— 131 —
Zakládá-li se zavinění na zlém úmyslu, omylu, nepozornosti, podceňování nebezpečí atd. — jest pro rozhodnutí, je-li tu zavinění, lhostejno, leč by tvrzeny byly okolnosti zavinění vylučující. Pouhá možnost takových okolností ani pro obor §u 2. zák. ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z. nestačí.
Vozka J. B, byl se svým povozem na křižovatce silnice s dráhou zachycen přijíždějícím vlakem a zabit. Žalobě o náhradu škody, již podaly vdova a děti na dráhu, soud první stolice co do důvodu z polovice vyhověl z těchto
důvodů:
Žalovaná dráha namítá vlastní zavinění usmrceného, poněvadž přes výstražné zvonění, že závory budou spuštěny, s povozem svým na koleje se vydal a na nich setrval, ačkoliv měl dosti času, alespoň sebe před přijíždějícím vlakem zachrániti. Soud nemohl tím pokládati důkaz výhrad něho zavinění J. B. za provedený, a to tím méně, že i zák. z r. 1869 možnost i jen částečného zavinění poškozeného připouští, jsou-li tu okolnosti zakládající spoluvinu: »Této povinnosti k náhradě jest podnik jen pak a potud zproštěn, dokáže-li...«, praví § 2. l. c.
I když nebezpečné okolnosti, za kterých se J. B. do onoho osudného nebezpečí dostal, jím samým už nemohou býti objasněny, plyne přece z výpovědí svědků . . ., že zvonidlo a závory v době úrazu bez závady byly uvedeny v pohyb, a že tudíž J. B. přes tato — 132 —
bezpečnostní opatření s potahem svým až na koleje se dostal a tam — ježto závory zatím se spustily — byl uzavřen. Proč J. B. výstražného zvonění neslyšel, zůstává sice nevysvětleno, protože osoba nejpovolanější, J. B. sám, nemůže o tom již podati objasnění. Podle všeho lze asi míti za to, že B. zvonění buď přeslechl, neb měl za to, že jest ještě před první, spuštěnou závorou, nebo konečně, že vzhledem k velikému zpoždění vlaku nepočítal již s nějakou překážkou na trati (?). To vše za předpokladu, že byl s to, aby svému okolí věnoval náležitou pozornost.
Na všecek způsob nelze ho však ušetřiti výtkou, že jako dlouholetý, domorodý vozka nešetřil ve smyslu §. 1297. obč. z. té míry pozornosti, kterou při přejíždění kolejí železničních od každého člověka obyčejných schopnosti možno čekati, zejména pak, byl-li J. B., jakož žalobci dokázati se nabízejí, úplně střízliv. Když už — jak řečeno, neznámo jak — s povozem svým na koleje se dostal, mohl jistě snadno alespoň sám toto nebezpečné místo ihned opustiti, když si nebezpečí svého postavení uvědomil. Upozorněn byl dostatečně náhlým zastavením koní, které pro závoru zatím se spustivší nemohly dále. Aby tak alespoň svou osobu přivedl v bezpečí, k tomu měl J. B. dosti času, povážíme-li, jak z výpovědi svědkyně S. za dokázáno míti dlužno, že od zazvonění do úrazu uplynulo několik minut — svědkyně S. mluví dokonce o 8—10 minutách; závora spustí se však teprve po 40 vteřinách od početí zvonění. Nad to plyne ze svědecké výpovědi strojníka V., že přijíždějící vlak, jakmile vyjede ze zářezu (úvozu), viděti i potmě po rozžatých svítilnách v čele — a nepochybně i slyšeti. Setrval-li tedy J. B. přese všecky tyto okolnosti na kolejích — ať na voze, ať u něho, což zjistiti nelze — dopouštěl se značnou měrou vlastního zavinění, protože by každý druhý k zachování zdraví a těla již z pudu sebezachování byl se odklidil v bezpečí.
