— 271 —
K § 53. odst. 4. vyrovn. řízení.
C. k. obchodní soud v P. zrušil platební rozkaz, jímž V. V. v P. nařízeno, aby L. B., zapsanému společenstvu s r. o. v P., zaplatil obnos 2200 K s přísl., pouze ohledně částky 574 K 77 h s přísl., ohledně zbytku 1625 K 23 h s přísl. jej v platnosti zachoval — proto, že dlužník zavinil, že v narcvnacím řízení o jeho jmění zavedeném na tuto pohledávku L. B. hleděno nebylo dle §. 53., odst. 4. vyr. řízení.
K odvolání žalovaného bylo rozsudkem c. k. vrchního zem. soudu odvolání vyhověno a rozsudek v Odpor vzatý v ten smysl změněn, že byl platební rozkaz též ohledně zbytku 1625 K 23 h s přísl. zrušen a žalobkyně ku náhradě nákladů I. a II. stolice odsouzena, a to z následujících
důvodů:
Neprávem zachoval procesní soud platební roizkaz ohledně zbytku 1625 K 23 h (místo 1616 K 13 h) s přísl. v platnosti proto, poněvadž prý na tuto pohledávku žalobkyně pouze zaviněním dlužníka při vyrovnacím řízení proti němu zahájeném nebylo hleděno, tudíž z důvodu §. 53., odst. 4. vyr. řádu.
Na pohledávku, o niž jde, bylo ve vyrovnacím řízení hleděno.
Jdeť o pohledávku skriptumí, směneční, která se skripturou, směnkou vzniká a zaniká.
Dle čl. 39. sm ř. jest dlužník pouze po předložení vykvitované směnky povinen platiti. Dle spisů c. k. zemského soudu v P. č. j. Sa — 272 —
22/16 uvedl dlužník V. V. při zahájení vyrovnávacího řízení mezi svými věřiteli A. S. s pohledávkou 2000 K. Vyhláška o stání narovnacím uveřejněna v úředním listě Pražských Novin dne 27. července 1916 č. 169. Jde o pohledávku ze 2 směnek ze dne 12. února 1915 a 22. února 1915 A. St-em vydaných, V. V-ou přijatých a žirem na žalobkyni přešlých. Na tyto 2 směnky ve zbývající částce 2200 K s přísl. ve smyslu narovnání mezi věřiteli V. V-y pravoplatným usnesením zemského soudu v P. ze dne 22. listopadu 1916 čj. Sa 22/16 uzavřeného připadající 33%' kvóta zaplacena byla žalobkyni Českou průmyslovou bankou v P., která se za provedení tohoto nárovnání zaručila dne 19. ledna 1917. Tím na tuto pohledávku ve vyrovnacím řízení hleděno bylo.
V řízení v I. stolici žalobkyně neučinila námitky, že pohledávka žalobní 2200 K není totožnou s pohledávkou A. S-a per 2000 K.
Z vypočtení kvóty 33% z pohledávky 2200 K s přísl. plyne však správnost tvrzení, že jde o tutéž pohledávku. Poněvadž tudíž na pohledávku ve vyrovnacím řízení hleděno bylo, nelze mluviti o nějakém zavinění, jež by dle §. 53., odst. 4. cit. nařízení, opravňovalo žalobkyni požadovati po dlužníku plně zaplacení.
Zvláště nelze shledávati zavinění žalovaného v tom, že netrval na tom, aby žalobkyně (banka) do seznamu jeho věřitelů pojata byla.
Tím, že v seznamu dluhů dlužník uvedl A. St-a. k vůli němuž jedině (poněvadž by! členem společenstva) zápůjčku obdržel, nelze mluviti o zavinění, že netrval na tom, aby banka mezi věřiteli uvedena byla.
Jest spíše zaviněním společenstva žalujícího, jež »bankou« se zove, že ani úředního oznamovatele Pražských Novin nečte a skoro po dvě léta (platební rozkaz již 29. října 1915 vydán) se nestarala o to, co s jejím dlužníkem se děje, a že vyrovnací řízení zavedeno.
Nastává proto všeobecný případ §. 53., odst. 1. vyr. řádu.
Žalovaný dlužník sproštěn svého závazku následkem uzavřeného a soudně schváleného narovnání, ať věřitelé zúčastnili se vyrovnacího řízení a hlasování o něm, či nic.
Při tom není poškozen věřitel opírající se o spoludlužníky a kaventy, neboť dle §. 48. vyr. ř. se práva proti těmto přes to zachovávají.
