenati jest, že pro ústní jednání platí dle §. 173., č. 4. konk. ř., předpisy §. 59. ex. ř. a že obsah §. 175. konk. ř. odpovídá znění §§. 57. a 58. ex. ř.
(Dokončení příště.) Číslo 5. Rok 1916.
Zprávy
Právnické Jednoty Moravské
V Brně.
O vlivu exekučního řádu na řád konkursní a vyrovnávací jakož o vzájemných vztazích těchto zákonů.
Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším soudním a kasačním dvoru ve Vídni.
(Dokončení.)
O správě vnucené.
I. V tento způsob exekuční kladeny byly při poradách sborů zákonodárných o řádu exekučním velké naděje. Nutno doznati, že právní útvar vnucené správy opatřen byl předpisy vhodnými a účelnými, kteréž se během 18leté platnosti osvědčily, tak že až na nepatrný doplněk a změnu několika ustanovení (týče se §§. 97., 99., 123. a 130. ex. ř.) ani novela o úlevě soudům s nimi nepohnula. Celkem splněny také naděje v tento způsob exekuční kladené, až na jedinou výjimku, týkající se správy rolnických statků. Zde mine se správa ponejvíce s výsledkem, poněvadž dochází z pravidla ku dražbě a za krátkého trvání vnucené správy výtěžky z nemovitosti jakž takž již zanedbané sotva se dají docíliti. I volba správců činí tu z ohledů sousedských obtíže. Většina případů zakončuje tu schodkem, nemilým to pro vymáhající věřitele překvapením. Uklidňuje je částečné vědomí, že hypotheka byla aspoň zachráněna před větší škodou a pohromou.
Po těchto poznámkách možno přikročiti k věci samé.
Patří-li do konk. podstaty statek nemovitý, nastávají případy, že týž jest buď již ve vnucené správě, neb — což oddělným věřitelům se nezabraňuje, anať práva jejich prohlášením konkursu nejsou dotčena (§ 11., odst. 1. konk. ř.) — že k jejich návrhu týž vnucené správě se teprve podrobuje. Jde tedy v obou směrech vnucená správa před se. Rozdíl jeví se v tom, že správce podstaty (zvláštní správce) může i proti vůli oddělných věřitelů zakončiti vnucenou správu provedením dražebního řízení, poněvadž není povinen vyčkati, až by věřitelé snad z výtěžku vnucené správy došli úplného zaplacení pohledávek.
Je-li ustanoven pro správu nemovitého a důlního majetku zvláštní správce, zřízenému správci svěří se zpravidla úřad vnuceného správce, vymohli-li oddělní věřitelé vnucenou správu teprve po prohlášení konkursu (§ 86., odst. 1. a 3. konk. ř.).
Byla-li před prohlášením konkursu vymožena vnucená správa, tedy vnucený správce, nevyžadují-li toho nutně převážné důvody, aby byla ustanovena jiná osoba, bude zřízen za zvláštního správce, je-li takové zřízení vůbec nutné. V obou těchto případech má tedy správce dvojí úkol, jednak zastává úřad vnuceného správce, jednak jest naň vznesen úkol zvláštního správce.8 Tam řídí se obor jeho působnosti dle předpisů řádu exekučního (§§ 109. a násl.), tu jeho práva a povinnosti řídí se v oboru jeho správy podle ustanovení pro správce podstaty platných (§ 86., odst. 1. konk. ř.). Kollise není zde naprosto vyloučena; vždyť vnucený správce hájí pouze zájmy oddělných věřitelů, kteří sobě vnucenou správu vydobyli; zvláštní správce má však naproti zvláštním zájmům jednotlivých účastníků hájiti společných zájmů. Prvý má se tudíž předem snažiti, docíliti pokud možná největších výtěžků pro oddělné věřitele, neboť nucená správa povoluje se k tomu konci, aby vykonatelná pohledávka byla zapravena z užitků a důchodů nemovitostí, vnucenou správou stižených; správce podstaty (a tudíž i zvláštní správce) má pak o to pečovati, aby nemovitost, kde není na obzoru nucené vyrovnání, byla zpeněžena pokud možno nejdříve a nejlépe (§§ 48., 50. a 115. a násl. konk. ř.).
