Ustanovení čl. 347. a násl. obch. zák. vztahují se jen na zboží vadné, nikoli však na takové, jež jest bezcenným a nemůže býti předmětem obchodu.

Žalobce kupoval od obžalovaného po delší dobu kávové náhražky. Naposledy koupil větší počet krabic 8. října 1917; značnou část jich odprodal, aniž by vytýkal vadnost dodávky žalovanému. Zbytek zboží stal se neprodejným, ježto mezi tím bylo trestním soudem zjištěno, že náhražka odporuje zákonu o potravinách: Žalovaný uznán byl také vinným přestupkem § 12. zák. ze dne 16. ledna 1896 č. 89 ř. z.
Po odsouzení jeho podal žalobce v prosince 1918 na něho žalobu na vrácení kupní ceny za neprodaný zbytek zboží, který mu dal k disposici.
Procesní soud žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobce, ačkoliv šlo o skrytou vadu zboží, měl je dáti odborně prozkoumat, a vadu tak zjištěnou žalovanému oznámiti a že žaloba podána byla po uplynutí 6měsíční lhůty preklusivní v čl. 349. obch. zák. ustanovené.
Odvolací soud změniv rozsudek prvního soudu žalobě vyhověl v podstatě z těchto důvodů:
Jde především o to, dodal-li žalovaný žalobci zboží, které tento od něho objednal, nebo zboží docela jiné. Předmětem smlouvy dodací byly nesporně kávové náhražky. Ale trestním rozsudkem, jímž žalovaný byl odsouzen pro přestupek zákona o potravinách, jest zjištěno, že dodané zboží nebylo žádnou kávovou náhražkou, nýbrž potravinou, padělanou pod falešným označením kávové náhražky uváděnou do obchodu za účelem klamání a byl dotyčný přípravek prohlášen ve smyslu nař. min. vnitra ze dne 6. srpna 1915 č. 229 ř. z. za bezcenný. Nebylo to zboží vadné, poněvadž to kávová náhražka vůbec nebyla. Bylo tedy žalobci dodáno zboží jiné (allud.). Je-li tomu, tak, pak nelze tu použiti ustanovení čl. 347. obch. zák., které předpokládá dodání zboží objednaného, třeba vadného a důsledkem toho nelze také použíti předpisů čl. 349. obch. zák. , Rovněž 51. 350. obch. zák. použiti nelze, poněvadž není zjištěno ani nebylo tvrzeno, že by byl žalovaný věděl, že náhražka je falšována a že by byl chtěl jejím prodejem žalobce zkrátiti. Obchodní zákon nemá žádného ustanovení na tento případ se vztahující a proto nutno použíti předpisů zákona občanského. Užití § 922. a násl. obč. zák. o správě jest vyloučeno, poněvadž, jak výše bylo uvedeno, nejde o vadu věci.
Jakmile bylo trestním rozsudkem zjištěno, že běží o potravinu padělanou, jest zboží žalovaným; žalobci prodané, pokud je tento má ještě ve svém držení, bezcenným, neboť žalobce nesmí je dále zciziti, nechce-li se prodejem vydati nebezpečenství trestního stihání.
Může proto žádali vrácení kupní ceny, již zaplatil v předpokladu, že mu, bude dodáno skutečně zboží objednané, totiž kávová náhražka (§ 1435. obč. zák.).
Avšak smlouva učiněná mezi stranami ohledně zboží žalobci dodaného je i neplatná z důvodu § 879. obč. z., neboť je to smlouva, která se příčí zákonné zapovědí, totiž zákonu ze dne 16. ledna 1896 č. 89 ř. z. V případu tomto je povinna každá strana vrátiti druhé to, co na základě neplatné smlouvy obdržela.
Žalobce je ochoten vrátiti žalovanému zbytek dodaného mu zboží a žalovaný je povinen vrátiti žalobci zaplacenou za ně kupní cenu.
Soud I. stolice posoudil tedy věc po stránce právní nesprávně, pročež odůvodněnému odvolání bylo vyhověno. Nejvyšší soud odvolání žalovaného nevyhověl odůvodniv své rozhodnutí takto:
Dovolání vytýká rozsudku II. stolice nesprávné právní posouzení věci, avšak neprávem· a sluší tu především poukázati na důvody naříkaného rozsudku, v podstatě správné, k nimž, se dodává jen toto:
Ze zjištění první stolice, převzatého i soudem odvolacím, vyplývá, že zbytek neprodaného zboží — i když lze snad připustiti, že žalovaný nedodal vůbec jiného zboží (allud) než bylo objednáno — byl pro obchod úplně bezcenným, neboť dle nařízení min. vnitra, obchodu, orby a práv ze dne 6. srpna 1915 č. 229 ř. z. se zakazuje po živnostensku prodávati a na prodej míti směsi potravin, nebo chemických látek, jež dle svých součástek a způsobu svého složení nemají příslušných vlastností, jak je označují a zákaz tento platí na úkor, že ohledně dodaného mu zboží se nezachoval podle ustanovení čl. 347. а násl. obch. zák., neboť ustanovení tato se vztahují na zboží vadné, nikoli však na zboží, jež jest vůbec bezcenným a nemůže býti předmětem obchodu.
Na spor žalobcův, ačkoliv za jiných okolností platily by pro obě strany předpisy obchodního zákona, sluší užíti takový případ zvláštního ustanovení neobsahuje a nelze ani užíti obchodního obyčeje. Na tom také ničeho nemění, že podle domněnky dovolatelovy dopustil-li se žalovaný nějaké viny ve smyslu zák. ze dne 16. ledna 1896 č. 89 ř. z., že se jí dopustil též žalobce —ani okolnost, že žalovaný sám prý byl výrobcem zboží, nýbrž jen prodavatelem. Mylně tu žalovaný dovozuje, že žalobce, jenž byl povinen stejně jako žalovaný zboží zkoumati, když bylo zboží později prohlášeno za nesprávně označené, resp. padělané, nemůže uplatňovati proti žalovanému žádných nároků. Žalovaný přehlíží, že dle vylíčeného děje žalobce nezakládá svůj nárok na zavinění žalovaného, nýbrž na tom, že zbytek zboží ukázal se úplně bezcenným, že dodávka jeho neobsahuje tedy žádné plnění a že žalobce, jemuž byly dodány krabice jako obchodní zboží a který je již zaplatil, právě proto může žádati zaplacenou částku zpět, ježto byl ohledně jakosti dodaného mu zboží uveden v omyl ve smyslu §§ 1431. a 1435. o. z. Nelze tedy svědčiti názoru dovolatelovu, že žalobce, když vadnosti dodaného zboží svého času mu neohlásil, pozbyl tím svého nároku na zaplacení zažalovaného penízu. Rovněž není rozhodným, že žalovaný o tuto částku není obohacen, protože on zboží, koupiv je od jiného, musil zaplatiti. Otázka tato nemá na poměr mezi spornými stranam ižádného vlivu a musí proto zůstati nepovšimnuta.
Z těchto úvah vyplývá, že soud II. stolice věc v podstatě posoudil správně, pročež dovolání nebylo vyhověno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1920 č. j. Rv I 171/20—1. Dr. Ř

Citace:

Ustanovení čl. 347. a násl. obch. zák. vztahují se jen na zboží vadné, nikoli však na takové, jež jest bezcenným a nemůže býti předmětem obchodu.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 4, s. 52-52.