Rozsudek odsuzující žalovaného následkem provedeného vyrovnacího řízení ku doplacení směnečního dluhu, pokud zachoval platební rozkaz v platnosti ohledně zbytku nad 33% kvótu, spočívá tudíž na nesprávném právním posouzení.
Proto odvoláni vyhověno a rozsudek změněn. Výrok o útratách I. stolice spočívá na § 41., II. stolice na §§. 41. a 50. c. ř. s. — 273 —
Dovolání žalobkyně do tohoto rozsudku podanému c. k. nejvyšší soud nevyhověl a to z následujících
důvodů:
Žalobkyně opírá návrh svůj o ustanovení 53., odst. 4. vyrov. ř., a jest tudíž povinna prokázati, že tu jsou předpoklady pro použití tohoto výjimečného ustanovení, totiž 1. že na pohledávku žalobkyně nebyl vzat při vyrovnání zřetel, 2. že se tak stalo jen vinou dlužníkovou.
Žádného z těchto obou předpokladů žalobkyně nedokázala. Především žalobkyně v prvé instanci vůbec ani netvrdila, rozhodně však nedokázala, že pohledávka A. St-a 2000 K, kterou žalovaný ve vyrovnacím řízení přihlásil a k níž bylo také přihlíženo, se žalovanou pohledávkou (aspoň do výše 2000 K) snad není totožná. Žalobkyně klade však hlavní váhu na tvrzení, že nikoliv A. St., nýbrž ji samu sluší pokládali oproti žalovanému za věřitelku dvou žalobních směnek nalézajících se v jejím držení a na ni žirem převedených, poněvadž žalovanému bylo známo, že žalobkyně eskomptem vyplatila St-oivi směnečnou valutu a poněvadž se žalovaný zavázal, že tyto u žalobkyně domicilované směnky (čl. 24. a 43. sm. ř.) bude ve lhůtách spláceti, budou-li směnky prolongovány. Vzhledem k tomuto zjištěnému stavu věci dlužno zajisté připustiti, že by žalovaný byl býval dle §. 2., odst. 2. vyrov. ř., povinen pojati do seznamu předloženého za příčinou návrhu na zavedení vyrovnacího řízení jako věřitelku ohledně přihlášené pohledávky 2000 K (správně 2200 K, mimo původního věřitele A. St-a) také žalující banku. Opomenutí jmenování žalobkyně jako věřitelky dlužno prý tudíž žalovanému zajisté vyložili jako zavinění na opomenutém doručení ediktu, vyhlašujícího zahájení vyrovnávacího řízení žalobkyni (§ 5., odst. 3. vyrov. ř.). Avšak toto zavinění žalovaného nestačí, aby bylo lze žádati zaplacení pohledávky žalobkyně v plném objemu. K odůvodnění svého nároku byla by bývala žalobkyně musila také dokázati, že na její pohledávku nebyl vzat zřetel »j e n vinou žalovaného*, že tudíž vyrovnací dlužník jest výlučně vinen tím, že se k pohledávce nepřihlíželo. Tohoto důkazu však žalobkyně neprovedla. Jest naoipak zjištěno, že byl edikt, týkající se zahájení vyrovnávacího řízení dle §. 5. vyrov. ř. dle předpisu uveřejněn, že tudíž dle §. 63., odst. 2. vyrov. ř., a §. 174., odst. 2. konk. ř., jest opomenutí doručení zvláštního vyrozumění žalobkyně o zavedení vyrovnacího řízení úplně nahraženo veřejnou vyhláškou.
Tvrdí-li tudíž žalobkyně, že nebyla vyrozuměna o vyrovnávacím řízení, dlužno jí vzhledem ku veřejnosti vyrovnávacího řízení přičísti rozhodně spoluvinu na opomenutém účastenství při tomto řízení, ježto od ní jako úvěrního ústavu přece jistě nutno očekává ti, že učiní potřebné opatření, aby včas nabyla vědomosti o takových — 274 —
úředních vyhláškách. Je-li tu však vedle zavinění dlužníkova také spoluzavinění věřitelovo, pak nelze právě použiti výjimečného ustanovení §. 53., odst 4. vyrov. ř., nýbrž platí pravidlo, že v tomto případě má věřitel nárok pouze na vyrovnanou kvótu (§ 53. odst. 4. vyrov. ř.).
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 5. června 1917, č. Rv II 228/17). Dr. Josef Vorel.