Není-li zvláštní správce ustanoven a nebyl-li správce podstaty také za vnuceného správce zřízen — což není vyloučeno, jak z §. 123. konk. ř. vysvítá —, působí oba správcové vedle sebe, jen že řízení konkursní, převahou svých oprávnění nejen užitků ale i podstaty samé se týkající, mocně působí na průběh vnucené správy.
II. Vzájemné vztahy zákonitých předpisů o vnucené správě a o řízení konkursním jeví se v tomto:
1. Bydlí-li úpadce v domě náležejícím ku konk. podstatě, pro přenechání a vyklizení bytu úpadcova šetří se obdobně předpisů §. 105. ex. ř.
2. Soud exekuční může správce k jeho návrhu kdykoliv zmocniti, aby z výtěžku vybral si zálohy přiměřené (§ 113., odst. 2. ex. ř.).
Podobný předpis nalézáme v §. 125., odst. 3. konk. ř. Není pochyby, že i v řízení vyrovnávacím zálohy správci povoliti možno, zvláště přejímá-li došlé peníze (§§ 8., odst. 2., a 63., odst. 1. vyr. ř.). 3. Je-li správce podstaty zároveň vnuceným správcem, tedy o této správě má podati zvláštní účet podle předpisů ex. řádu (§ 123. konk. ř.). Zjevno tedy, že zvláštní správce, který byl současně vnuceným správcem, podá dvoje účty o téže nemovitosti; jeden o výtěžcích z užitků a důchodů, druhý o výtěžku z prodeje podstaty. V obou případech bude také zvláště účtovati svou odměnu a náhradu hotových výdajů. Neodvisle od toho podá ještě účet správce podstaty společné.
4. Účet zkoumá se z povinnosti úřadu a vyřídí se s vyloučením pořadu práva, právě tak, jak se děje při účtu podaném správcem podstaty (§ 122., odst. 2. konk. ř.).
5. Přebytky výtěžku vnucené správy rozdělují se v pořadí, §em 124. ex. ř. určeném. Pod č. 1. jsou tu uvedeny nároky správcovy na odměnu a náhradu správních výdajův od něho zapravených, pokud nejsou již uhraženy zálohami poskytnutými.
Než není vyloučeno, že i správce podstaty (ať zvláštní, ať společný) má s ohledem na tuto zvláštní podstatu podobné nároky.
Že i tyto nároky mají přednost před oddělnými věřiteli, káže jasně odstavec 1. §. 49. konk. ř.
Jedná se jen ještě o to, kdo náklady tyto upravuje a určuje. Dosud dělo se to způsobem stejným, jak konk. řád pro upravení všeobecného účtu správce ustanovoval, při čemž, jak již shora vytčeno, šetřeno bylo postupu, jaký má na zřeteli nález nejv. soudu, zapsaný pod č. 96 do repertoria nálezů (uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 1541, sv. XV.).
Pro upravení nákladů správcových za příčinou exek. zcizení věcí a rozdělení výtěžku uchýlil se konk. řád od dosavadního postupu. Domnívám se, že i v našem případě (při správě vnucené) nutno užiti obdoby §. 125., odst. 4. konk. ř. a svěřiti upravení nákladů těch soudu exekučnímu. Ten nejlépe posoudí, pokud náklady účtované jsou v poměru k výtěžku a zdali nezatěžují přes příliš oddělné věřitele. Týž také posoudí nutnost a účelnost těch nákladů nejlépe.
Řád konkursní sice nejen dopouští, ba přímo doporučuje, aby veškeré ke konkursní podstatě náležející věci byly soudně za obdobného šetření předpisů exekučního řádu zcizeny (§ 119., odst. 1. a 2.), chrání však oddělné věřitele ustanovením, že pro pořadí nároků, které mají býti uspokojeny ze zvláštních podstat, platí u všech zcizení v konkursu předpisy řádu exekučního (§ 49., č. 2. konk. ř.).9 Další ochrany dojdou titéž, když exekuční soudce sám ony náklady určí.10
O dražbě nucené.