Jelikož však poměru, v němž J. B. svůj úraz zavinil, přesně určiti nelze, bylo zavinění dle §. 1304. obč. z. stejným dílem rozděleno. Výhradného zavinění soud J. B. nepřiložil, zejména proto ne, že děj úrazu spolehlivě zjištěn býti nemohl, z části na domněnkách se zakládá a také nejedna nepříznivá okolnost jej spolu způsobila. Dle výpovědí svědků K., S., V. byl večer, kdy úraz se udál, svrchovaně, nevlídný, deštivý a větrný, silnice, po které B. ke dráze přijížděl, byla štěrkována a B. měl na voze nádobí a lahve; závory byly, jak obě strany připouštějí, neosvětleny. Těmito okolnostmi možno snad vysvětliti, že B. výstražné zvonění u závor přeslechl a nestaraje se o ně (?) až na koleje dojel. Že svědkyně S. zvonění slyšela, možno vysvětliti tím, že Okolo ní bylo ticho a že, jak sama praví, vykročila z myslivny do tmy a její smysly teprve namahavě okolí zvykaly (?). Jest více než pochybno, jsou-li závory neosvětlené a od zástavky nebo domku hlídačova spouštěné za líčených nepříznivých — 133 —
poměrů (špatného počasí, větru, noci, zpoždění vlaku) dostatečnou ochranou lidem přes koleje přecházejícím a neměla-li žalovaná dráha za mimořádných poměrů učiniti také nutná (§ 3., odst. 2. dopr. řádu žel. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1. ř. z. ex 1852) mimořádná, bezpečný přechod přes koleje zaručující opatření. Těch bylo tím více třeba, že dle zjištěného stavu věcí nelze jinak, než že povoz mezi spouštěnými, bezvadně prý účinkujícími závorami uvázne, jak se již dříve dvakrát stalo (výpovědi svědků H., T., R.). Uváží-li se všecky tyto okolnosti a zejména skutečnost, že leckteré podrobnosti případu zůstaly nevysvětleny, jeví se tvrzené vlastní zavinění B-ovo lehčím, od části omluvitelným; tento díl omluvitelnosti musí dle §. 1. zák. z r. 1869 žalovaná dráha zastoupiti, a byl určen polovinou.
Na odvolání obou stran vrchní soud zemský rozsudek tento v plném rozsahu potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Dovolání žalobců nejvyšší soud zamítl, naproti tomu dovolání fin. prokuratury noe. žalované dráhy (eráru) vyhověl, žalobu docela zamítl a žalobce k náhradě útrat všech tří stolic odsoudil.
Důvody:
Dovolání žalované strany uplatňuje především, že »událost v dopravě« po rozumu §. 1. zák. z r. 1869 byla by tu jen tehdy, kdyby v zařízení závor neb nakládání s nimi byla se sběhla nějaká nepravidelnost, protože tu jinak není takové nepravidelnosti (události), která by se strany dráhy s úrazem nějak příčinně souvisela. Tyto vývody nejsou případný. Dovolání přehlíží, že by takové nepravidelnosti o sobě ještě nemohly býti onou »událostí«, která k usmrcení J. B. vedla. Událost, o kterou jde, došla výrazu teprve dopravou vlaku, srážkou s povozem J. B., a doprava, jež vede k takové srážce, jest nepravidelnou, protože pravidelně mají vlaky jezditi na trati volné. Předpisů zákona z r. 1869 sluší tedy v tomto sporu užíti.
Co do otázky však, je-li tu a pokud osvobozovací důvod vlastního zavinění, nelze dovolání žalované strany upříti oprávnění.
Soud procesní zjistil, že zvonidlo a závory na křižovatce u večer úrazu bez závady byly uvedeny v činnost, jakož i že J. B. výstražného zvonění neslyšel — a vzhledem k tomu, že J. B. dlouhá léta pivo vozil a byl z okolí, dospěl k závěru, že jest úrazem svým vinen. Soud odvolací shledal sice rozhodovací důvody první stolice úplně správnými, dospěl však přece k názoru, že B. bez své viny se dostal na koleje, prohlásiv, že nebylo zjištěno, účinkovalo-li zařízení závor v den úrazu řádně — a že přeslechnutí výstražného zvonění, ač nelze zjistiti příčiny jeho, přece jen deštivým a větrným počasím a rachotem vozu nádobím a lahvemi naloženého na štěrko- — 134 —
váné silnici může býti vysvětleno. »Přesný« důkaz výhradného za-
vinění B-ova že není proveden.
