Praktické případy.
§ 93. ob. z. obč. Dohoda manželů, že se fakticky rozejdou a že manžel manželce po dobu odloučení bude platiti výživné, jest platnou a závaznou po dobu, dokud odloučení fakticky trvá. Formy spisu notářského k úmluvě takové není třeba. Umluveného takto výživného nelze soudu snížiti, byt se výdělek manželův zhoršil.1
Manželé A. a B. shodli se na tom, že se pro stálé nešváry rozejdou i byla o tom 15./6. 1906 v kanceláři advokáta X. sepsána informace tohoto znění: »Jsme srozuměni, žiti prozatím odloučeně a manžel A. zavazuje se, své manželce platiti ode dneška 5 K týdně.«
B. zažalovala v r. 1908 nezapravené výživné obnosem 398 K a první soudce žalobě vyhověl.
Na odvolání žalovaného zemský soud v Brně žalobu odkázal.
Důvody:
V případu tomto nejde o pouze faktické, jistými poměry životními, ku př. pobytem na různých místech způsobené odloučení manželů, při němž by manželé nicméně účel manželství, manželské spolužití jakožto pevný a zásadní cíl životní shodně sledovali, též ne o rozloučení po dobu trvání sporu o rozvod, nýbrž jde zde o rozejití se manželů v úmyslu manželské spolužití samovolně zrušiti. Stav takový příčí se však výslovnému, povahu závazného práva majícího zákonného ustanovení, kteréž svémocné zrušení manželského spolužití výslovně prohlašuje nepřípustným (§§. 93., 103. ob. z. obč.). Není-li však manželům dovoleno, aby manželské spolužití svémocně zrušili, tu nesmí též ničehož činiti, co sloužilo a způsobilým by bylo k tomu, aby tento protizákonný účel podporovalo. Ježto pak zmíněná úmluva mezi oběma manžely o poskytování příspěvků manželce na výživu po dobu ujednaného svémocného se rozloučení nepopiratelně ten účel sleduje, aby toto rozloučení bylo umožněno, tudíž právě to sleduje, co ustanovení §. 93. ob. z. obč. zakazuje, nemůže povinnost manžela ku placení výživného zmíněnou informací převzatá považována býti za platnou a nemůže proto z této nedovolené smlouvy na plnění žalováno býti.
Na odvolání žalobkyně soud nejvyšší rozhodnutí soudu odvolacího změnil a rozsudek I. stolice obnovil.
Důvody:
Dovolání o dovolací důvod č. 4. §. 503. c. ř. s. se opírající jest důvodným. Předpisu §. 93. ob. z. obč., že manželům dovoleno není, manželské spojení, byť se i na tom shodli, svémocně zrušiti, nelze přikládati smyslu toho, jakoby manželům bez výroku soudního bezvýjimečně zakázáno bylo, manželské spolužití fakticky zrušiti. Jak ze slov i smyslu cit. místa zákonného a jich souvislosti s obsahem §§. následujících vychází, dlužno vykládati onen zákonný předpis pouze tak, že takové mimosoudní úmluvě manželů, žiti odloučeně, nelze přikládati účinku rozvodu soudně povoleného. Avšak přes takovouto úmluvu není žádnému z manželů zabráněno, i proti vůli druhého cestou zákonnou žádati a dosíci opětného spojení. Dokud ale manželé ve shodě žijí skutečně odloučeně, nepozbývá domluva mezi nimi na dobu tohoto skutečného stavu ujednaná ohledně manželčina výživného, jež manžel platit se zavázal, nikterak své právní působnosti; vždyť v případu takovém se jedná toliko o majetkoprávní nárok, jenž jsoucností faktického stavu jest podmíněn, dokonce však ne o otázku právní závaznosti úmluvy ohledně srovnalého mimosoudního rozvodu manželství uzavřené.
Úmluva taková ohledně podmíněného poskytování příspěvků na výživu není darem ve smyslu §. 1. d) zák. z 25./7. 1871 č. 76 z. ř., nýbrž spočívá na povinnosti manželově (§ 91. ob. z. obč.), aby manželce výživu opatřil, nespadá též jináče mezi právní jednání v cit. zákoně vypočtená a jest tudíž účinnou, byť i nebyla zřízena formou spisu notářského. Dokud tudíž sporné strany ve vzájemném srozumění skutečně odloučeně žijí, není úmluva alimentační mezi nimi uzavřená o sobě nedovolenou, tudíž ani neplatnou neb nezávaznou. Spočívá proto na nesprávném právním posouzení věci, když soud odvolací v odporu se soudcem prvním žalobu z důvodu § 93. ob. z. obč. resp. §. 878 cit. odkázal.
Namítka žalovaného, že mezitím poneštěstil a na těle úraz utrpěl, čímž výdělek z práce jeho značně se zmenšil, takže není s to, příspěvky na výživu, za lepších výdělkových poměrů ujednané více platiti, jakož i další namítka, že zavázati se chtěl jen na tak dlouho, dokud bude míti přiměřený výdělek, není oprávněnou. Nárok žalobnice neopírá se o důvod zákonného ustanovení §. 91. ob. z. obč., nýbrž o smlouvu písemně uzavřenou. Ve smlouvě byla výše měsíčních příspěvků na výživu ve srozumění obou stran ciferně určena, nemůže tudíž bez souhlasu druhého smluvníka jednostranně býti snížena. Na nynější majetkový stav žalovaného nelze vžiti ohledu, jelikož nejde o plnění povinností ex lege (§ 91. cit.).
Konečně nemůže ani prohlášení žalobnice při přelíčení učiněné, že není ochotnou, do společné domácnosti manželovy se vrátiti, dotud zrušiti jejího práva ze smlouvy na placení výživného, dokud žalobnice žije odloučeně od žalovaného. Ovšem jest ale žalovaný, jak shora provedeno, kdykoliv oprávněn, dle §. 92. ob. z. obč. návrat žalobnice do společné domácnosti pomocí soudu i proti její vůli vynutiti. Teprve kdyby takové žádání žalovaného mělo úspěch, mohl by právem oproti požadavkům žalobnice namítnouti, že podmínka a předpoklad placení výživného více netrvá.
(Rozh. z 8. června 1909 č. j. Rv III.).
J. B.

1. Opačné rozhodnutí z 8. dubna 1902, č. 4655 U. Gl. n ř sv. V. č. 1840.