I. Předpisy ex. řádu o nucené dražbě nemovitostí převzaty byly až na úchylky §. 119. konk. ř. na veškeré dražby, které se předsevezmou v řízení konkursním, když správce podstaty, postavení vymáhajícího věřitele zaujímající, učinil návrh na soudní zcizení, nebo když do exekučního řízení proti úpadci zahájeného vstoupil jako vymáhající věřitel.
Známo jest, že toto řízení obsahuje ustanovení dvojího zásadního rázu:
Jedna řada jich zaručuje ochranu jednotlivých věřitelů oproti takovému způsobu zpeněžení, který by je poškozoval. Mezi ně patří předpis o nejnižším podání (§ 151. ex. ř.) a o odporu proti příklepu proto, že nedostává se úhrady nárokům, které jsou zajištěny právem zástavním (§ 190. ex. ř.).
Ustanovení tato zůstanou konk. řízením nedotčena. Jakmile tudíž správce podstaty jako vymáhající věřitel dražbu provádí, všichni zástavní věřitelé nabývají tím práva k tomuto odporu. Bude proto účelnější, když dražební řízení zahájí některý z přednějších věřitelů.
Druhá řada obsahuje ustanovení, kterými poskytuje se dlužníku možnost, aby, pokud možno, se ještě v jisté lhůtě finančně vzpamatoval a svou hospodářskou existenci zachránil, a kterými průtahům vym. věřitele přítrž má býti učiněna. Těchto ustanovení nelze v konk. řízení použiti, pročež byly výslovně odstraněny (§ 119., č. 2. až 5. konk. ř.).
Ač to výslovně není uvedeno, po mém soudu i § 201. ex. ř., dle něhož k návrhu dlužníkovu může místo řízení dražebního nařízena býti vnucená správa nemovitosti a může řízení dražební býti odloženo, v konk. řízení neplatí, poněvadž hospodářská záchrana úpadce nedá se již dosáhnouti tímto prostředkem. Z moci úřadu se již k ní nepřihlíží; z téhož důvodu neplatí ani předpisy §. 200., č. 2. a 4. ex. ř., poněvadž stávají se bezpředmětnými veškerá ustanovení, která mají za účel oddáliti dražební řízení a zachovati nemovitost dlužníku (zde úpadci).
Návrh na převzetí dle §. 200., č. 1. ex. ř. není ani v konk. řízení vyloučen a má jej dokonce konk. ř. v §. 89., odst. 2. výslovně na zřeteli, dle něhož členové výboru věřitelů nesmějí převésti na sebe ke konkursní podstatě náležející věci sami nebo osobami třetími jinak nežli návrhem na převzetí, nebo při veřejné dražbě toliko se schválením hromady věřitelů.
II. V starém řádu konkursním byly také podrobné předpisy o tom, v jakém pořadí nejvyšší podání se rozvrhuje. Těch ovšem není více třeba, poněvadž exekuční řád je zevrubně obsahuje, a těch třeba šetřiti i v řízení konkursním (§ 49., odst. 2. konk. ř.).11 Dle platného práva není tudíž z pravidla více žádného rozdílu mezi prodejem exekučním a konkursním.
Jen na dvě úchylky bych poukázal:
a) Ze soudní praxe jsou známy časté případy, kde značné výlohy vnuceného správce ani výtěžkem ze správy ani zálohami danými nekryté, přihlášeny byly k rozvrhu nejvyššího podání v pořadí přednostním. Vnucený správce pozemky vzdělal, obsel a různé jiné úkony ve prospěch veškerenstva věřitelů knihovních předsevzal. Tu při přihlášce ba i v různých soudních rozhodnutích poukazováno bylo na předpisy §. 1042. ob. z. obč. a §. 216., č. 1. ex. ř.