Především sluší podotknouti, že soud odvolací zjištění soudu procesního nesprávně vykládá. Slova »nezávadné uvedení zvonidla a závor v pohyb« nepraví nic jiného, než že obojí řádně účinkovalo. To plyne nejen z výpovědí svědků K. a S., na něž se soud procesní při svém zjištění odvolával, nýbrž i z bezprostředního dodatku, »že tudíž J. B. přes tato bezpečnostní opatření s potahem svým až na koleje se dostal« — i z dalšího zjištění, že mezi zavzněním zvonidla a úrazem uplynulo několik minut a že závory se spustí 40 vteřin po tomto zavznění.
Nelze popříti, že B. jako vozka cesty znalý měl si býti vědom, že chce přejeti přes koleje, že dále i při obyčejných schopnostech náleželo k jeho povinné pozornosti, přesvědčiti se, je-li trať volna, a zejména řádně si všimnouti, zvoní-li zvonidlo, zvláště bylo-li počasí deštivé a větrné. Neslyšel-li výstražného zvonění právě daného, pak právě nešetřil uvedené míry pozornosti a dopustil se nedbalosti.
Neprávem kladou nižší soudy váhu na to, že nelze zjistiti, z jakých důvodů B. povinné pozornosti nešetřil. Zakládá-li se zavinění na zlém úmyslu, omylu, nepozornosti, podceňování nebezpečí atd. — jest pro rozhodnutí, je-li tu zavinění, lhostejno, leč by tvrzeny byly okolnosti zavinění vylučující. Pouhá možnost takových okolností ani pro obor §u 2. zák. z r. 1869 nestačí.
Pro důkaz vlastního zavinění poškozeného neplatí žádná jiná pravidla, než pro zavinění vůbec dle §. 1297. obč. z. I tu je domněnka, že každý, kdo vládne rozumem, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jehož při obyčejných schopnostech možno užíti, a jest věcí toho, proti němuž tato domněnka jest dána, aby dokázal opak: že mu z omluvitelných důvodů nebylo možno, oné pozornosti užíti. V tom směru netvrdili však žalobci ničeho, a bylo tedy omylem právním, přikládati nedokázaným možnostem nějakých omluvitelných důvodů nějaký vliv na rozhodnutí soudní.
Právem shledaly nižší soudy po zjištění, že B. měl po spuštění závor dosti času přesvědčili se, proč koně náhle se zastavily, poznati nebezpečí svého postavení a místo nebezpečné opustiti — v tom, že zůstal na voze (žalobci tvrdí sami, že nárazem byl z vozu vymrštěn), další jeho vlastní zavinění. Co proti tomu uvádí dovolání žalobců jako domnělý důvod dovolací §u 503. č. 4. s. ř., jest jednak nepřípustným brojením proti uvedeným zjištěním, jednak výkladem možností shora poznamenaných, kterým však neodpovídají žádná tvrzení ve sporu, kterých tedy dle §. 504., odst. 2. s. ř., sluší nedbati. Bezdůvodnému dovolání žalobců nemohlo tedy býti vyhověno. — 135 —
Dovolání žalované strany jest konečně oprávněno i co do otázky soudem odvolacím záporně rozhodnuté, byla-li událost v dopravě způsobena jen vinen poškozeného. Neboť chování B-ovo, jež mu za vinu přičítati dlužno: že nedbaje výstražného znamení na koleje vjel a že moha vozu neopustil, zakládá úplně příčinnou souvislost s událostí v dopravě, t. j. se zahražením jízdní trati. O nějaké spoluvině dráhy nemůže býti za daných okolností řeči ani co do chování B-ova, ani v tom směru, že by byla opomenula bezpečnostních opatření k volné jízdě potřebných. Zejména nelze shledávati viny v tom, že výstražná tabulka a závory nebyly osvětleny, ježto osvětlení jich ani všeobecně předepsáno není, ani dle předpisu §. 17. dopr. ř. žel. z r. 1851 za nutné pokládáno býti nemůže. Dle zkušenosti jsou závory zvonidlem opatřené dostatečným opatřením bezpečnostním, a lidská prozíravost nedopouští pomyslili, že někdo se zdravým rozumem bezprostředně po výstražném zvonění vjede na koleje a tam setrvá.
Jelikož tedy žalovaná dráha povinnosti k náhradě dle zákona z r. 1869 úplně je zproštěna, slušelo jejímu dovolání vyhověti a za změny rozsudku v odpor vzatého nalézti, že nároku žalobního co do důvodu po právu není.