Judikatura nejv. soudu (viz nález uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 156, řada nová, jakož nález uvěř. v Právníku z r. 1906, na str. 411) skorém jednostejně vyznívá však v tom směru, že takovým výdajům právo přednostní nepřísluší, pokud vnucená správa povolena a prováděna byla k vydobytí pohledávek jednotlivých věřitelů a na jich prospěch a nikoliv v zájmu veškerenstva věřitelského. Souhlasně ministerské vysvětlivky k §. 216. ex. ř. Jinak Neumann, na str. 611.
Od té doby, kdy během vnucené správy zahájeno bylo řízení konkursní a na konkursního (zvláštního) správce vložen byl současně úřad správce vnuceného, požívají veškeré náklady zvláštní správy tohoto pořadí přednostního a budou při rozvrhu výtěžku nemovitosti samé zapraveny před oddělnými věřiteli, když ovšem nedošly ukrytí a zapravení z výtěžku správy (z užitků) (§§ 47., odst. 1., a 49., odst. 1. konk. řádu).
b) Obsah §. 216., č. 2. ex. ř. došel jisté změny ustanovením §. 11., odst. 2. řádu konk. a vyr., dle něhož doba soudem povoleného odkladu nečítá se do času, na který jest obmezeno zákonné přednostní právo zástavní veřejných dávek.
Jinak platí při nucené dražbě nemovitosti všeobecné zásady i zvláštní ustanovení rozvrhového řízení se týkající — předpisy §§. 14., 15. a 16. konk. ř. obsahují materielní účinky zahájení řízení konkursního ohledně pohledávek konkursních věřitelů, nikoliv ohledně věřitelů oddělných — při čemž by jen bylo podotknouti, že i za řízení konkursního mohou oddělní věřitelé vznésti odpor dle §. 213. ex. ř., kterým se odpůrčí nároky míní uplatňovati, poněvadž jim konkursní řád toto právo mimořádně vyhradil, vztažně ponechal (§ 37., odst. 5. konk. ř. u srovnání s odstavci 2. a 4. téhož §u).
O exekuci na věci hmotné. O zabavení. O prodeji.
I. Zabavení hmotných věcí možno provésti jen ohledně věcí, které chová dlužník (§ 253., odst. 1. ex. ř.), vymáhající věřitel nebo některá třetí osoba k jich vydání ochotná (§ 262. ex. ř.). Není-li třetí osoba k vydání ochotná, nebo nepřipouští-li zabavení, nezbývá než upustiti od bezvýsledného druhu takové exekuce a obchůzkou a oklikou zabavení nároku na vydání té věci sobě pomoci.12
Podstatně jinak v řízení konkursním, kde jednak osoba, chovající věci, které náležejí ke konk. podstatě, zavázána jest oznámiti to správci podstaty a dovoliti sepis a odhad (§ 97., odst. 2. konk. ř.), jednak konkursní soud, nezpeněží-li oddělný věřitel věc ve vlastním uschování se nalézající, může naříditi, aby byla vydána ke zpeněžení (§ 120., odst. 3. konk. ř.). Ustanovení toto jakož následující, vztahující se na věřitele, kteří jsou oprávněni uspokojiti se ze zástavy bez soudního zakročení, dobře chápeme při uvážení, že zájmy veškerenstva věřitelů, kterým po uhražení oddělných věřitelů připadá přebytek, musí býti chráněny vůči libovůli těchto, že oddělní věřitelé nesmějí poškozovati konkursní podstatu, tak že jest na nich, aby uplatnili svá práva zpeněžením věcí v jejich uschování se nalézajících.
II. Lhůta v §. 256., odst. 2. ex. ř. pro zánik práva zástavního ustanovená, jest ve prospěch oddělovacích práv dle §. 12. ř. konk. a vyr. ku zrušení určených zastavena až do uplynutí dne, kterého usnesení o zrušení konkursu (vyrovnávacího řízení) nabylo právní moci. Ustanovení toto pro svou samozřejmost nevyžaduje výkladu.
Ustanovení toto bude obdobně platiti též v případě §. 11., odst. 2. ř. konk. a vyr.
III. Řád exekuční emancipoval se dostatečně z bývalého předsudku, že by soudní nucený prodej byl výhodnějším a jistějším způsobem zcizení a že by před jinými způsoby zpeněžení zasluhoval přednosti. Proto má vedle veř. prodeje (dražby) na zřeteli prodej z volné ruky (§ 268. ex. ř.), převzetím (§ 271. ex. ř.) nebo »jiným způsobem než-li veřejnou dražbou« (§ 280. ex. ř.). Tím a dalšími prostředky jako: zřízením veřejných dražebních síní, stanovením nejmenšího podání a j. v. dospělo se k výsledkům, ne-li úplně uspokojivým, dojista vůči dřívějším poměrům daleko příznivějším. Uznává se to i v říši německé, kde hlasy po reformě tamějšího prodejového řízení stále se ozývají.13
Řád konkursní šel ještě dále. Stěžejnou zásadou jest tu ustanovení, že rozhoduje jakýkoliv nejprospěšnější způsob zpeněžení (§ 119., odst. 1. konk. ř.). Tomu se podřizují všechny ohledy, tak že soudní zcizení přijde jako podpůrný způsob zpeněžení teprve do řady druhé. Tím padají také veškerá omezení, která exek. řád příkladmo při zpeněžení pohledávek v §. 317. byl vytknul. Jakmile výbor věřitelstva bez odporu soudního komisaře se na tom usnesl, že zpeněžení má se státi bez nuceného, ba bez soudního prodeje (dražby), zůstává při každém jiném prodeji, tedy příkladmo při řízení ofertním, jehož podmínky současně se stanoví. Jmenovitě toto řízení ofert- ní osvědčilo se úplně tam, kde zciziti a zpeněžiti se mají velká skladiště zboží, pro které by se nenašlo v prodeji drobném v místě a v okolí dosti koupěchtivých. Subsidiární soudní prodej koná se pak dle předpisu řádu exekučního s úchylkami v §. 119., odst. 2. konk. ř. vytknutými, o nichž shora zmínka se stala.
Soudní zcizení a to dle předpisů exekučního řádu, jest však přiměřeným způsobem zpeněžení při věcech, na kterých jest oddělovací právo, odepřeli-li oprávněnci souhlas k jinému způsobu zpeněžení. Jiné zcizení jest ale přípustno se schválením konkursního komisaře, je-li jisto, že oddělný věřitel — a nikoliv dlužník, jak v českém znění říšského zákoníka omylem jest uvedeno —, který k tomuto zpeněžení nesvolil, může úplně býti uspokojen z výtěžku. Rozdělení výtěžku děje se i zde dle předpisů řádu exekučního. Úchylka shora uvedená a z ustanovení §§. 47., odst. 1., a 49., odst. 1. konk. ř. vyvozovaná platí i zde.
Z podstaty rozdělované zapraví se mimo řízení konkursní nejprve pouze náklady na odhad a dražbu (§§ 283., odst. 1., a 286., odst. 2. ex. ř.), nikoliv však náklady spojené s návrhem na povolení odhadu a řízení dražebního (tak i Neumann, na str. 794, a nález nejv. soudu jím citovaný). V řízení konkursním veškeré náklady správce podstaty — byl-li týž tudíž vymáhajícím věřitelem, též náklady spojené s návrhem na prodej, náklady uschovací, náklady spojené s rozdělením a pod. — budou zapraveny před oddělnými věřiteli (§§ 47., odst. 1., a 49., odst. 2. konk. ř.).
O opatřeních prozatímních.