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 20. února 1917, č. Rv III 13/17/1)
Pozn. zas. S výměrem »události v dopravě«, jak jej toto rozhodnutí podává, nelze souhlasiti. Nejv. soud sám v četných rozhodnutích nalezl, že za »událost« ve smyslu zákona z r. 1869 možno považovati jen nějakou nepravidelnost, abnormalitu vůči každodennímu, pravidelnému dění v dopravě, tedy na straně dráhy. Tato abnormalita záleželi může buď ve způsobu jízdy (srážka, vyšinutí, neobyčejné trhnutí vlaku), ve stavu trati, bezpečnostních zařízení (signálů, výhybek) neb vozidel, nebo jednání železn. zřízenců (příliš rychlá, neopatrná jízda, přejetí signálů distančních, opomenutí hvizdu výstražného, zpoždění, špatné postavení výhybky, nesprávné spouštění závor, přiražení dveří vozových a pod.).
V tom smyslu však srážka vlaku s povozem na trať vjevším sama o sobě jistě »událostí v dopravě železnice parou hnané« není — jako jí není položení se osoby na koleje bezprostředně před vlakem. Draž sám lišili dlužno vždy a přesně od jeho příčiny. Příčinou srážky a usmrcení J. B. však bylo setrvání usmrceného na kolejích, ne tedy » událost v dopravě železniční«, nýbrž nejvýše »událost« — sit venia verbo — v jízdě (a vůli) vozkově nastalá. Doprava železniční (o sobě) nevedla ke srážce, jak rozhodnutí praví, a nelze ji nazvati nepravidelnou — 136 —
(na straně dráhy). To pociťovali dobře i žalobci sami, a chtíce nějakou »událost« (nepravidelnost) jako příčinu úrazu uvésti, netvrdili v žalobě, že » událostí« byla konečná srážka, nýbrž to, co prý k ní vedlo: závory prý nebyly spuštěny, nebyly osvětleny, místo je pro zákrut trati nebezpečně resp. nepřehledné atd.
Pojem »události v dopravě« musí vůbec býti určován od případu k případu, a to nejen znaky objektivními, nýbrž i subjektivními. Tak nemůže býti o tom pochybnosti, že, kdyby uvedenou srážkou s povozem vlak se byl vyšinul, aneb i jen silnější otřes byl utrpěl, a někdo z cestujících v něm byl při tom poraněn neb zabit, byla by tato srážka pro tohoto cestujícího »událostí« (= nepravidelností) v dopravě železniční. Vůči vozkovi však svévolně na trať vjevšímu resp. tam setrvavšímu (při bezvadném fungování všech zařízení železničních) jí zajisté není. A není-li tu »události v dopravě«, nelze použiti zákona z r. 1869 s jeho důležitými privileji pro žalobce (přesunutí břemene průvodního, fóra).
Ovšem dospějeme při hořejší konstrukci »události v dopravě« k rozmanitým nesnázím při applikaci zákona z r. 1869, pokud se týče jednak důkazu takové »události« (= nepravidelnosti, abnormality) v dopravě žalobcem (poškozeným) — jednak důkazu stanoveného tam důvodu exkulpačního vlastního zavinění poškozeného (ne tak i druhých dvou důvodů exkulpačních: vyšší moci a neodvratného jednání osob třetích, za něž dráha neručí) žalovanou dráhou. Neboť jest jasno, že ne ve všech případech bude možno dokázati, že v dopravě taková nepravidelnost se udála — skoro nikdy však vlastní vinu poškozeného na nějaké »události v dopravě« ve smyslu shora uvedeném, kterýžto důkaz zákon patrně požaduje slovy: ». . . so wird stets vermutet, daB die Ereignung durch ein Verschulden der Unternehmung oder derjenigen Personen eingetreten sei, deren sie sich zur Ausubung des Betriebes (!) bedient« — t. j. právní domněnka vztahuje se jen na zavinění »události« dráhou resp. jejími zřízenci, »událost« sama je skutkovým podkladem žaloby, jejž (jakož i příčinnou souvislost úrazu s ním) nutno dokázati.
Tato praktická nesnáz sváděla zase k tomu, že »událostí« nutno rozuměti úraz sám, resp. jak se fakticky sběhl. Tomu však jistě tak není, jak obecně již se uznává a jak ostatně zřejmě plyne z doslovu zákona: »Wenn durch eine Ereignung im Verkehre... die korp. Verletzung oder die Totung eines Menschen herbeigeführt wird . . .«, kde tedy výsledek (poranění, usmrcení) výslovně se rozeznává od příčiny (»události v dopravě«).