I. Velerozmanité případy prozatímních opatření došly jakéhosi obohacení řádem vyrovnávacím. Míním tím předpis §. 3., odst. 4. vyr. ř., dle něhož vyrovnávací soud, dávaje návrhu na zavedení vyrovnávacího řízení místa, může učiniti zároveň všechna opatření, kterých je třeba k zabezpečení majetku; zejména může dle toho zapověděti dlužníku předsebráti určitá právní jednání, dokud řízení trvá, vůbec nebo bez souhlasu vyrovnávacího správce. Pam. spis na str. 155. mluví tu jasně; »Das Gericht ist vollig unbeschränkt und kann jede Verfügung, die nach der Lage des Falles rätlich erscheint, anordnen. Es kann im Sinne der einst weiligen Vertügungen der Exekutionsordnung vorgehen, es kann jede beliebige Aufsicht und Sperre verfügen, es kann dem Schuldner bestimmte Rechtshandlungen verbieten.«
Připadá ovšem každému na mysl, že taková a podobná prozatímná opatření — velkou podobu shledáme tu v předpisu §. 382., č. 4. ex. ř., kde vydá se rozkaz svědčící odpůrci strany ohrožené, aby předsevzal jednotlivé úkony, jichž je třeba, aby jisté věci byly zachovány, neb aby stav nynější byl udržen — liší se v mnohém směru od oněch, která se povolují ve smyslu řádu exekučního, jmenovitě tím, že
1. vyrovnací soud se o nich usnáší třeba i z moci úřadu a bez návrhu strany ohrožené;
2. za účelem jich povolení nevyžadují se předpoklady, jak je §§. 379., odst. 2., 381., č. 1. a 2., a 389., odst. 1. a 2. ex. ř. předpisují, takže volné uvážení hraje tu značnou úlohu;
3. není nutno, přesně a vůbec označiti dobu, na kterou opatření obmezeno býti má;
4. ospravedlnění povoleného opatření pořadem práva odpadá; 5. případná újma dlužníku povolením nastalá nikým se nenahražuje;
6. odporu proti povolení próz. opatření (viz § 397. ex. ř.) vznésti nelze;
7. neuposlechnutí soudu v tomto směru i další následky, totiž zastavení vyrovnávacího řízení v zápětí míti může (§ 56., odst. 2. vyr. ř.). S prozatímním opatřením dle řádu exek. jsou spřízněná a jim podobná některá ustanovení konk. řádu, tak jmenovitě: a) opatření konkursního soudu, aby byla podstata zabezpečena (§ 77., odst. 1. konk. ř.); b) příkazy téhož soudu bankám, úvěrním a schovacím ústavům, u kterých má úpadce depot, pohledávku nebo bezpečnostní schránku, o nichž sám nebo společně s jiným může disponovati, aby disposice depotem, pohledávkou nebo bezpečnostní skříňkou vykonaly se jen se svolením konk. soudu (§ 77., odst. 3., tamtéž); c) závazek nabyvatele knih. pohledávek úpadcových (tak nazv. Sicherungs- eigentümer), aby k žádosti správce podstaty dal k disposici seznam těchto pohledávek jakož i podal zúčtování obnosů na ně pokaždé došlých. K uplatnění tohoto práva může konk. komisař vydati doplňující nařízení, vyjímajíc poskytnutí práva k nahlédnutí do knih obchodních v čase sestavení inventáře. Vždyť právo takové přísluší správci podstaty beztoho vedle ustanovení práva občanského a civ. soudního řádu a bude-li tohoto nahlédnutí třeba, i bez odvolání na předpisy řádu konk. si je zajistí (§ 97., odst. 4. konk. ř. a pam. spis, na str. 90. a 91.)14
II. Nelze zde pominouti mlčením, že předpis §. 10. konk. ř. a vyr. ř., pokud nedopouští povolení, vlastně nabytí nových soudcovských práv zástavních neb uspokojovacích, netýče se prozatímních opatření. V řízení konkursním mohou ve prospěch práv na oddělení a práv na vyloučení věcí povolena býti prozatímní opatření proti podstatě konkursní, jsou-li tu arciť podmínky zákonem předepsané. Totéž platí i v řízení vyrovnávacím. Jest to důsledek ustanovení, že tato práva nejsou ani prohlášením konkursu, ani vyr. řízením dotčena (§ 11., odst. 1. konk. ř., a § 46., odst. 1. vyr. ř.).
V řízení vyrovnávacím není ani povolení prozatímních opatření proti dlužníku vyloučeno; jen exekuce pro starší pohledávky se nedopouští.
V obou řízeních možno povoliti zájemné popsání invecta et illata — v konk. řízení v rámci §. 48. konk. ř. — a to jak ohledně nedoplatku, tak i ohledně nájemného, které povstalo po zahájení konkursu proti podstatě (tak i nález ve sb. G.-U.- Nf. č. 5136 a Rintelenův komentář na str. 47. (ohledně řízení konk.) a na str. 21. (ohledně říz. vyr.).
III. Pokud prozatímná opatření povolena a vykonána byla proti úpadci před zahájením konkursního řízení, stávají se zahájením konkursu a odpadnutím nebezpečí co do jejich účele ponejvíce bezpředmětnými a budou k návrhu správce konkursní podstaty zrušena.
Jinak (pomysleme jen na zájemné popsání pro dlužnou činži, povolení odděleného bydliště manželce kridatáře a pod.) zůstávají i na dále v platnosti.
Že prozatímně opatření v odporu s exekucí k zajištění neposkytuje věcných neb přednostních práv, jest věcí samozřejmou.
Doslov: Že tímto pojednáním není veškerá látka vyčerpána, toho jsem si dobře vědom. Snad také nebudou se zdáti náhledy projevené ve všem správnými. Kojím se nadějí, že postupem času, dopustí-li toho namahavý a zodpovědný úřad můj, podaří se mi mezery zde stávající další rozpravou doplniti a tím přispěti k vytříbení názorů této látky se týkajících. Shledám-li, že jak věda, tak i soudnictví názorů mých si nepřivlastnila, přesvědčí-li mne důvody obou o správnosti opaku, ochotně pochybení své přiznám. Prozatím volám na vše strany: vivat sequens!

Pozn. zasíl. 1) O vlivu jur. normy a c. s. řádu na řád konkursní a vyrovnávací a jmenovitě o významu §. 173., odst. 6. konk. ř. a jeho poměru ku §. 524. c. s. ř., pojednávám zvláště v Právníku z r. 1916 a dovoluji si na ony úvahy, které tvoří jaksi doplněk úvahy této, tímto upozorniti.
O tom bližší v díle známého procesualisty univ. profesora Rintelena: Handbuch des osterr. Konkurs- und Ausgleichsrechtes (München und Leipzig. Verlag von Duncker & Humblot. 1915.), na str. 199. Dříve již vyšel jeho komentář (Mosers Ausgabe osterr. Gesetze, die Konkursordnung, die Ausgleichsordnung. Graz 1915.). Příznivý posudek prvějšího spisu mnou sepsaný přináší Právník z r. 1915, na str. 856 a násl.
Český text konk. ř. překládá betreibender Gläubiger: pohánějící věřitel. Správněji: vymáhající věřitel.
Pojednání Dra. Schrutky v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 243. uvádí ještě jiné případy, jako: Pohledávka přihlášená, pro niž již byl vydobyt titul exekuční, jest vlastně pohledávkou podstaty, třeba dle §. 46., č. 2. a 3. konk. ř. V tomto případě však po mém soudu sotva ke sporu dojde, poněvadž věřitel, přiznává-li mu správce podstaty, že tu jde o pohledávku podstaty, vezme to s díkem na vědomí a vezme zpět bezúčelnou přihlášku svou.
Český překlad zákona volí v odporu s překladem ex. řádu pro slovo: einstellen název: zastaviti a aufheben překládá: zrušiti.