Kde už důkaz »události« ve smyslu shora vytčeném dělá potíže, tam právě nejde o nehodu typicky »železniční«, t. j. plynoucí — 137 —
z nebezpečí dopravy železniční, a mimořádná ochrana poškozeného užitím speciálního zákona z r. 1869 není na místě. Že protidůkaz vlastní viny poškozeného na »události« v hoř. smyslu bude event. svrchovaně nesnadný a vzácný, přitěžuje ovšem dráze — ale vždyť vlastní zavinění poškozeného není jediným důvodem exkulpačním pro ni, a účelem cit. zákona právě bylo, stanoviti na straně hospodářsky mocnějšího, používáním nebezpečné parní síly, mohutných a rychlých vozidel, jakož i četného personálu (s rozdělenou a často nepostižitelnou zodpovědností!), velikých zisků dosahujícího podnikatele zostřené ručení.
Ostatně jest i takový důkaz docela možný. Ku př. dvéře vozů nesmějí býti za jízdy otevřeny; otevrou-li se z neznámé příčiny, je tu »událost«, jejíž zavinění se předpokládá u dráhy. Byl-li z té příčiny cestující poraněn neb zabit, může se však dráha event. zprostiti ručení důkazem, že dvéře (kliku) otevřel si poškozený cestující sám, při čemž neb po čemž pak se dvéře rozletěly: tedy důkazem, že poškozený sám vinen jest »událostí«, jež k poranění neb zabití jeho vedla. Toto poslednější, t. j. příčinná souvislost »události« s úrazem, zůstává nutným předpokladem, jejž žalobce vždy musí dokázati. Nedokáže-li ho, dokáže-li naopak dráha, že i »událost« z neznámé příčiny a tedy domněle její vinou nastalá nebyla by úraz způsobila, kdyby poškozený byl užil nutné a možné opatrnosti (§ 1297. obč. z.), tedy ku př. kdyby nebyl setrval zbytečně v nebezpečné situaci, v daném případě: kdyby byl — moha — odsedí od otevřených dveří, ze kterých až po chvíli při náhlé zatáčce a pod. vypadl — pak musí dráha ve sporu zvítěziti ne sice pro vinu poškozeného na události, ale pro nedostatek příčinné souvislosti mezi »událostí« a úrazem, kteroužto souvislost právě trhá závada vlastního zavinění poškozeného ne pak již na »události«, nýbrž na svém úraze. Jinými slovy: Úraz nezpůsobila »událost«, nýbrž nešetření povinné opatrnosti poškozeným, které ho zák. z r. 1869 nezprošťuje.
Ovšem myslitelný jest i případ, že někdo jest vinen vlastním úrazem, aniž bude možno mu dokázati, že zavinil »událost«, jež k němu vedla — ani nedostatek opatrnosti po »události« nastalé. Ku př. někdo byl pro opilost, nebezpečné neb výtržné chování (§ 11. al. 1. dopr. řádu žel.) průvodčím vlaku z další jízdy vyloučen, na nejbližší zástavce však vystoupení odepře, a průvodčí, snad jediný, snad i ve spolku s jediným snad zřízencem zástavky necítí se fysicky dosti silným, neb i pokusí se marně vzpurného (snad i jinými spolucestujícími podporovaného) cestujícího násilím z vlaku odstraniti a odloží to takto z donucení k nejbližší větší stanici, kde je více personálu, snad i hlídka četnická. Jízdou tam však vlak vyšine se z kolejí, srazí se s jiným neb pod., a vzpurný cestující (event. t. zv. »slepý pasažér«), jenž neprávem a snad se zločinným, násilným odporem účastní se další jízdy, jest při tom poraněn neb zabit. Má on — 138 —
neb jeho pozůstalí náhradní nárok proti dráze, ačkoliv jest jasno, že by v případě uposlechnutí průvodčího úraz nebyl se mu přihodil?
Myslím, že v takovém a podobných případech dle všeobecné zásady právní, že zákon musí býti vykládán dle svého smyslu a tak, aby nebylo v něm odporu se sebou i se všeobecnými normami právními o náhradě škody, bude nutno extensivním výkladem na roven postaviti dostavení se »události« pro poškozeného »události« samé, aby materiální právo netrpělo zřejmým znásilněním.
Dr. Peka.