Jiného náhledu jest prof. Rintelen (Erlauterungen zur Moserschen Ausgabe der Konk.-O. u. Ausgl.-O., Graz, 1915), který tvrdí, že, jakmile byl výtěžek vydán, ustanovení §§. 12. obou řízení již účinku nemá. Ohledně vyr. řízení a jen tohoto jest s Rintelenem stejného mínění Dr. Siegel v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 128. uváděje: »... denn die Ausgl.-O. unterscheidet wirklich, ob der Erlos schon ausgefolgt, verteilt ist oder nicht; sie nimmt seine Ausfolgung ais vollendete Tatsache hin — wer empfangen hat, behaliet«. Siegel zařaduje pod oddělná práva v §§. 12. uvedená též případy dle §§. 346. a násl. ex. ř.; než neprávem. Zde jedná se o exekuci, aby něco bylo vykonáno neb opominuto, kdežto §§. 12. mají na zřeteli oddělovací práva za účelem uspokojení nebo zajištění (scillicet peněžitých pohledávek). Co rozuměti jest pod »právy na oddělení«, praví §§. 10. konk. a vyr. ř.
Siegel v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 125. dokládá: Auch bei verdächtigen Obernahmsanträgen (§ 280/1 E.-O.) wird die Aufschiebung der Veräußerung unerläßlich sein.
Z pam. spisu, na str. 76: ... das Konkursgericht kann nur, wenn dies aus wichtigen Gründen notwendig ist, neben dem Zwangsverwalter eine andere Person als besonderen Verwalter aufstellen...
V českém překladu říšského zákonika chybně stojí: »řádu konkursního«. O jiné chybě zmiňuje se prof. Hora, 1. c. na str. 34.
Pam. spis (na str. 109. až 111.), pojednávaje o nárocích správce, na více místech používá slov: »Kosten der Masseverwaltung«, »Kosten des Masseverwalters«, tak že nelze slovům »Ansprüche des Masseverwalters« v §. 125., odst. 1., 2. a 3. konk. ř. uvedeným, přikládati jiný význam než slovům,: Kosten des Masseverwalters v odst. 4. téhož §u.
Pam. spis na str. 50. také uvádí: »Neu ist in der Konkursordnung, aber aus naheliegenden Zweckmäßigkeitsgriinden gerechtfertigt, daß die Vorschriíten der Exekutionsordnung für alle Veräußerungen im Konkurse, gerichtliche wie außergerichtliche, durch den Massaverwalter gelten.« A což, když správce se svolením k. komisaře, vztažně výboru věřitelů z volné ruky nemovitost prodá? I pak mají předpisy ex. řádu platiti?
O tom můj spisek: O exekuci na pohledávky z výplatných papírů dle §. 296. ex. ř. ,V Chrudimi, 1902, jakož mé pojednání v tomto časopise z r. 1902, seš. č. 4. a 5.
O těchto snahách rozepisuje se spis: »Der geringe Erlös beim Pfandverkaufe, seine Ursache und die Mittel zur Abhilfe.« Von Dr. jur. Karl Chemustius. Verlag von Duncker & Humblot. München und Leipzig. Ohlášen a posouzen v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 216.
Zde jmenovitě čteme: »Der Buchforderungseskompte ist eine Geschäftsform, welche eine besondere Beachtung erheischt. Die Konkursordnung muBte ihrer an verschiedenen Stellen gedenken (s. §§ 10, 132 K--0.). ... Würde die Rechtsprechung dieses Eskomptegescháft ais eine Verpfändung ansehen, so bedürfte es keiner besonderen Norm, § 97, Absatz 2, K.-O. würde genügen. Da aber die Rechtsprechung die Abtretung solcher Forderungen in der Regel ais reine Eigentumsübertragungen ansieht, ist § 97, Absatz 3, K.-O. rötig. ... Durch die Bestimmung des letzten Absatzes erhält der Konkurskommissar eine ihm bisher wenigstens nicht ausdräcklich zustehende Gewalt, durch deren Ausiibung Zivilprozesse vermieden werden ... K tomu podotýkám, že pam. spis může míti na zřeteli jen nález nejv. soudu ve sbírce G.-U.-W.-N.-F. č. 6085. který však s ohledem na zvláštnost případu se nedá generalisovati. Na to poukázal již dv. rada Beisser v Ger.-Ztg. z r. 1915, na str. 206.

Citace:

FLIEDER, Karel. O vlivu exekučního řádu na řád konkursní a vyrovnávací jakož o vzájemných vztazích těchto zákonů. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 4, s. 171-183, 219-228.